Charakteristika Ondřeje Pavlíčka

Charakteristika Ondřeje Pavlíčka

(Literární pokus)

Osnova:

I.                    Úvod

II.                 Statický popis osoby

III.               Vnitřní dynamická charakteristika osoby

IV.              Můj vztah k Ondřejovi

Ach. Co je to let, kdy jsem se šťastně oddával pokojnému stárnutí, žil v bezstarostném dobrodiní chátrání těla a prospívání intelektu. Pak se takřka gravesovsky zvedl Severní vítr a přinesl odlehlé změny, jež značí strádání, smutek, vztek a hořkost. Hlavně hořkost. Takže v podstatě žádná změna nepřišla, ale to není subjektem této práce.

      Stalo se to léta Páně roku 2004, když jsem tenkráte nastupoval do školy coby perspektivní stařec plný elánu, jenž netuše zradu v klidu se oddal dalšímu studiu, by uspokojil svůj věčný hlad po vědění. Tehdy jsem krutě citově strádal v novém kolektivu plném mladých lidí, jež stále běží ode zdi ke zdi a snaží se ji prorazit hlavou. Seděl jsem sám a sám ve své lavici, až jsem jednoho dne přišel a, ejhle, člověk! Mladík, jenž seděl na sousedním místě, klouče, jež se drze opovážilo sednouti se vedle mne! Neví, nechápe, nemyslí, necítí co to pro mne znamená. Co to znamenalo a znamená pro něj. Tehdy začal Ondřej Pavlíček trpět. Trpět štěstím, protože stáří je letitá moudrost hledající se v rozporech řádného chaosu.

      Ondřej, dle mého úsudku, není příliš vysoký. Vlastně je menší než já a to mě již ohnula tíže času takřka k zemi (ach, ta stařecká pokora!) Postavy je podsadité, pevně rostlé, však ztrácel tolik času v té kacířské posilovně! Leč po pořádku, nepředbíhejme, všeho do času. Mé heslo je: Neukvapujme se.

      Pája, jak mu dokonce i já familiérně přezdívám, nosívá na své hlavě podivné hnědé zvíře, jemuž, jaký nevkus! říká vlasy. Pakliže nezapomene dojít k holiči, mívá je nakrátko střižené. Jako každý jinoch (tedy doufám, že je jinoch, ta dnešní doba tolik ční zkažeností!), u něhož se počíná vyvíjeti pevný charakter, jsouť nejvýraznějším rysem jeho tváře lísní kosti a dolní čelist, rovná a hranatá. Třebaže tyto rysy bývají znakem moderních modelů, nemohl by se Ondřej zabývati tímto oborem. Jeho brýle, občas přisleple mžourající oči, o přílišném mládí vypovídající pleť, to vše z něj činí chlapce tváře poněkud méně přitažlivé (zdráhám se říci snad že i nepřitažlivé). Ale i tak vás dokáže okouzlit, odzbrojit pohledem svých hravých jiskřiček v očích, milým (= přitroublým) úsměvem. Vždyť kdo by neměl rád malá a hravá zvířátka (s nižšími intelektuálními předpoklady)?

      Abych na něj ve své stařecké zapšklosti neplival jen síru pomluv, je třeba přiznati mu, že postavy je ztepilé, samý sval a šlacha (ba jak kámen tvrdé!), hruď se mu při dechu mocně pne, nohy jsouť jak běhy atleta. Ovšem při ozřejmení, že se jedná o knihovníka, stávají se tyto přednosti gymnasty a kulturisty jakousi zvrhlou anomální hříčkou ožralé přírody. Kde je ta vyschlá paže s pergamenovou kůží, ptám se já?! Jest nahrazena tvrdou boulí vypracovaného svalu (jednou si povyhrnul rukáv trička, aby se pochlubil svými svaly a málem se mi udělalo špatně)! Kde jest propadlý hrudník svědčící o recidivě bronchitidy? Zahnala jej svalnatá ňádra! Kde jest ten šouravý krok?! Utekl před rázným pochodem á la mladík-machr! Jakého zvěrstva se Matka dopustila na tom nebohém mladíkovi. Pevné rysy a velké svaly, rozum soudí, že se jedná o věc nepřirozenou, neboť toto není ztělesnění knihovníka! Hanba našemu povolání! Leč tu se v chrámu Moudrosti zrodí lítostivá myšlenka, že to klouče hloupé za to nemůže. Že je hodný (ne blbý) a milý a nikdy nic špatného nikomu nečiní. Zaslouží si opovržení jen proto, že jak heretik konal a tělo své vypracoval do lepých tvarů (na úkor duše)? Myšlenka se zamihotá a Moudrost stáří odvětí: Ano.

      Svaly tlačí na mozek. Neexistuje moudrý stařec, jenž by neznal toto pravidlo (jež je mimochodem páté v pořadí, první pravidlo praví: Měj se na pozoru před škodolibě se usmívajícím starcem s krhavým pohledem!). Jest však tomu tak i v případě námi toliko milovaného Ondřeje Pavlíčka? Co se skrývá v hlubinách jeho intelektu? (Hlásek v té temnotě za  očima okamžitě říká: Nic.) Jaký jest povahou? A je doopravdy tak blbý, jak občas (dvacet tři hodin z čtyřiadvaceti) vypadá? Na tyto otázky se pokusím odpovědět při svém nejlepším vědomí a svědomí.

      Když jsem Ondřeje viděl poprvé, bylo mi od začátku jasné, že se jedná o mladíka silného, nikoliv však chytrého. Zkrátka škatulka Svalovec. Mocný sval a mocný hlas, toť hodnoty pravého válečníka, jenž se den co den pere s tím, aby přečetl prvních pár vět v slabikáři. Na všechny se stále mile usmívá a ignoruje vše nehezké, co mu řeknete. Proto Ondřeje v pravdě nechávám sedět vedle sebe. Jsa osamělým starcem, mívám po ránu blbou náladu a neznám lepšího způsobu, než ji odfiltrovat na někoho jiného. Tak jsem si pořídil Ondráška. Každé ráno přijdu, on mi popřeje hezké slunečné ráno, já jej pošlu do řiti a následně jej seřvu jak Alíka. Zatímco by ostatní dávno lezli pod stůl, on se jen usměje tím svým laskavým (ne blbým) úsměvem a řekne něco chytrého ve stylu: „Jéé.“

Postupem času však docházím k závěru, že není tak hloupý, jak se snaží před celým světem vypadat. Možná, že hloupost jeho vyvěrá z přesvědčení společnosti, že je hloupý. Snažil jsem se již několika milými slovy (palice dubová, hňupe vymaštěný) domluvit mu, by se rozvíjel i po psychické stránce, ale on se zase jen zasněně usmál a řekl: „Jéé.“ Co s tím?

      Popsal jsem již Pájovy intelektuální schopnosti (dřívá v něm veliká moudrost, jen ji probudit pořádným kopancem do zadku!), nezbývá než se kouknout na zoubek jeho charakteru. Per longum et latum: uchovává si stále své vnitřní dítě. Vrtí se, chvíli neposedí, miluje prolézačky, houpačka je mu bohem, rád sportuje (mehercule!) a žertuje (apange Satanas!). Proto se zpozdil i ve vývoji pubertálním. Není žádným tajemstvím, že letos, co mu bylo osmnáct, počal se Ondřej konečně (dnes asi s pětiletým zpožděním) zajímat o dívky. Je-li mi známo, doposud žádnou neměl a nyní se kolem nich ochomejtá a komíhá, až je celý červený. Zkrátka mládí nezapřeš. Pochopitelně se jej snažím trochu krotit, ale copak to jde? Jeden stařec proti armádě démonů (hormony a dívky, popř. plyšoví medvídci)! Pochopitelně proti tomu nic nemám, ale za ten rok a půl si připadám jako zchátralý rodič, jehož dítě vylétá do světa a toho starýho nechává doma, ať se stará sám o sebe. Fortuna calamitosa est. Osud je neúprosný (eufemisticky řečeno).

      Zanechme nostalgie a vraťme se k holým faktům: jaký je tedy Ondřej Pavlíček? Snad samotným základem jeho existence je exhibicionismus. Doposud jsem nepotkal tak zoufalou touhu být viděn. Koná pro to vše, co se dá: stal se divadelním hercem (nutno podotknout, že výborným), předvádí se, koná nejrůznější možné recese. Je dozajista nesmírně zábavný. Ale abychom se ponořili hlouběji do jeho duše, zmiňme se o jeho věčném klidu. Nikdy jsem neviděl Ondřeje rozezleného, zoufalého, naštvaného, naopak nikdy nebyl NDÚAŠ (Naprosto Dokonale Úchvatně Abolutně Šťastný – přičemž místo šťastný lze doplnit takřka jakýkoliv pocit). Čím to je? A jaký je to vůbec rozpor, snaha být co nejviditelnější kombinovaná s nízkou emotivností? Málo pozornosti od rodičů? Zpožděný vývoj? Anebo moudrost vyrytá do kostí? Nevím, opravdu netuším. Nezbývá než jen doufat v možnost poslední anebo se smát možnosti druhé. Popřípadě plakat nad tou první. Nehodlám řešit příčiny a následky Ondřejova chování, jisto je, že zde máme mladíka viditelného, vtipného, hodného (ale ne blbého). Na němž si mohu vylít ranní zlost.

Když jsem viděl Ondřeje poprvé, tak jsem se jej bál. V té době jsem ještě plně neovládl umění Krhavého pohledu, jimiž moudří starci odstraňují všechny hloupé mladíky, jež by je chtěli napadnout či okrást. Můj první dojem byl negativní, obával jsem se, že to je takový ten hrubián, na něhož promluvím a on mi řekne: „Za prvý nevím, co to je a za druhý mě to uráží.“ Holt, těžký život intelektuála. Můj první dojem byl naprosto milný. Když si Ondřej po pár dnech přesedl právě do mé lavice, byl jsem již plně vyzbrojen ironickým úsměvem, káráním špatných mravů a dokonce i Krhavým pohledem, pročež jsem jej litoval. Chudák malá. Ovšem za těch cca 450 dní, co vedle sebe sedíme, jsem se na něm stal absolutně závislým. Jednoduše nevím, co bych bez něj dělal. Je pro mne nesmírně obtížné vedle někoho sedět (obzvláště vedle děvčat, která se standardně baví tím, že mne vyvádí z míry svými… argumenty), ale na něj jsem s jakousi podivuhodnou hrou Osudu zvykl. V čem tedy přesně spočívá má závislost? Nahoďme situaci. Byl jednou jeden stařec a nikoho neměl nikdy rád. Miloval zimu a chlad a zrovinka počínalo jaro. Slunce po světě rozhodilo své ohnivé paprsky, ptáčci počali prozpěvovat své nekonečné symfonie. Stařec se probudí a lituje toho. (čiřík, čiřík, čiřík) Sejde dolů po schodech a dává si snídani. Tvrdé pečivo a týden prošlá pomazánka. To je den. Pak přijde metrosexuální mladík a výsměšně pozdraví: „Příjemné a slunečné ráno!“ Načež stařec zamumlá něco o háji nebo prdeli, dohltá zbytky plísní a vydává se do školy. V tramvaji se na něj příliš tlačí nějaké nadržené bejvávalo (konzumní důchodce v pokročilém stádiu demence) a nedá se tam dýchat pro omamující pach naftalínu. Stařec vystoupí a kráčí do školy. V dáli se ozývá techno naplno puštěné z rádia v autě. Řídí jej parta opilých mladíků, jež narazí do stromu u chodníku, pár centimetrů od starce. To už se chudák moudrá neudrží, zavrčí a vrhne na opilce Krhavý pohled. Jeden zemře na infarkt vyvolaný přílišným leknutím, další utečou a pochcípají na následky srdečního šoku. To by starci mohlo zvednout náladu, ale v koruně nabouraného stromu se rozezvučí zlaté ptačí hrdélko. Samým vztekem děd kopne do stromu a narazí si palec. Pak jej rozbolí revmatické koleno. To je den. Stařec vchází do školy. Vybelhá se do schodů, na vrchu chvíli vyčerpaně oddechuje. Pak (aleluja!) vejde do třídy a ztěžka dosedá na židli. Sundává si černý kabát a hladí splétanou bradku. Jedna protivná holka otevře okno a vpouští dovnitř slunce a ptačí zpěv. Grr! Ááále pak vchází do třídy Ondřej a sedá si přímo vedle zdrcené trosky starého muže. Stařec zdvihne hlavu, podívá se na Pájíka, škodolibě se usměje a spustí.

O dvě hodiny později

Stařec se šťastně usmívá. Vylil si na Ondřejovi všechno zlo světa, jež jej hrozilo zaplavit a utopit. A Ondřej?

      „Jéé.“ To je tak veškerý komentář k tomu, co se dnes starci přihodilo. Pochopitelně je pravděpodobně on příčinou všech těchto zlých věcí (za zbytek můžou Američané), ale na to on kašle. Proč by se měl rozčilovat káráním senilního kmeta? Jemu se uleví a on se pobaví.

      A proto jsem na Ondřejovi závislý. Ráno je vždy nejkritičtější a nebýt něj a jeho absorpčních schopností, dávno bych zešílel a povraždil všechny mladé lidi v okolí. Už si bez jeho „Ahoj, Honzo, to je dnes ale pěkný den,“ nedokážu představit ráno. Láska zkrátka neprochází žaludkem, ale žlučí.