Óda na krevní mstu

Mstít se za sebe je nuda,
navíc to není ani v mojí víře,
krev jeho poteče ve veliké míře,
uvidíme, jestli je jeho krev taky rudá.

Perverzní prase bude popraveno,
ve jménu jeho oběti,
spravedlnosti bude zadosti učiněno,
již brzy mu nic život nevrátí.

Krev jeho poteče proudem,
-kanálem, příkopem dokonce i čističkou - 
krysy jeho prohnilou krev ochutnají,
proteče i Niagarským vodopádem,
proud, který se nezastaví,
poteče, snad pro potěšení tvé, mstu moji.

Tím, že urazil JI,
urazil i osobu mou,
pohřební zvony jen proněj brzy zazní,
nechal vzplanout hněv a mstu neuhasitelnou.

Proto terorizuje mne nutkání,
vyrvat mu, holýma rukama, z hrudi srdce,
cítit na dlani ješte jeho bití,
vydět a cítit z jeho těla, ducha odcházení,
to hned nepřejde, ani po stoleté chvilce.

Pomsta krevní bude sladká,
sladší nežli med,
chvíle to bude krátká,
ale pocit věčný,
neb o jednoho úchyla bude chudší svět,
byť mi za to nebude nikdo vděčný.

Tím to však neskončí,
budou to hotová jatka,
asi budu muset umlčet každého, kdo proti ní něco má,
popravit, každého takového, všivého zmetka,
smrt speciálně pro ně zatančí.

jak píši zde, pro ni bych i zavraždil,
jestlipak mne chytí a zavřou,
to je mi jedno,
hlavně, že jsem ji nenechal nepomstěnou.