Jak na sobě Brychta pracoval

´´Musíš se sebou něco udělat,´´ zněla mu neodbytně v  hlavě slova studované kamarádky. Ale proč? Vždyt ve srovnání s klasickým člověčím normálem opravdu nikde nějak výrazněji nevybočoval. Byl ve své podstatě dokonalým příkladem universálního průměru. Pohledný vysoký třicátník, seriózní zaměstnání, vlastní byt, auto a navíc, jak se říká, v kolektivu oblíbený. Tak co po něm ta Jana včera večer vlastně chtěla?

V ranním polospánku scházel rozespalým schodištěm.

´´Dobrý den, paní Málková,´´ pozdravil pavlačovou drbnu z přízemí, ale jeho ruka kynoucí na pozdrav i krok směřující jejím směrem se uprostřed pohybu zastavily.

To je ono!!!

Násilím stahnul svoje rty křečovitě  roztažené od ucha k uchu a obratem o devadesát stupnů zabránil blížícímu se rozhovoru. Nebo spíše monologu Málkové. Nebylo možno přehlédnout překvapený a zklamaný výraz kořistí si jisté šelmy.

Tak přesně o tom včera mluvila Jana.

´´Chceš´´ to udělat, nebo ´´měl´´ bys to udělat? V tom byl ten důležitý rozdíl. Trochu se mu to stále ještě motalo páté přes deváté, ale jedno věděl naprosto přesně. Na pindy Málkové zvědavý rozhodně nebyl. Ani dnes, ani včera, ani před rokem. A co více, bez nich mu bylo tak nějak lehčeji a že ho po dnešku už nebude mít ´´ráda?´´  Hahá. Tak naivní ve skutečnosti zase opravdu nebyl. To ho přeci, bába jedna žlučovitá,  neměla nikdy.

--------

´´Promi...´´, nedořekl. Uvědomil si, že ten tlustej, funící chlap ho právě málem srazil z chodníku pod přijíždějící tramvaj. To snad není možné. Moc nescházelo a ještě mu poděkoval. Další a další souvislosti včerejšího popíjení vyplouvaly na denní světlo.

Všechno pro druhé a všichni na jednoho!

 Jeho, ještě včera neposkvrněný život pomáhající všem starým babičkám přes nechráněné přechody tohoto světa [třikrát tam a zpátky, at ta nebohá stařena chce, nebo ne] se hroutil. I pomoc a dobrota se stává bezcennou, je-li jí příliš.

To musí změnit. Život je jen jeden a on ho začne žít i pro sebe a hned.

------

´´Ne v neděli nemohu´´, řekl odhodlaně, i když jeho třesoucí se kolena byla zcela jiného názoru. Díval se do překvapené tváře šéfa, který slovo ´´může-li´´, použil víceméně jen formálně a vlastně byl už zase na odchodu.

 Brychta přeci může vždycky. 

´´Co jste to povídal?´´ zaznělo kanceláří a jemu se zdálo, že i klimatisace jakoby najednou ztichla v očekávání toho, co bude následovat.

Sakra, co si myslel? Ted poletí. Vždy mohl v neděli, když firma zavolala. Jistý příjem se rozplýval, půjčka na malý byt nabyla rázem gigantických rozměrů. Že tu Janu jenom poslouchal. Na co mu bude jeho osobnost říkající ´´ne´´, když skončí na ulici.

´´Vy nemůžete Brychto?´´  nebylo možné přeslechnout neskrývané zklamání.

´´Ne, je mi líto. V neděli mám neodkladnou soukromou záležitost.´´

Slyšel svůj hlas a nechtěl věřit tomu, co právě řekl. Vždyt nemá žádnou ´´záležitost.´´  Může za to levné moravské a snaha jedné ženské vzbudit v něm osobnost, poztrácenou někde na cestě zodpovědnou dospělostí. Je vyřízený. Viděl uškrcenou Janu a sebe u zábradlí mostu, chystajícího se ke skoku do hlubiny.

´´No to je škoda, Brychto. Chtěl jsem, aby nás zastupoval ten nejschopnější. Ale nemůžu vás přeci připravit o všechny volné neděle. Soukromý život je také důležitý, nemám pravdu, příteli? Ha, ha.  Třeba vám to výjde příště.

Hušek! Zajedete tam vy. Ale to vám povídám, ne abyste to zase zazdil, jako minule.´´

Díval se nechápavě do prostoru, kde ještě před chvílí stál jeho nadřízený. Klimatisace už opět zpívala svůj uspávající song a jemu bylo jasné, že na třetí radikální životní přehodnocení vztahu k okolnímu světu během několika hodin sám nestačí.

Zvedl sluchátko: ´´Jano. Máš večer čas? Potřeboval bych si s tebou promluvit.