Svátek nenávisti

                Je pozdní večer, první máj. Večerní máj, je lásky čas…
                Jo, to je pravda. Je krásné mít aspoň jeden den v roce zasvěcený lásce, jeden den, kdy lidé zapomínají na nenávist, zlobu, zášť, den, kdy vezmou svého partneru za ruku, i když to nedělali třeba už celá léta, jejich partner má špeky, pleš, celulitidu, natáčky a příšernou pleťovou masku, jdou se s ním projít pod rozkvetlou třešeň a tam si vzpomenou na ztracená léta mládí a zamilovanosti, překonají vnitřní odpor a něžně jej políbí...
                Však si taky tento den lidé náležitě užívají! Žádný jiný den v roce se ulice nenaplní tolika lidmi, dávajícími plně a nezakrytě najevo svoje city. Málokdy jsou tyto projevy tak otevřené a ničím nekrocené. No jen se podívejme… třeba sem, na tuto rozsáhlou pláň, kde se shromáždili k oslavě svátku lásky celý dav lidí. A jejich oslava je skutečně cituplná! Jen pohleďme, jak se slzou v oku vzpomínají na časy míru, spravedlnosti a socialismu, s jakou láskou vyslovují jméno génia Marxe, věrného soudruha Lenina a mnozí z nich láskyplně vzpomínají taky na Josipa V. Stalina, diktátora, masového vraha a organizátora jednoho z největších terorů v lidských dějinách. No dobrá, projev tohoto muže v saku s kravatou není až tak moc o lásce… světový imperialismus, kapitalismus, doba temna, útok na sociální a životní jistoty občanů,  světové spiknutí válečných štváčů, nutnost obrany míru… Co se nám to vznáší tímto nádherným jarním dnem, zasvěcenému lásce? Snad ne nenávist, zloba, zášť a frustrace? Spíše se zdá, že mluvčímu odletuje od úst hnis, než láska. Navíc máme pocit, jakoby jsme tato slova už někde slyšeli. Nemluvilo takhle podobně v době, kdy byly lidé zavírání, propouštěni z práce, vyhazováni ze škol pro své smýšlení a názory? V době, kdy se stavěly rozsáhlá vězení a koncentrační tábory, kdy byly lidé posílání do uranových dolů, mučeni a popravování po vykonstruovaných procesech jen proto, že se narodili do rodiny živnostníka, statkáře, intelektuála, katolíka… ? V době, kdy se vládci museli udržovat za pomoci násilí, nenávisti a cizích vojsk?  To asi nebyly časy lásky, i když 1. máj se tehdy slavil tak hekticky…
               No nic. Tak to nebyl ten nejlepší příklad. Ale pojďme dál. Třeba tady, na pláni o kus dál se shromáždili jiní lidé a ti budou jistě mnohem cituplnější… Ale, co to vidím? Co to má ten pán napsáno na tričku? ´Zabijte všechny komunisty.´ Hmm, taky si na dnešní den mohl vzít něco víc tematického. A ty transparenty… ´Pryč se sametem!´ … ´Kdy už s nimi zatočíme´… ´Zabij komunistu, posílíš mír´…
               A vida, i tady se řeční. Ale i tady je to jaksi mimo téma : komunističtí zločinci…, zločiny komunismu…, musíme zabránit…,  zakažte komunisty… potrestejte je… Hmm ale koho chcete trestat? Komunisty? Které? Všechny ty osmdesátileté babičky a dědečky, co stojí na té druhé pláni a mávají mávátky? Ty naivky, co vstoupili v dobré víře do strany a pak už si žili jen ten svůj malý, všední život? Každého, kdo kdy vyjádřil slovní sympatie s KSČM, nebo souhlas s některými jejich názory?  Nebo ty, co doopravdy vraždili, mučili, špiclovali, zrazovali…? Když chci někoho potrestat, musí to být konkrétní zločinec, trestaný za konkrétní zločin, ne? Alespoň já hlupák si vždycky myslel, že to tak v demokracii chodí. Ale asi jsem se spletl. Však co,  je přece máj, čas lásky, čas, citů. Zapomeňme na rozum, zapomeňme na spravedlivé soudy, dejme průchod nenávisti, touze po pomstě, nutnosti vybít si frustraci a pocit ublíženosti… A na kom? To už přece není tak důležité. A vida, dokonce přichází i pan biskup, aby vám k tomu požehnal, pomodlil se a promluvil o lásce k bližnímu. Ano, správně Vaše Svatosti, lásku je třeba bránit proti všem zvráceným ideologiím, které tu křehkou květinku dusí. Tak, jen do toho, vezměte klacky, vidle a provazy a jděte toto láskyplné poselství naplňovat. Kandelábry a pouliční lampy už čekají…
           Tak jo, dobře, jsou i tací, kteří tento den lásku příliš neglorifikují. Ale někdo takový se určitě najde! Třeba mezi mladými lidmi, ti ještě na lásku hodně dají. Podívejte se, tady jich zrovna jde celý zástup! No není to nádhera, samí zdraví, silní, odhodlaní mladí muži. Pravda, jejich účesy jsou poněkud extravagantní, všichni jsou trochu moc nakrátko, ale to je teď asi mezi mladými móda. A něco křičí. Co to jen… Aha, „národní odpor“, „nic než národ!“, Čechy Čechům!“ No není to krásné, když jsou mladá srdce prodchnuta upřímnou a ničím nezkalenou láskou k vlasti? A vidíte? Konečně ji tu máme. Lásku! Říkal jsem vám, že ji tu najdeme. Dělá jistě velký dojem i na ty uniformované policisty, kteří mladé muže tak pečlivě střeží, zřejmě proto, aby někde nezakopli a nezranili se. Tak to mám takovou radost, že láska ještě existuje, že se musím hned podívat, jestli tu nejsou i další podobné skupiny mladých…
           Á, tady zrovna jedna přichází, přímo naproti svým holohlavým kamarádům. Ale co to? Chlapci i děvčata z obou part na sebe začínají křičet cosi ošklivého. A dokonce po sobě začínají házet různé věci… Rajčata, láhve, cihly… Zřejmě se nemohou shodnout na svých účesech, jinak mě nenapadá co jiného by je mohlo tak rozeštvávat. Vždyť toho mají přece  tolik společného! Všichni mají pocit, že jim společnost nemá co nabídnout. Mnoho z nich má minimální vzdělání, mnoho je bez práce, nebo má práci, která jim leze krkem a nemají naději, že by se ti někdy mohlo změnit. Mnohým se hodnoty této společnosti hnusí. Ne ty hodnoty, kterými se teoreticky zaklíná, ale ty, podle kterých reálně žije: peníze, konzum, sobectví, trh, na kterém se prodává úplně všechno, od základních lidských potřeb až po lidskou důstojnost. Ale co s tím vším, sakra, dělat? To ví jen málokdo, nebo vůbec nikdo. Tak víte co, lidi? Pojďme někoho zmlátit! Pojďme rozbít pár výloh! Pojďme se přivázat někam před MacDonalda! Co z toho, že tím tak maximálně znepříjemníme život pár mladým prodavačkám, co nemá peníze nazbyt, snaží se zoufale vyjít z mrňavého platu a žije v hrůze a ve stresu, kdy jde šéf vyhodí, nebo kdy si na ně nějaký nafoukaný maloměšťák otevře hubu. Důležité je, že dáme najevo, jak jsme nekonvenční! A hlavně, že něco z toho hnusu, té špíny, té ublíženosti, té frustrace dostaneme ven a aspoň na chvíli se nám uleví.
            Tak jo, dobře, dostali jste mě! Žádná láska tu nikde není. Maximálně ve stáncích, uvězněná v malých červených knížečkách a v těch malých bedýnkách, co se na nich tak rychle hýbají obrázky… Ale venku, v ulicích, na náměstích, v lidských hlavách a srdcích, tam aby ji člověk mikroskopem hledal. Ale to je tím, že já jsem nenapravitelný staromilec, který se zapomněl v časech, kdy lidi nezajímaly jenom prachy, televize, domy, bazény, auta, konta, horké židle, dovolené na Malorce, služební cesty do Thajska, firemní večírky, služební postupy, drogy, pornografie, rozkoše a slasti co nejvíce druhů a co nejrychlejšími a nejsnazšími prostředky, kdy se nenechali unášet nenávistí, zlobou, záští, závistí, sobectvím, komplexy méněcennosti, frustracemi a celou tou malou lidskou špínou, ze které vzniká to VELKÉ ZLO, všechny ty koncentráky, popraviště, šibenice, gilotiny, plynové komory, války, masakry, pogromy a genocidy; v době, kdy lidé měli úctu k přírodě, přirozenému řádu světa i jeden k druhému, k jeho osobě i k jeho názorům, kdy si vážili přátelství, míru, harmonie, svobody… V době, kdy existovala láska.
             Cože? Co to říkáte? Že taková doba nikdy nebyla? Že je to mýtus? Nesmysl? Blbost?
            Já vím, sakra, já vím! Jen jsem na chvíli zasnil. To se snad ještě smí, ne?
            Ale ne, máte pravdu. Žádné snění, žádné staromilství! Je čas, na realističnost, čas na to postavit se světu čelem! Je čas stát se dospělým!
            A proto spolu s vámi volám: Ať žije první máj, Svátek nenávisti!