Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNejsladší utrpení
Autor
Ian Storm
Snadné je být milován, přetěžké zas milovat. Nikdo nechce zůstat sám, je však vůbec o co stát?
I.
Klidně se dívej,
neuvidíš někoho, kdo není.
Klidně poslouchej,
neuslyšíš umlčený hlas.
Klidně se dotýkej,
neucítíš ruku v prázdné dlani.
Samota bez vůně a bez chuti,
bezbarvý obraz visící v tichu.
Prostý jakýchkoli krás.
Pocit, kdy každý z nás
záhy pozná snáz,
kolik toho není k smíchu.
Snad když překousneš svou pýchu,
prolomíš přehrady všech pochyb hráz.
Doufáš.
II.
Už ji znáš.
Jako když se rozední
a noční můra poslední
ztratí svoji tvář.
Nevnímáš.
Jen ten pocit nevšední
tě hřeje jako pláž
u moře lepších dní.
Takové je okouzlení.
Teď ranní rosou můžeš jít
za ní,
spoustu času máš.
Už nemusíš jen snít,
vždyť už ji znáš.
A snad i cestu víš.
III.
Nevěříš.
Celou věčnost jdeš jí po stopách
a nejsi ani o krok blíž.
Přemýšlíš,
je snad její světlo ohněm v bažinách?
A proč se ptáš, když jistě víš,
že odpověď znát nemusíš.
Ať si je klidně vrah.
To tvá posedlost drží tě na nohách
a ty dál neseš ji jak svůj kříž.
Když zemřeš, stane se pomníkem tvé lásky,
vším, co po sobě zanecháš.
Ale toho se nebojíš,
spíš z nicoty máš strach.
Tak jdeš za ní dál.
IV.
Zvláštní, žes to nečekal.
Když jsi k cíli dorazil
a vedle ní jsi stál,
co vlastně chce pochopil
a za ruku ji vzal,
jakoby tě znala a i tys ji dlouho znal.
Ale je to vše, o čems kdy snil,
všechno, co sis přál?
Tohle je ta chvíle, které ses tak bál.
Teprve to začíná
a už nevíš, co bys udělal,
abys ji neztratil.
A kdybys ji políbil,
byla by tam dál?
Vždyť je křehká jako křídlo motýla...
V.
Ona to věděla,
že ten polibek ji změní docela.
V lásku samu.
S jiskrou múzy,
tělem nymfy,
tváří anděla.
A dál?
Napětí okamžiku,
pak vášně proud,
ale hlavně
vůbec žádný odpor.
To přenese náboj z těla do těla.
Tak poznáš sílu lásky,
jako blesk tě trefí do čela
a pohltí tě hrom.
VI.
A pak nastne zlom,
když oči otevřeš.
Je pryč.
Ty nechápeš.
Holt není živlu bez pohrom
a láska je jen hodně dobrá lež.
Jaks mohl být tak slepý?
Hm, smutný axiom.
Je konec?
A čeho vlastně?
Myslíš si, že tomu utečeš?
Nevíš.
Nevíš vůbec nic.
Sám se sebou se přeš.
A co hůř,
i cítit začínáš.
VII.
Klidně se snaž, jestli chceš,
nakonec to stejně vzdáš.
Už je v tvém srdci,
proudí ti v žilách.
Zášť.
Jako ve snách teď bloumáš,
ve všech svých nočních můrách.
A pořád nevstáváš.
Nevzpomínáš.
Z toho, co bylo, zbyl jen prach.
Teď už tě čeká jenom strach.
Nedoufáš.
Ach proč oheň vždycky střídá chlad?
VIII.
Ta nejkrutější ze všech zrad.
K čemu je ti hrad,
když jsi v něm mrtvým králem?
Co všechno měl jsi málem,
započítej do svých ztrát.
Pak prázdno, co ti zbylo,
vynásob tisíckrát
a zbyde ti zas to stejné nic.
Kdysi měls ji rád,
ale být padlým andělem
znamená nemilovat.
Za duší, ne za tělem
měl ses hnát.
A ač víš, že lidské je chybovat,
nejsi schopen odpuštění.
IX.
Nakonec nic tak špatné není,
jak to vypadá.
Čas je na tvé straně
a sním i blažené zapomění.
Konec konců i Slunce zapadá,
aby se soumrakem po setmění
spánek provedl tě tmou
až k rozednění.
Úsvitu naděje
skrytém v každém novém dni.
Přijdou nová přání,
nové tajné sny.
Věz, že to, co se ti zdá,
vždy může dojít naplnění.
Vždyť každým koncem něco začíná.