jako nástroj

Čím dál víc mi připadá, že lidé jsou jako  nástroje. A to nejen různým naladěním a harmoniemi, ale především trpělivostí, s jakou k nim musíme přistupovat, abychom jim opravdu porozuměli.

Tak třeba můj saxofon. Jsou dny, kdy se opravdu moc snažím, namáhám plíce, nadechuji se div neprasknu, plním tváře vzduchem a přesto je to děs.   Nehraje a opožďuje se za rytmem, vůbec nedělá to, co já chci. A já jsem unavená a naštvaná a vyčerpaná. Hraju na něj, bezva! To je vážně fajn, že se dřu jako kůň…snažím se nemlátit s ním moc prudce na postel, přece jen, nesmím ho zničit, ale zasloužil by si… štve mě. Důležité jsou přece VÝSLEDKY a v těchto dnech vypadá všecko tak beznadějně. Nikdy se nic nenaučím, totální nedůvěra v budoucnost, strach z nedokončenosti, ještě horší o to, že vím, že lze na saxofon – i na ten můj – hrát nádherné věci a že pokud mi to nejde, nebude to jím. Jako s lidmi, jako s nimi! Všecko záleží na mém přístupu, všichni lidé se umí smát, to jen já je neumím vždycky rozveselit…A tak cvičím, překonávám krize a postupně, ale velmi nenápadně se mi saxofon začíná přizpůsobovat, tak to na mě alespoň působí, ačkoli vím, že jsem to já, kdo se přizpůsobuje jemu, my dva spolu srůstáme a vplétáme se do sebe v tisících nepovedených prstových cvičení…a odměnou jsou nám dny, no, třeba ten dnešní.

Vzala jsem saxofon a šla hrát ven, moc lidí si mě nevšímalo. Držela jsem ho pevně, ohřívala rukama, přece jen trošku chladl. Jeho tón byl  tišší než v místnosti, ale o to sametovější. Byl se mnou, zpíval, do mě… Procházeli jsme se spolu a drželi se za ruce. Z toho, jakou jsem měla náladu a jak svítilo slunce, jsem poznala, že nám to dneska půjde. Tak jsem zavřela oči, zlehka olízla bambusový plátek, rychle prozkoumala, jestli mám správně prsty. Zhluboka se nadechla, mírně zaklonila a tím jediným správným způsobem, vycvičeným tolika nezdary vytvořila z nás dvou jeden sloupec proudícího vzduchu... Neznám nic bližšího polibku, nic méně rozmarného a těkavého, vyprošeného a nesnesitelně jednoduchého. V objetí jsme byli několik písní, hráli si jazz pro radost a blues pro melancholii, večerku pro vzpomínky. Promiňte, že tu používám tolik obrazů a přirovnání… Ach kéž by to bylo pokaždé jak dnes!  Vůbec jsme nemuseli mluvit, ale bylo to tam, ON a já. A tak mám teď zase pocit, že se člověk nemůže dát odradit, vždyť tak často jsem odmítána, ale potom přijdou takovéhle dny a nakonec, dá-li Bůh, z nás bude jeden. No ano, ačkoli on bude stále ten stejný saxofon jako na začátku, kdy jsem dávali dohromady první takty...ty hlavní změny se totiž dějí v tom, kdo se snaží a usiluje, mění ho to, vím to. A cíl vůbec není předem jasný, ale to není důležité...hmm, abych zase jednou citovala Exupéryho: ,,Smysl má pouze cesta. Pouze ona trvá."