Neuronová odysea - 8.část

 

            Pracovna doktora Curlinga vypadala jako po malém zemětřesení. Všude byly poházeny knihy, sešity a součástky různých zařízení. Vzadu u okna to dokonce vypadalo, jako by někdo hýbal se stolkem, za kterým byly schovány krabice s knihami.. Když přicházel profesor Curling Rona uvítat, skoro se brodil v potištěných listech rozházených na zemi.

            „Výborně, jste tu rychle. Pojďme hned do laboratoře.“

 

            Když zapojovali nanozeograf, ukázal Curling na vysílače.

„Ty mi poslal Geister.“

„Vím, ale už mě nenapínejte a řekněte, jestli jste na něco přišel.“

„Přišel? To bude koukat, na co jsem přišel. Jen chvilku sečkejte, příteli. Zapněte támhleten filtr.“

 

Ron spustil ochranný filtr, pak se vrátil ke Curlingovi, oba usedli k obrazovkám a sledovali, jak počítač provádí analýzu dat z nanozeografu. Poté provedl srovnání s předchozími měřeními, která Curlingovi zaslal rovněž Geister. Objevil se jakýsi červený graf.

„Vidíte? Měl jste pravdu!“ téměř vykřikl Curling Ronovi do ucha.

Zatímco Ron četl údaje z monitoru, Curling překotně pokračoval.

„Hned jak mi nanozeograf přivezli, začal jsem měřit. Zpočátku jsem se domníval, že musí jít o chybu, takže jsem zůstával skeptický. Chybu proto, že rozdíly mezi našimi staršími měřeními a tímto současným byly tak obrovské. Nemohl jsem tomu uvěřit a od té doby jsem udělal několik pokusů a obvolal pár svých kolegů. Byl jsem v takovém vypětí, že jsem na Vás úplně zapomněl, promiňte, Rone. Stále jsem si kladl otázku, jak je možné, že v záření je ještě nějaké další záření, které jsme předtím nezaznamenali.“

„Myslíte, že to má souvislost s poškozením pláště meteo-satelitu?“

„Nepochybně. Nicméně není mi jasné, z čeho to záření vychází. Pomozte mi odklidit vzadu ty krámy, ať tu máme víc místa.“

 

Ron a Curling nandávali do košíku transportního robota přístroje, které tu v prachu ležely, jak se zdálo, už dlouhá léta.

„Na tohle si pamatuju z Dějin Marsu, to byl jeden z prvních robotů pro sondáže, viďte?“ usmál se Ron.

„Přesně tak. Rozbil se, ale nechtělo se mi ho vyhodit, tak jsem si ho schoval. A na tohle si pamatujete?“ teď se Curling zašklebil.

Ron podržel v ruce ocelově lesklou tužku, a pak ji hodil do vzduchu. Tužka začala poletovat po místnosti, po chvíli se vrátila, a Ron sledoval, jak se na jejím displeji objevují nápisy.

„Pořád funguje,“ smál se. „To byl při písemkách dobrý špion-opisovač. Ale já ho nepoužíval,“ pronesl spiklenecky. „Naopak on používal mě. Tedy moje zápisky.“

Naložil sadu takových tužek, a pak uchopil do ruky delší útlý předmět s anténkou na konci.

„Tohle je starší model vysílače ochranného obalu, že?“

„Jistě. Už deset let se neužívá.“

Ron se zarazil a prohlížel si teď zařízení s velmi soustředěným výrazem v tváři.

„Funguje to ještě?“¨

„Myslím, že ano.“

„Mohu ho zkusit zapojit?“

 

O hodinu později seděli Ron i Curling u monitorů a porovnávali záření z nového a starého vysílače. Jak Ron předpokládal, původní záření neobsahovalo nic navíc.

„Myslíte si totéž, co já?“ Ron se díval na Curlinga.

„Musí to způsobovat jiné složení vysílače.“

„Od minulého roku se vysílače vyrábějí z jiného materiálu. Je tam přidaný nějaký nový prvek, tuším.“

„Utrinofraktus,“ pronesl Curling a oba muži se na sebe významně podívali.

 

Další den se pak věnovali intenzivním testům. Curling pak zavolal Kiristeinovi, a když skončil, řekl Ronovi:

„Zúčastním se s naším objevem vědecké konference. Vy můžete jako můj asistent jet samozřejmě se mnou. Jste rád, že?“

 

 V začínajícím sedmém měsíci Pegina těhotenství bylo ve vědeckých kruzích v Old Yorku rušno jako snad nikdy předtím. Začínalo dosud největší vědecké sympozium na Zemi. Účastnilo se ho také dva tisíce zeatonautů. Řízením konference byl pověřen doktor Kirinstein coby šéf CIMPS. Čestným spolupořadatelem byl En We Ra, šéf zeatonautských vědců. Sjezd se konal v obrovském a značně starobylém sále, kde se v dávných dobách konalo předávaly tehdy významné cen za tzv. hraný film, již dávno zaniklé umění. Rozléhalo se tu skřípění sedaček, které technici narychlo doupravovali, aby hosté měli maximální pohodlí. Znělo to jako ladění orchestru v koncertní síni. Během dalších tří hodin se sál postupně zaplňoval hosty, kteří se trousili se svými drinky a mini-počítačemi, většinou visícími na krku, spolu s vizitkou a identifikační kartou.

V třetí řadě sálu seděl Curling s Ronem a doktorem Ferinstonem. Curling a Ferinston právě dokončovali nekonečnou debatu o evoluci virů, která oba přátele zdá se zaměstnávala v myšlenkách již od společných studií.

Ve dvě hodiny odpoledne se sál ztišil a od moderátorského stolu na pódiu povstal Kirinstein a zahájil konferenci obvyklými ceremoniálními frázemi. Netvářil se však vřele, jako se vědci tvářívají na konferencích. Normální konference jsou pro každého vědce symbolem blaha, vrcholem jejich úsilí a možností kontaktů s dávnými přáteli i novými poznatky, tato konference však normální nebyla ani trochu. Konala se překotně ve vypjaté době. Jak úvodem řekl sám Kirinstein, onemocnělo stokasticidou již přes sto tisíc pozemských žen a padesát tisíc zeatonautek. A dokonce se nemoc objevila už i na Marsu, mezi několika málo rodinami zdejších rezidentů. Takové ohrožení životů nenastalo na žádné z obou planet již desítky let. Všichni byly pod tlakem politiků, veřejnosti, vědecké obce a především svých blízkých, neboť mnohým z vědců onemocněl někdo blízký nebo blízký jejich blízkých. Proto zde nebyl prostor pro přátelské úsměvy a srdečnost.

Po Kirinsteinově úvodu se ujal slova En We Ra a seznámil delegáty s body dnešního programu. Nanobiologové a jejich zeatonautští kolegové pak přednesli závěry ze společného bádání. Na ně se čekalo nejvíc.

Jak se již vědělo, stokasticida je cosi jako nový druh viru, který je tam miniaturní, že dosud nebylo v silách pozemšťanů jej vůbec pozorovat. Napadá ženy a přenáší se na jejich budoucí dcery. V mozku žen byly skutečně miniaturní částice jevící známky živých organismů objeveny. Spolu s lékaři byla uskutečněna dosti náročná pozorování.

V analýzách mateřského mléka, které bylo dětem podáváno z prsou žen v kómatu, se objevovaly prvky, které dosud nebyly známy na Zemi ani mezi astarskými vědci. Tyto látky se tedy dostávaly spolu s mlékem do těla dětí. Nikdo nedovede odhadnout, jaký to bude mít následek pro vývoj dětí. Významné bylo i zjištění, že všechny matky předtím měly dostatek mléka a mohli plně kojit, žádné dítě nemuselo být živeno uměle. Když se však po zmíněných zjištěních lékaři pokusili několik dětí živit jiným mlékem než z jejich matky, dětem se začal výrazně zhoršovat jejich zdravotní stav. Dětem bylo tedy znovu umožněno sát původní mléko, a jejich stav se pak zlepšil, až se nakonec zase vrátil do normálu. Bylo tedy evidentní, že děti jsou na mléku závislé.

Genetikové pak přednesli svoje závěry, které vzbudily dosud největší rozruch. Biologická struktura těla těchto dětí byla totiž jiná než dětí, jejichž matky stokasticidou netrpěly. Genetikové ukázali, jak se jejich genotyp liší od genotypu člověka. Změny to nebyly veliké, ale byly zde a otázkou je, nakolik budou dcery stokasticidních matek ještě lidmi a nakolik už jinými bytostmi.

Největší rozruch večera však způsobila zpráva doktora Berna z Shingtonské státní kliniky. Právě dorazil, jak se dalo soudit z jeho udýchaného hlasu, a když sdělil své krátké oznámení, celý sál vydechl jako jeden muž. V Bernově klinice zemřela první žena. Toho se všichni obávali a všichni s úzkostí očekávali, ale dokud se to nestalo doopravdy, mluvilo se o tomto pravděpodobném vývoji jen letmo a v kuloárech. V dalším příspěvku se delegáti dozvěděli, že zemřelá žena přestala týden před svojí smrtí kojit svou dceru. Existovalo několik hypotéz. Jedna z nich říkala, že ženino tělo už předalo dítěti všechny potřebné látky a virus jej již nepotřeboval dále vyživovat a usmrtil jej. Všem bylo jasné, že podobná úmrtí se dají brzy očekávat v desítkách dalších případů. 

 

Když se Curling zvedal z křesla, aby přednesl svůj příspěvek, Ron vedle něj v křesle sotva dýchal. Ron si teď poprvé s obnaženou přímočarostí uvědomil, že Peg by už nikdy nemusel vidět ani v tom stavu, v jakém ji navštěvoval v nemocnici, protože by ji už brzy nemusel vidět nikdy a jejich dceři by maminku mohl ukazovat leda na rodinných videozáznamech.

Curlingův projev byl pro všechny zúčastněné největší novinkou, jelikož se svými objevy se zatím Curling ani Ron nikomu nezmínili. Curling s Ronem zjistil, že utrinofraktus, z kterého se vyrábějí vysílače ochranného obalu Země, má jednu vlastnost, která zatím nebyla nikým dokumentována. Z utrinofraktu se během záření oddělují maličké částečky, a to ve velmi nepatrném množství, a stávají se součástí záření, které tvoří ochranný obal. Tyto částečky měly mj. na svědomí právě poničení obalu meteo-satelitu, neboť kortropin skutečně poškozují. Zdá se, že tyto částečky vyvolávají dosud neznámé reakce, které budou patrně budou souviset i vysokými teplotami v oblasti těsně pod ochranným obalem, které se zde pravidelně opakují. Utrinofraktus se používá i v zařízeních pro ochranný filtru Astaru. Používá se i při výrobě mnoha jiných předmětů, ale jak Curling a Ron zjistili, jen když je utrinofraktus v kontaktu se ochranným zářením., oddělují se z něj ony částečky do atmosféry. Tyto částečky mají pak některé vlastnosti, které nevykazuje sám utrinofraktus, je tedy nepochybné, že se při reakci s elektromagnetickým polem mění v cosi jiného.

„Toto nové jsem nazval tropotaktity. Nevěděl jsem dosud o stokasticidě na Marsu. Když ale vezmeme v potaz, že Injecto se zde také dotýká ochranného obalu, je nasnadě, že se rovněž na Marsu oddělují částečky utrifraktu do atmosféry a vznikají také zde tropotaktity. Je tedy vysoce pravděpodobné, že tropotaktity souvisejí se stokasticidou. Navrhuji proto zkoumat těla obětí stokasticidy na jejich přítomnost. Dnes už je pokročilá hodina, ale v dalších dnech konference bychom se měli podle mého mínění zabývat také těmito nálezy a dát je do nových souvislostí.“

 

Ten večer se po skončení prvního konferenčního dne konal raut, který však spíš než relaxační večírek připomínal pohřební hostinu. Všichni s vážnými tvářemi debatovali a debatovali a jídlo ukusovali jen jakoby mimochodem, jako když někdo mimoděk ťuká prsty do stolu, aby zmírnil svou nervozitu.

Ron se zúčastnil několika debat s kolegy, dokonce ho Kirinstein na zlomek času zavedl do přítomnosti En We Ra, který si pamatoval Ronův vstup do videokonference, ale po krátké výměně frází zas zeatonautský vědec zmizel v davu jiných kolegů.

Ronovi už ze všeho šla hlava kolem. Požádal obsluhujícího robota o uklidňující nápoj a sedl si k oknu, kde měl výhled na moře a kde nebylo tak rušno. Usrkával nápoj a sledoval černající hladinu moře a občas pohlédl do chumlu vědců, který ryčel za jeho zády. Najednou se zarazil, odložil nápoj a prodral se hloučkem kolegů ke dvěma mužům, kteří vzdáleni od ostatních skupinek zrovna spolu vášnivě diskutovali. Spíše jeden z nich diskutoval, druhý mu jen většinu času naslouchal s mírným úšklebkem.

„Jime, jsi to ty?“ oslovil Ron toho vášnivějšího diskutanta. Ten ještě dokončil větu, a teprve pak se k němu natočil. Zasmál se a oba muži se objali. Jim Sterling se pak omluvil svému spoludiskutujícímu a s Ronem odešel zpět k oknu. Zde se oba spolužáci ze základní školy znovu objali a skoro hodinu ustávali v nabitém hovoru o starých dobrých časech a zapomněli na všechno to kolem. Když však Jim, nyní odborný asistent v Centru alternativní medicíny v Asiakongu, stočil řeč na rodinu, uvolněnost hovoru vzala za své. Ron mu vylíčil celou svou lapálii. Sterling nebyl ženatý, byl vždycky tak trochu podivín a vyhovoval mu život starého mládence, protože jeho celoživotní láskou byla věda, proto nebylo divu, že ho spíš než osud Peg zaujala nemoc v ní.

„Stokasticidu zkoumám od začátku, je to nesmírně zajímavý problém, ano, ano, zatím jsem ale neměl možnost potkat někoho, kdo by ji měl. To je nová výzva! Musíš mi Peg ukázat.“ řekl Sterling až příliš horlivě.

„Copak u vás ve Středisku nemáte ani jednoho pacienta?“

„Ne. My zkoumáme hlavně rostliny. Ostatně ani nejsme zapojeni do CIMPS, pozvánku sem nám nikdo neposlal. Ale vyrobit tohle nebylo tak těžké,“ mával v ruce s identifikační kartičkou. „Na velkých akcích bývá vždycky nějaké to volné místo. A dostat se načerno na akci, která může prospět rozvoji vědce, není určitě žádný velký mravní prohřešek. To víš, oběť pro rozvoj vědy,“ smál se, objednal si u robota láhev kanabisového rumu a pokračoval. „Vždyť víš, jak to chodí, naše alternativní postupy nejsou zatím obecně přijímány. Říkám zatím, protože všichni u nás usilujeme o změnu v tomto zkostnatělém přístupu. Ostatně, o mé knize jsi slyšel? Třináctá komnata mozku se celkem dost prodávala.“

„Jen něco málo. Ani mě nenapadlo, že bys to mohl být ty. Ten název mi přišel trochu laciný, až mě to odradilo se o to více zajímat. Snad jsem tě neurazil.“

Jim se jen zasmál a nalil si sklenku rumu, který mu právě robot donesl.

„Jistě, je to trochu laciné, ale jinak by se to neprodávalo. Když nemám posvěcení od naší oficiální vědy, musím si najít jinou cestu, jak propagovat svoje myšlenky. A není to zas tak lidově napsané.“

Ron odmítl sklenku rumu, kterou mu Jim podával., ale pak se nechal přemluvit. Přece jen, ten závan dávných klukovských let pořád ještě působil. A tak se oba muži přiopili. 

            Když většina účastníků rautu už odešla spát, aby nezaspala druhý den konference, Jim se upřeně na Rona zadíval a řekl s úpornou snahou nedrmolit jazykem:

            „Všechno se vyvíjí tak rychle a přitom se hledá jen podstata stokasticidy. Ale tebe i mě by….Takže nás by,“ vztyčil prst., „nejvíc zajímalo, jak to léčit, ne?“

            Ron jen mdle přikývl.

            „Jedno řešení by tady možná bylo,“ pokusil se o významnost projevu Jim. „V té své knize jsem zveřejnil hodně kontroverzních názorů, ale ty nejožehavější jsem si zatím nechal pro sebe. Kdybychom na tom spolu zapracovali, můžeš hodně získat. Ale bude to trnitá cesta.“

           „Trnitá cesta ke hvězdám,“ řekl Ron s opileckou vzletností a s hlavou spadlou na stůl tvrdě usnul.