Prostoduchá nahota měsíce

Malá, po rybníce plout si dovolí. Vzducholoď, bílá...

Výš a výš.

Nahá, jako já,

když posledního dne,

za úplňku,

obdivovala jsem, lásku mezi nohama,

tu prostoduchou nahotu měsíce...

Lesknoucí se,

bledá mince červencové oblohy.

Svědkem nechce být,

ale co jí zbývá.

Svědkem těch tisíců vražd,

vražd panen.

Aura kolem hlavy nechce snít.

Plavba přes oceán galaxie za smutnou písničkou,

skončí tak brzy...

Až s posledním vzdechem stébel trávy,

prohnou se vlnky žabince,

a z rány po šrámu pár kapek krve uroníš,

zjistíš novou zprávu,

zprávu o lásce,

která v rákosí,

smutně

lunu

líbá...