1. května

Vyšel ven a ucítil krásnej svěží vzduch po dešti. Bylo 1.května a spousu mladejch párů, zavěšenejch do sebe se procházelo v ulicích. Postupem času se vytrácely do okolních barů a restaurací, aby společně oslavili začátek máje nějakou romantickou večeří.

Teplej vítr mu příjemně načechrával vlasy už tak dost rozcuchaný a zanešený kdejakým prachem.Nevěsěl přesně, kam by teď měl jít, aby mu bylo dobře i přesto, že je sám. Přál si, aby mu zrovna dnes bylo líp než kterýmukoliv jinýmu člověku na zemi.

Došel až k jednomu parku, který se mu zdál v tomto období opuštěný tak jako on sám a tak se pohodlně usadil na jednu z prohřátých laviček, umístěnou mezi dvěma stromy. Přemejšlel o tom, co dělal zrovna minulý rok touhle dobou. Vzpomněl si, že byl nejspíš u příbuzných na návštěvě, aby pak také mohl říct přátelům, že někde byl, zatímco oni vyprávěli o svých báječných přítelkyních a vzrušujících nocích.

Popíjením od jedné zdvořilostní sklenky až po téměř úplné otupení smyslů se pak pomalu dostal do stavu, kdy by si přál už odejít a ponořit se do vlastních snů a představ. Někdy je lepší žít v představách, řekl si a oddal se dlouhým procházkám domů.

A dnes, rok po této vzpomínce se loudá nazpět z parku a už ani nedoufá, že by to ještě někdy mohlo být lepší.

Byla už tma a lampy osvětlovaly jen malý úsek toho, co přes den obstarávalo slunce. Byl už unavený celodenním chozením a tak se teď pomalu šoural zpět směrem domů. Koukal se na ubíhající dlaždice pod ním a napadlo ho, že každá má stejný tvar, ale všechny se od sebe nějak liší. A vlastěn všechny věci, ikdyž by se na první pohled zdály stejné, jsou si odlišné. Na každém může být nepatrná skvrnka něčeho, což zapříčiní onu odlišnost od druhého předmětu. Nikdy dřív mu to ani tak nepřišlo. Když viděl dva stejné hrnky, nikdy by si nebyl myslel, že na jednom z nich je odlišná vrstva prachu nebo malé škrábnutí.

Najednou se probral ze svých úvah a viděl na druhé straně ulice osobu sedící na schodech vedoucích ke dveřím nějakého domu. Přešel přes silnici a opatrně si to namířil směrem k sedící osůbce. Když se k ní přiblížil trochu víc, zjistil, že je to dívka a hned podle čím dál tím hlasitějších vzlyků poznal, že pláče. Slzy si utírala do rukávu, který jí vyčuhoval z pod černého kabátu. Přišel k ní a nabídl jí kapesník. Vztáhla po něm ruku, a ani koutkem oka se nepodívala na toho, kdo jí ho podával. Přisedl si trochu blíž, ale neodvážil se zeptat na to, kvůli čemu se tak trápí. Po chvíli, když se už zdálo, že vzlykot nebude mít konce, si k ní stoupl a pevně jí objal. Bylo mu líto tak slabé bytůstky právě v čas, kdy by se měli všichni radovat a zrovna ona se měla tak trápit. Neřekla na to nic, snad jeho náruč přijala s trochou radosti. Beze slova pak vstala a chystala se odejít. On se však ihned nabídl, že ji doprovodí a tak šli ruku v ruce bez jediného slova až k brance, kde se zastavila. Nebylo třeba slov, on byl šťastný, že tak neočekávaně potkal někoho, kdo by mu mohl dělat společnost, i jen třeba na malou chvíli. Rozloučili se objetím snad ještě pevnějším než prve a pak si každý šel už svou cestou.

Když přišel domu, zapálil si svíčku a při tom malém světle si namazal kus chleba s máslem a připadal si jak, kdyby se vloupal do svého vlastního bytu a nesměl svítit, aby se náhodou sousedi nedozvěděli o nějakém novém nevítaném návštěvníkovi. Ulehl pak na postel a dlouho do noci myslel na onu dívku, kterou potkal plačící na okraji chodníku a na to, jak ho její ručka chladila v té jeho.

Usnul až k ránu s úsměvem na rtech.....