Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY NA BOWLINGU
08. 02. 2008
1
0
1937
Autor
fungus2
Až půjdete na bowling nebo na kulečník, tak si dejte pozor, aby tam nebyl pan Netypický o))
Jednoho dne mne na jedné budově zaujal název BOWLINGOVÉ A KULEČNÍKOVÉ CENTRUM. Chvíli jsem přemýšlel, co si mám pod tím názvem představit. Pak se náhle ozval řinkot okenního skla, načež vylétla na ulici modrá koule. Dokutálela se mi k nohám a já jsem do ní kopl. K mému překvapení byla dost tvrdá i těžká, načež jsem měl pocit, že prsty na noze jsou ukopnuté. Ve stejný okamžik ze vchodu vyběhl pan Bláha.
„Neletěla tudy koule?“ zeptal se mne.
„Jo, letěla,“ zněla má odpověď, přičemž zpoza rohu vyšel nadávající muž, který byl celý od žloutků z vajíček. Tvářil se jako bůh pomsty a v ruce svíral onu kouli.
„To jste hodný, že mi jí nesete,“ řekl mu pan Bláha.
„Ty blbče!! Nesl jsem kartony vajíček, když mi tahle koule podrazila nohy!“ rozkřikl se muž.
„A já si zase málem amputoval prsty na chodidle, když jsem do ní kopnul,“ poznamenal jsem. Muž svou pozornost zaměřil na mne a za výkřiku předvedl hod koulí, která k házení nebyla vhodná. Že koule ve vzdušném oblouku směřuje na mne, jsem lehce odhadl. Jako brankář žákovského mužstva jsem moc letících míčů nechytl ani nevyrazil. V případě téhle koule se mi v robinzonádě podařilo kouli dlaněmi zasáhnout. A tak její tvrdost pocítily i prsty na rukách. Přitom jsem však vrazil do pana Bláhy.
„To bylo odvážné, co jste udělal,“ sdělil mi pan Bláha, který ležel na zemi a já na něm.
„Taky to bolí,“ vysoukal jsem ze sebe.
„A kam ta koule letěla?“
„Asi do toho vchodu,“ řekl jsem. A oba jsme vešli do budovy.
V chodbě, ve velkém květináči seděl s protáčejícími se panenkami nějaký muž, který v rukách držel onu kouli. Pan Bláha mu radši tentokráte nepoděkoval, načež jsme došli do herny. Ani jsem se nestačil rozhlédnout a už mne zkasíroval jakýsi chlápek. A tak o něco chudší jsem došel ke dráze. Na jejím začátku postávalo několik sousedů z domu.
„Tak vás tu vítáme. Vy jste nám tu ještě scházel,“ mínil pan Bezoušek.
„Šel jsem náhodou kolem,“ sdělil jsem všem.
„To je dobře. Čím víc nás tu bude, tím líp,“ ozval se pan Bělásek a mně bylo hned jasné, že on to tady organizuje.
„Tak se chopte koule a hoďte jí na ty kuželky,“ řekl mi pan Bělásek.
Vzal jsem tedy jednu kouli, ale její váha způsobila, že jsem jí neudržel.
„Aúú!“ vyjekl pan Bělásek a začal skákat po jedné noze, přičemž se držel za levé chodidlo.
„Omlouvám se. Nějak mi vyklouzla,“ zněla má omluva.
„Vy jste bowling ještě nikdy nehrál, že,“ mínil pan Bláha.
„Možná ve snu, ale ani tím si nejsem jistý.“
„My taky hrajeme poprvé. Musíte strčit prsty do těch děr v tý kouli.“
„Aha. Tak už vím, jak na to,“ řekl jsem radostně a prsty jsem vsunul do koule.
„Chce to, aby jste se rozeběhl a pak hodil kouli na tu dráhu,“ radil mi pan Jekota.
Tudíž jsem začal jít pozadu, co nejdále od začátku dráhy. Po chvíli následoval náraz do kulečníkového stolu, na něhož jsem po zádech dopadl. Byl jsem překvapen, kolik barevných malých koulí se díky mně rozkutálelo do stran.
„Pardon. Já trénuji rozeběhnutí,“ sdělil jsem užaslým mužům s tágy. Vzápětí jsem se rozeběhl k bowlingové dráze. Nějak jsem však klopýtl, načež následoval kotrmelec kombinovaný saltem.
Na začátku dráhy díky mému přičinění vznikla valná hromada. Pan Bělásek se držel za hlavu a dožadoval se ošetření. Následně pak seděl s ovázanou hlavou v bezpečné vzdálenosti od dráhy i hráčů a radil. Spíše svými radami rušil, protože koule hráčů létaly všude možně. A některé dokonce i na úplně opačnou stranu, což pocítili na vlastní kůži muži hrající kulečník.
I já jsem se konečně dostal k hodu. Rozeběhnutí se mi celkem podařilo, ale nějak mi na začátku dráhy podjely nohy. Za táhlého výkřiku jsem viděl, jak se blížím ke stojícím kuželkám. Náraz do nich následoval vzápětí, načež se ozvala velká rána. Když jsem po delší době vylezl tím otvorem, kde předtím stály kuželky, tak v místnosti panovala tma. Zároveň se ozývalo velké množství výkřiků a ran. Pak se rozsvítilo. A já jsem nevěřil vlastním očím. Všude byly rozházené koule a jedna z nich se nalézala ve stěně za barem. Barvou i číslem se shodovala s tou koulí, kterou jsem měl předtím v ruce. Muže u kulečníku asi přestala bavit ta skutečnost, že kolem nich létají koule a s tágy vyrazili na trestnou výpravu proti hráčům bowlingu. Chtěl jsem se nenápadně proplížit, ale to se mi nepodařilo.
„To je všechno kvůli němu!“ vykřikl na mne jeden z mužů.
„Já nic. Já jsem jen malinko uklouznul,“ snažil jsem se vysvětlit, ale bylo to marné. Za chvíli se pozornost všech soustředila na mne. A já jsem zanedlouho utíkal z budovy pronásledován všemi hráči bowlingu i kulečníku.
„Neletěla tudy koule?“ zeptal se mne.
„Jo, letěla,“ zněla má odpověď, přičemž zpoza rohu vyšel nadávající muž, který byl celý od žloutků z vajíček. Tvářil se jako bůh pomsty a v ruce svíral onu kouli.
„To jste hodný, že mi jí nesete,“ řekl mu pan Bláha.
„Ty blbče!! Nesl jsem kartony vajíček, když mi tahle koule podrazila nohy!“ rozkřikl se muž.
„A já si zase málem amputoval prsty na chodidle, když jsem do ní kopnul,“ poznamenal jsem. Muž svou pozornost zaměřil na mne a za výkřiku předvedl hod koulí, která k házení nebyla vhodná. Že koule ve vzdušném oblouku směřuje na mne, jsem lehce odhadl. Jako brankář žákovského mužstva jsem moc letících míčů nechytl ani nevyrazil. V případě téhle koule se mi v robinzonádě podařilo kouli dlaněmi zasáhnout. A tak její tvrdost pocítily i prsty na rukách. Přitom jsem však vrazil do pana Bláhy.
„To bylo odvážné, co jste udělal,“ sdělil mi pan Bláha, který ležel na zemi a já na něm.
„Taky to bolí,“ vysoukal jsem ze sebe.
„A kam ta koule letěla?“
„Asi do toho vchodu,“ řekl jsem. A oba jsme vešli do budovy.
V chodbě, ve velkém květináči seděl s protáčejícími se panenkami nějaký muž, který v rukách držel onu kouli. Pan Bláha mu radši tentokráte nepoděkoval, načež jsme došli do herny. Ani jsem se nestačil rozhlédnout a už mne zkasíroval jakýsi chlápek. A tak o něco chudší jsem došel ke dráze. Na jejím začátku postávalo několik sousedů z domu.
„Tak vás tu vítáme. Vy jste nám tu ještě scházel,“ mínil pan Bezoušek.
„Šel jsem náhodou kolem,“ sdělil jsem všem.
„To je dobře. Čím víc nás tu bude, tím líp,“ ozval se pan Bělásek a mně bylo hned jasné, že on to tady organizuje.
„Tak se chopte koule a hoďte jí na ty kuželky,“ řekl mi pan Bělásek.
Vzal jsem tedy jednu kouli, ale její váha způsobila, že jsem jí neudržel.
„Aúú!“ vyjekl pan Bělásek a začal skákat po jedné noze, přičemž se držel za levé chodidlo.
„Omlouvám se. Nějak mi vyklouzla,“ zněla má omluva.
„Vy jste bowling ještě nikdy nehrál, že,“ mínil pan Bláha.
„Možná ve snu, ale ani tím si nejsem jistý.“
„My taky hrajeme poprvé. Musíte strčit prsty do těch děr v tý kouli.“
„Aha. Tak už vím, jak na to,“ řekl jsem radostně a prsty jsem vsunul do koule.
„Chce to, aby jste se rozeběhl a pak hodil kouli na tu dráhu,“ radil mi pan Jekota.
Tudíž jsem začal jít pozadu, co nejdále od začátku dráhy. Po chvíli následoval náraz do kulečníkového stolu, na něhož jsem po zádech dopadl. Byl jsem překvapen, kolik barevných malých koulí se díky mně rozkutálelo do stran.
„Pardon. Já trénuji rozeběhnutí,“ sdělil jsem užaslým mužům s tágy. Vzápětí jsem se rozeběhl k bowlingové dráze. Nějak jsem však klopýtl, načež následoval kotrmelec kombinovaný saltem.
Na začátku dráhy díky mému přičinění vznikla valná hromada. Pan Bělásek se držel za hlavu a dožadoval se ošetření. Následně pak seděl s ovázanou hlavou v bezpečné vzdálenosti od dráhy i hráčů a radil. Spíše svými radami rušil, protože koule hráčů létaly všude možně. A některé dokonce i na úplně opačnou stranu, což pocítili na vlastní kůži muži hrající kulečník.
I já jsem se konečně dostal k hodu. Rozeběhnutí se mi celkem podařilo, ale nějak mi na začátku dráhy podjely nohy. Za táhlého výkřiku jsem viděl, jak se blížím ke stojícím kuželkám. Náraz do nich následoval vzápětí, načež se ozvala velká rána. Když jsem po delší době vylezl tím otvorem, kde předtím stály kuželky, tak v místnosti panovala tma. Zároveň se ozývalo velké množství výkřiků a ran. Pak se rozsvítilo. A já jsem nevěřil vlastním očím. Všude byly rozházené koule a jedna z nich se nalézala ve stěně za barem. Barvou i číslem se shodovala s tou koulí, kterou jsem měl předtím v ruce. Muže u kulečníku asi přestala bavit ta skutečnost, že kolem nich létají koule a s tágy vyrazili na trestnou výpravu proti hráčům bowlingu. Chtěl jsem se nenápadně proplížit, ale to se mi nepodařilo.
„To je všechno kvůli němu!“ vykřikl na mne jeden z mužů.
„Já nic. Já jsem jen malinko uklouznul,“ snažil jsem se vysvětlit, ale bylo to marné. Za chvíli se pozornost všech soustředila na mne. A já jsem zanedlouho utíkal z budovy pronásledován všemi hráči bowlingu i kulečníku.