Neuronová odysea - 7.část

 

            Ron procházel podél dlouhého parapetu a ultra-rozprašovačem postřikoval zeatonautské oxidožravé květiny, které udržovaly vzduch v místnosti čistý jako v nejdivočejší přírodě planety. Občas vzhlédl k Západním horám, které vyrůstaly přímo u okna a rozrůstaly se až daleko za obzor, a jako obvykle se chvíli co chvíli zasnil. Pak se otočil k doktoru Geisterovi, který mezitím na druhé straně výzkumného sálu diktoval počítači:

            „Struktura kortopinu je narušena. V pozici 2596 až 3596 je prokazatelně změněný částicový zápis. Předběžně se domnívám, že došlo k ….“

             „Promiňte, ale mohu se už pustit do práce? Zeocapillostraktidy jsou už všechny zavlažené.“ řekl Ron s poněkud kvapně.

„Kolego, nikam nespěchejte, musíme postupovat plynule,“ pronášel napůl duchem nepřítomen. Pak si hlavu skoro vytočil, když jí obracel k oknu, ale jeho tlusté tělo na ortopedickém křesle se přitom ani nehnulo.

„Tamhle ten axaris vlevo dneska ještě nevykvetl, a to už Slunce před dobrou hodinou vyšlo. Zavlažte ho ještě trochu. Bez čerstvého vzduchu se tu špatně pracuje.“   

            A tak Ron celé dopoledne strávil pohledem na hory a prací zahradníka. Ruka mu z neustálého rozprašování málem upadla. Během oběda se Geister tak najedl, že si chtěl jít na chvíli lehnout. Ron naléhal, že už musí začít s pořádnou prací, a a jídlem znavený Geister jeho nátlaku nakonec podlehl a poslal ho zkontrolovat vysílače. Ron odešel do jedné z laboratoří, zde s pomocí technika zapojil vysílače a zkontroloval parametry vyzařování. Ochranný obal fungoval, jak měl.

            Následující týden pak Geister a Ron provedli několik testů. Vystavovali kortopin záření a docházelo vždy k stejným reakcím na povrchu kortopinu. Bylo zřejmé, že záření kortopin nějak poškozuje, ale zatím nebylo jasné jak. Všechny zkoumané parametry záření neodpovídaly následné reakci. Ve složení záření nebylo nic, co by kortopin mělo podle známých chemických reakcí poškozovat. Záření ochranného obalu poničilo stovky známých sloučenin, to ano, ale tyto reakce byly všechny dobře zaevidované,  zmapované a vysvětlené z chemického hlediska. Kortopin by však odolat měl. A přece zde k poškození docházelo.

            Když Ron zase jedno ráno zavlažoval zeocapillostraktidy na okně Geisterovy pracovny, pozoroval, jak se axaris postupně otevírá při vycházejícím slunci. Paprsky ho jako většinu rostlin přiměly roztáhnout svůj květ proti slunečnímu svitu. Zeatonautské rostliny obsahovaly stejně jako ty pozemské chlorofyl, který váže sluneční světlo a napomáhá fotosyntéze. Ron si právě tenhle proces představoval, když rozprašoval živiny. Pevné částice se vlastně spojují s vlněním a dochází k novému jevu. Ron se podíval na květ axarisu, který se již otevřel a nabyl fialové barvy.

            „Krásná barva, že?“ ozval se Geister, který se teď na Rona zadíval.

            „Až taková mystická…“

            „Na Astaru takovouhle barvu axaris nikdy nemá, je tam bledě modrý.“

            „Je to tím, že mají dvě slunce?“

            „Ne, jejich dvě hvězdy s tím nesouvisí. Je to dáno jejich slunečním zářením, které je trochu jiné než naše. Ne výrazně, ale změna tam je.“

            „Opravdu? O tom jsem nikdy neslyšel.“

            „Přišli na to již dávno zeatonauti, když začali navazovat kontakty s naší planetou a zkoumali vhodnost našeho prostředí pro ně. Naše přístroje by nic takového nepoznali, ty rozdíly byly mimo jejich monitorovací záběr. Diference jsou to minimální, ale ve výsledku, jak vidíte, modrá není fialová.“

 

            Ron si sedl na židli u okna a upřeně sledoval Geistera, který zase něco diktoval počítači. Když se po chvíli na Rona znova otočil, zarazil se.

            „Je vám něco, pane Owene?“

            „Napadlo mě, že bychom mohli provést důkladnou analýzu záření, které tvoří ochranný obal. Co když v něm nalezneme podobně nepatrné rozdíly jako v slunečních zářeních?“

            „Sluneční záření je úplně něco jiného, než je vyzařování ochranného obalu. Navíc je nepravděpodobné, že bychom něco našli, vždyť zeatonautské přístroje již dávno užíváme také a kvalitu vyzařování obalu kontroluje pravidelně a velmi precizně Organizace pro troposférický filtr. Tudy cesta nevede."

            „Ale zeatonauti teprve nedávno vyvinuli ještě dokonalejší přístroje, když zkoumali stokasticidu. Co kdyby tyto nejnovější přístroje našli v záření něco nového? Co kdybychom zeatonauty požádali o tyto přístroje a vše ještě jednou přeměřili?“

            „Kolego, vyloučit nelze vlastně nic, ale nevidím žádný důkaz pro to, že právě tudy se může odvíjet řešení našeho problému. Vskutku ne. Ale znám vaše důvody," mírně zakašlal, "tak pro klid svědomí, zajděte za ředitelem a projednejte to ještě s ním.“

 

 

            V ředitelově pracovně bylo velmi rušno. Ferinston se dvěma asistenty zrovna prováděl kontrolu další dodávky z Marsu, u toho všichni tři kvapně pojídali marťanské červené boby, pěstované v tamních sklenících pro obživu rezidentů a známé jako lahůdka po celé naší sluneční soustavě. Zabraňovaly odumírání mozkových buněk.

Ferinston Rona vyslechl napůl ucha.

            „No, podívejte, co se týče těch nových aparátů, tak ty už na Zemi, pokud vím, několik týdnů jsou. Tuším, že se jmenují zeagrafy nebo tak nějak. Hned po zeatonautských stokasticidních objevech si je naši vědci vyžádali a bylo nám jich také několik zasláno. Ale jsou vzácné a nejsem si jist, zda by nám takový zapůjčili naši kolegoví z CIPMS zrovna sem.“

            Ferinston před Ronovým naléhavým výrazem poněkud znervózněl.

            „Ale chápu Vás, příteli. Máte mou podporu. Víte co, za zkoušku nic nedáme. Tady Ken Vám dá spojení na technologickou komisi CIMPS komisi a zkuste si vyjednat zapůjčení, jednejte mým jménem.“

 

            Ron uskutečnil toho odpoledne nezvykle mnoho hovorů. Ukázalo se, v ústředí CIPMS to jen vře. Asistentka doktora Kirinsteina mu mezi řečí prozradila, že dnes sem volalo asi dvě stě vědeckých pracovišť, každé s nějakými požadavky nebo výsledky. Později se Ron dozvěděl - to když konečně mluvil s  Kirinsteinem, že zapůjčení nanozeografu,  jak se přístroji na Zemi začalo říkat, bude trvat delší dobu. Nebyl žádný jasný nález, proč by teď CIPMS měla nanozeograf zapůjčit těžebnímu výzkumnému středisku. Vždyť zatím nepřišlo s jediným nálezem, který by se týkal přímo stokasticidy, a zařízení teď kolovala po jiných pracovištích, kde byla zapotřebí více.

            „Nezlobte se, ale víc pro vás teď udělat nemohu…“ omlouval se Kirinstein a z hlasu bylo cítit, že takových hovorů vede posledních doobou mnoho.

            „Viděl jste přece moji ženu osobně!“ neudržel se Ron.

            „Ano, ale musím vám s politováním oznámit, že jsem už viděl několik desítek žen svých kolegů. Ten tlak je teď čím dál větší.“

 

            Den poté seděl Ron v kavárně na rohu 66. a 67. hlavní třídy Old Yorku, popíjel kaktusové víno, na stole měl vedle šálku nápoje malý kapesní počítač a diktoval cosi do mini-mikrofonu na svém modrém saku.

            „Vidím, že jdu uprostřed vaši seance,“ zazněl příjemný rozesmátý hlas za Ronovými zády. Ron se otočil a potřásl Curlingovi silně rukou.

            „Pane profesore, jsem rád, že jste si na mě znova udělal čas,“ pronesl tišším hlasem Ron.

            „Rád vám pomohu, vaše žena je stále v kómatu?“

            „Bohužel, stejně jako všechny ostatní.“

            „Promiňte, vím. Ale vy máte nějaké novinky z těžařského výzkumného střediska, že? Tak sem s tím.“

 

            Během odpoledne bylo u onoho stolku s výhledem na 67. třídu nalito kaktusové víno ze tří celtritových lahví, které udržovaly stále stejnou teplotu nápojů a přitom byla jejich výroba tak levná. Ron poděkoval Curlingovi za knihy a seznámil ho se všemi výzkumy, které v jeho práci provádějí, včetně toho s Geisterem, a nakonec mu nadhodil svoji hypotézu o defektu záření ochranného obalu. A Ron řekl i něco víc, co neřekl zatím nikomu.

            „Pořád se dívám na ty naše traviny, na hory, na oblohu. A pořád se mi o nich zdá. Někdy mám pocit, jako by vyzařovaly něco zvláštního. Jsou to jen mé fantazie, vím, ale ta myšlenka záření ochranného kruhu mi od rozhovoru nad fialovým květem nedá ani na minutu pokoj. Jako by v tom záření byl klíč ke všemu. Někdy si říkám, že celý svět je jen výměnou záření mezi dvěma protějšky, které k sobě patří…. Jako já a Peg, například….“

Doktor Curling zachmuřeně poslouchal a když Ron skončil,  pronesl vážným hlasem:

            „Když se ve vědě zadrhneme a náš vývoj přestává být vývojem a stává se stagnací, je dobrý každý nápad.

Pamatuji si, že jste byl vždycky tak trochu snílek a některé vaše postřehy byly opravdu bizarní, ale kolik nových velkých objevů vzniklo náhodou a nebo otestováním nějakého zdánlivého nesmyslu. Obecné fantazie o světě nikdo nikdy verifikovat nemůže, to jistě ne, to ponechme raději filozofům, ale když máme možnost verifikovat jednu konkrétní ideu, která se verifikovat dá, a nemáme na výběr už jiné lepší varianty, musíme to zkusit. Nejen pro vaši ženu. Napíšu doktorovi Kirinsteinovi, že potřebujeme jeden přístroj zapůjčit. Jeden můj student, který mi dělá asistenta, má velké znalosti o zeatonautských sluncích, s jeho přispěním napíšu Kirinsteinovi nějakou hypotézu o metodě porovnání záření různých sluncí v souvislosti s bližším zkoumáním záření obalu.“

Teď se Curling zase usmál.

„Považuju za velmi pravděpodobné, že to Kirinsteinův úřad nakonec uzná, a možná se tím urychlí zapůjčení toho zeografu, nebo jak jste to říkal." Následovala delší pomlka a vypití další sklenky vína oběma aktéry.

"Mám však podmínku," pokračoval Curling zvýšeným hlasem. "Další měření se neuskuteční u vás, ale u nás, na naší marsologické fakultě. Když už přispěju k takovémuto experimentu svými přesvědčovacími argumenty, chci být u toho, kdyby se náhodou naše spekulace potvrdily.“ Lišácky se ušklíbl.

„Nebo nepotvrdily,“ upozornil Ron vážně.

„To je život vědce. Ale každé zkoumání, i opakované zkoumání, může přinést něco nového. Nebo aspoň ukázat, kudy cesta rozhodně nevede. I to je cenný poznatek.“

Oba dva se smáli. Ron už si ani nepamatoval, jak dlouho se takhle nezasmál.

 

 

            Byl pátek, konec týdne. Ron skončil kontroly satelitu i vysílačů s doktorem Geisterem, ale nic dalšího už nenašli. Oba muži ovšem věděli, že negativní výsledek mohl být zapříčiněn také jejich nekompletním technickým zázemím. Ředitel Ferinston požádal Rona, aby ho okamžitě zpravil o výsledku Curlingova dopisu pro CIPMS, ke kterému také on, spíše coby jeho přítel nežli přesvědčený zastánce té hyportézy, připojil svoji žádost.

            Ron stál u lůžka Peg a vyprávěl jí o novém výzkumu. A najednou měl pocit, že s sebou Peg cukla. A zdálo se mu dokonce, že se mírně usmála.

            „Slyšela mě,“ řekl Ron doktoru Richardsovi.

            „Je mi líto, ale to je jen nevědomá tělesná reakce, stává se to běžně.“ 

            Ron byl však přesvědčen, že ho Peg skutečně slyšela. Dodalo mu to síly. Richards ho nechtěl dále přesvědčovat o omylu a omluvil se, že musí pokračovat v pravidelné vizitě. 

            Když jel Ron po cestě domů do svého osamělého sídla v travinách u hor, ozval se mu fonem něčí chvějivý hlas.

„Zdravím vás, kde jste?“ ozval se Curling.

„Odjíždím z práce“

„Otočte se a okamžitě dorazte za mnou. Tedy na fakultu“

Curling mluvil rychle a trochu koktavě. Byl zjevně silně rozrušen.

„Už vám přišel nanozeograf?“ zeptal se Ron

 „Před třemi dny. Dorazte, po fonu to nebudeme probírat, když sem můžete dorazit za hodinu vozem.

Zařídil jsem vám tu už na fakultě nocleh. Jistě budete chtít zůstat....“

Hlas už se neozval.

 

            Ron obrátil svůj vůz a vydal se tedy na cestu do Old Yorku. Novinku zavolal hned Ferinstonovi, kterého zrovna vyrušil z pátečního lázeňského ředitelského dýchánku na dně Atlantiku.

Ron byl samozřejmě Curlingovým hlasem silně znepokojen, ale co hlavně nemohl pochopit, bylo to, proč mu až po třech dnech Curling sdělil, že mu dorazil nanozeograf.