Jiří Mahen - Rybářská knížka

Jiří Mahen - Rybářská knížka

dojmy z četby


1. Jiří Mahen - zapomenutá šíře zájmů



   Chceme-li hlouběji proniknout do tohoto útlého svazku próz a nechceme-li přistupovat k této knížce povrchně a jen proto, abychom se pobavili, je nutno připomenout si samu osobnost Jiřího Mahena. Rybářská knížka, i když se vymyká charakteru obsáhlého Mahenova díla, je jeho nedílnou a důležitou součástí.
   Osobnost Jiřího Mahena je dodnes v povědomí lidí spojena hlavně s kulturním životem Brna v období mezi světovými válkami. Však také toto město se k jeho odkazům patřičně hrdě hlásí nejen pojmenováním institucí (Mahenovo divadlo, Mahenova knihovna, Mahenův památník), ale i v pro lidi řekněme "kulturně méně zdatné" záhadném názvu divadla mezi Brňany zvaného "Provázek", začínajícím v druhé půli šedesátých let minulého století v době uvolnění a "socialismu s lidskou tváří" pod jménem "Husa na provázku" - to podle titulu Mahenova filmového libreta o světě postaveném na hlavu. (V sedmdesátých letech bylo direktivně přejmenováno na "Divadlo na provázku", neboť ignoranti tvořící státní kulturní komisi se domnívali, že se jedná o skrytou urážku tehdejšího prezidenta a 1. tajemníka Komunistické strany Československa Gustáva Husáka.)
   Obecné povědomí lidí o životě a díle známých osobností však málokdy bývá blízké skutečnosti. Sami brňané se dnes domnívají, že Mahen je rodilý Brňan a že to byl (pouze) divadelník. Kdekoho tak překvapí, že pocházel z Čáslavi (kde na studiích mu byl spolužákem další domnělý Brňan Rudolf Těsnohlídek), že se vlastně jmenoval Antonín Vančura (shoda příjmění s Vladimírem Vančurou není náhodná, byl jeho strýcem), od roku 1902 studoval filozofii v Praze a do Brna přišel po učitelském působení v Přerově a Hodoníně teprve roku 1910, kde se stal redaktorem Lidových novin a Svobody. Zde se "usazuje" (jak bydlištěm, tak povahou) a ačkoliv jeho tvorba je zdánlivě roztříštěná, stává se z něj uznávaný, oblíbený a vyhledávaný autor a je jím až do své dobrovolné smrti v roce 1939, po vstupu německých okupačních vojsk do ČR.
   A právě do rozmezí těchto let spadá Mahenovo nejplodnější období. Aniž by se vzdal práce redaktorské, stává se dramaturgem brněnského Národního divadla, postupně se zapojuje do veřejného kulturního života. Z výbušného pražského buřiče a anarchisty se stává vpravdě budovatel (ne však ve smyslu 50. let!) kulturně-politického života. Začíná se čím dál hlouběji věnovat divadlu, uveřejňuje spoustu úvah, esejů i praktických návodů ohledně režie, dramaturgie a divadla vůbec. Přednáší na konzervatoři, píše hry, sám i divadelní život organizuje. Jakmile však zjistí, že divadlo je v Brně "nastartováno" a žije, vrhne své úsilí do jiného oboru kultury - do knihovnictví. Stojí u zrodu brněnské knihovny. Organizuje, píše systematické připomínky, brožury, ba i přímo návody "kterak knížky čísti". Mimo to se silně angažuje v umění výtvarném (nikoliv jako malíř - spíše jako kritik a glosátor a (opět!) organizátor). Zbývá se sociologií a společenskými vědami, charakterem českého národa. Stává se všudypřítomným kulturním motorem, ženoucím soukolí vzájemně propojených koleček brněnské kultury vpřed. "Toužil být ve středu každého dění. Když se v Brně začínalo něco nového, obrátili se na Mahena. A jemu vždy šlo o to, aby brněnské prostředí netlelo, aby se něco dělalo, aby šel ruch a život. A když viděl, že věc už běží, dovedl se stáhnout, pozorovat a jen občas kriticky zasáhnout." (cit. Bedřich Václavek - pramen 4)) A přitom všem zůstával literárně činný, zkoušel štěstí Múz jak v poesii či dramatu, tak v próze, nezanedbávaje (do r.1921) práci redaktorskou. Jeho přístup ke tvorbě byl vždy ve všech směrech poznamenán snahou o novátorství a tak, vrátíme-li se k vlastnímu tématu, při prozkoumání historie české literatury zjistíme, že Rybářská knížka je vpravdě počin průkopnický. Ano, Rybářská knížka, i když se to dnes nezdá, je první česká drobná próza o rybách, rybářích, rybnících, řekách a jezerech. Mahen tak založil tradici české literatury, v níž pak pokračovali např. Ota Pavel, Jaromír Tomeček, Jan Werich, či Jaroslav Čejka. (Lze ovšem namítnout, že Mahen vycházel z děl Josefa Thomayera, který vydal několik próz s přírodní tematikou. Ale skutečně první literát, který se zabýval rybářskou tematikou byl Mahen.) 
   V té souvislosti nás ani nepřekvapí, že Mahen se věnoval ichtyologii i po odborné stránce (vydal pojednání "Příspěvek k systematice ryb kaprovitých") a byl průkopníkem organizovaného moravského rybářství.
 


2.  Rybářská knížka - Mahenovo vyznání lásky k přírodě

   Povídková Rybářská knížka je vyznáním autorova mužného (jak zněl jeho oblíbený termín) poměru k přírodě. Její četba i přes odstup 85. let od jejího vzniku v nás vyvolá pocit pohody, volného víkendu v přírodě, oddechu. Ano, měla to být myslím knížka úsměvná, oddechová a pro pobavení. Mám však pocit, že ten, kdo se u ní uvolnil a pobavil nejvíce, byl její autor sám. S úsměvem dokázal popsat vzpomínky na různé lidi a lidičky, jejich (jak dnes říkáme) úlety, radostnou poetiku přírody, ba i vlastní trochu směšné chování v neobvyklých situacích. Mahen sám zde ale nezůstává v roli pouhého lovce ryb, loví též pocity, barvité východy a západy slunce, tichou sílu lesa, či pro člověka tajemnou nepoznatelnost vodní říše. Hovoří k nám sice lehkou řečí poety, ale též ostříleného rybáře a mnohá z jeho v knížce utroušených rad by zajisté potěšila kdekterého rybáře - začátečníka i dnes.
   Je až s podivem, že Mahen, takto neúnavný "guru" brněnského kulturního života, dokázal dlouhé hodiny mlčenlivě trávit ve volné přírodě a vysedávat s prutem u vody a čekat, až mu "ťukne". Snad právě zde nabíral energii k obdivuhodné aktivitě, díky níž se zařadil mezi plejádu umělců, kteří dokázali pozvednout v meziválečném období českou kulturu na světovou úroveň.
   Mahenův vztah k přírodě je jiný, než je vztah městského člověka vyrážejícího o víkendu do přírody za povyražením. Mahen se v knížce vyznává z lásky k přírodě takové, jak byla stvořena - čistá, přívětivá, žijící v symbióze s člověkem a člověkem neplundrovaná. Mahen  přírodu nenavštěvuje, ale vrací se do ní jako její součást. Lze zpozorovat, že v Rybářské knížce probleskují první náznaky myšlenek ochrany přírody.
   Tato knížka měla a má být oddechová. Slovy autora samotného "vedlejší knížka". Lze ji i takto jednoduše brát, ale porozumíme-li jazyku, kterým k nám Jaří Mahen promlouvá, otevře se nám pohled do méně známých zákoutí autorovy duše milující přírodu a lidi. Mahen tím, že popisuje vlastní zážitky a píše o sobě, nám odhaluje tu část svého života, o které se v literárně-historických pojednáních sotva dozvíme. Při studiu Mahenova díla tak lépe a uceleněji pochopíme obsáhlost jeho záběru a souvislostí v jeho tvorbě, které by nám při povrchním přehlédnutí zůstávaly skryty.
   S lítostí lze jen konstatovat, že místa Mahenem navštívená a v této sbírce zmiňovaná nám zůstávají skryta, neboť Mahen zásadně zkracuje zeměpisné názvy pouze na první písmeno. (jako např.: "...pochod až do stanice K. Odtud vlakem do H. a chytačka ... po proudu dolů až k V." /povídka Rybařina zregulovaná/). Knížka totiž, přes většinou realistický popis zážitků, je natolik kouzelná, že ve čtenáři postupně vzniká touha ona popisovaná místa navštívit a s trochou nostalgie porovnat, jaké je to tu dnes a jaké to bylo za časů, když na své úhoře, candáty a líny líčil poeta, buřič, organizátor, prozaik, dramatik, knihovník a bůh ví, co ještě - Jiří Mahen.
   Nevím, proč ta "svá místa" v knížce neprozradil. Snad to byla dobová móda, takto psát. Ale spíš myslím, že to udělal proto, aby mu ty "kapitální kusy" už nikdy nikdo nemohl vybrat.


3. Stručný obsah několika povídek

   Rybářská knížka obsahuje 40 drobných próz (včetně statě "Úvodem"); nelze souhrnně říci, zda to jsou povídky, črty, či eseje. Některé jsou povídkové příhody, některé připomínají pohádku, některé jsou bez děje a jsou jen jakýmsi lyrickým vyjádřením autorova rozpoložení.
   Uvedu jen některé z nich; ty co mne nejvíce zaujaly.

První výlet
   Hned úvodní povídka. Autor v ní popisuje zaujetí a vášeň, se kterou se vydává lovit ryby v době, kdy slunce sice již začíná nesměle hřát, ale všechny vodní plochy jsou dosud beznadějně zamrzlé. Přesto rybář do poslední chvíle ve skrytu duše doufá, že právě "to jeho" místečko bude bez ledu a přichystá mu jeho první letošní úlovek.  Vše je však pod tlustým příkrovem ledu a autor provádí pokusy led rozbít. Úsměv na tváři při četbě vyvolá, představíme-li si pana Mahena, který když nenašel žádný větší kámen, snaží se tlustý led rozbít zmrzlými hroudami hlíny lopotně přinesenými z nedalekého pole. Vše nakonec dopadne dobře, led je proražen a vynaložená námaha je odměněna v podobě první letošní štiky.

Vraždění neviňátek.
   Autor je pozván na rybářský výlet do jiného kraje. S lítostí je zde popisováno, jak se člověk dokáže k přírodě chovat v tom negativním smyslu. Popisuje pohled na udušené ryby, kterým nikdo neprosekal led, popisuje člověka, který jde lovit ryby s armádní pistolí... Někteří lidé chodí do přírody zvěř a ryby pouze pobíjet, nikoliv lovit.

Jak vypadá ryba pod vodou?
   Přednáška ve formě pohádky. Vodník drží přednášku pro skupinu lidí, kteří se sešli v rybářském spolku. Popisuje život pod vodou, který je lidem ukryt. Soustředí se především na nepřebernou škálu kouzelných barev jednotlivých ryb, nastiňuje lidem jejich vlastnosti a přirovnává charakter jednotlivých ryb k charakterům suchozemských zvířat.

Skleněný zámek
   Protože lovci dnes ryby neberou, nechá rybařinu rybařinou a pozoruje žáby. Úsměvný a milý popis chování žab v čisté tůni.

Pod splavem
   Mahenův výlet s kamarádem, kdy přechytračili místního mlynáře. Mlynář nechtěl, aby chytali v rybníce, neboť tam byly pěkné vypasené ryby. Proto s rybáři poslal mlynářského učedníka, který na ně měl dávat pozor, aby chytali jen pod splavem. Po nějaké době, kdy chytí jen nějaké malé kousky, předstírají, že jsou unaveni, že už je to nebaví a že si zdřímnou. Posílají učedníka do hospody ve vsi pro pivo. Jakmile ten zmizí, vrhnou se na lov těch nejlepších kousků v rybníce. Než se učedník vrátí s pivem, mají nachytáno a opět znechuceně předstírají lov drobných rybek pod splavem.

Vzpomínka
   Že se dají chytat krásné ryby i v Punkvě na dně Macochy - o tom je tato črta. Ryby jsou zde však jakési vychytralejší a tak autor odejel téměř s prázdnou.

Delfíni a Afrodita
   Les u řeky od setmění po rozednění. Lyrická próza. Hlasy ptáků, různé vůně lesa, trávy, hra stínů a tušení víl ve tmě. Hry a tance ryb v řece...

Zbytečný lov
   S kamarády na rybářském výletě. Počet ulovených ryb je však úřady omezen a tak většina úlovku putuje zpět do řeky.

Před soudem 
   Pohádka, či spíše převyprávěný sen s téměř hororovým koncem. Mahen v pozici obžalovaného stanul před rybím soudem. Obhájcem mu je sice advokát Úhoř, ale ten svou úlohu bere velmi laxně. Předseda soudu Sumec, státní návladní Bolen, svědci vodní rada Štika, jezerní rada Candát, horský tajemník Mník a jiní obžalovávají Mahena z nepravostí páchaných na rybách. Soud však překvapivě končí, když se objeví okoun, vnikne do Mahena a začne roztahovat své jedovaté ostny na ploutvích.


Poslední výlet
   Souhrn letošního roku, trocha smutku z nadcházející zimy a trocha naděje na rok příští. Autorovo poslední vyznání lásky k přírodě. Rybstvo a člověčenstvo patří k sobě na tomto i onom světě. Autor vyslovuje přání, že až odejde k věčným tůním, chce být spokojeným ptákem rybářem.





Prameny
1) vlastní znalosti - prameny již nevypátratelné
2) dotazy mezi anonymními obyvateli města Brna
3) letáček Knihovny Jiřího Mahena v Brně
4) předmluva ke knize Rybářská knížka; napsal Vladimír Justl, vydalo Státní nakladatelství  
    krásné literatury v r. 1959
5) internet - drobné útržky




<img src="http://www.osobnosti.cz/img/over/4/424400.jpg">

---