Anima sola

Odhodlala ses. Úctyhodné. Naposledy jsem mluvil s tvým dědečkem, tím, kterého jsi spatřila jen jednou v životě, protože dva dny po tvém příchodu musel on odejít. Ano. Jaké ano? Chtěla si se přece zeptat, zda-li je to ten vousatý muž ze tvých snů. Totiž, ne úplně. Je to on, ale do tvých snů ho přivádím já. Nevadí, vše pochopíš, teď ale postačí, pokud se budeš ptát a také pozorně poslouchat. A zavři prosím tě konečně to okno, vždyť máš husí kůži, soustřeď se na hlasy tvého těla. Ne, kdepak, to není strach ze mně, to je jen chlad, ta zima, královna, kterou ale ještě moc neznáš, proto si užívej tvých přídělů slunečních paprsků, nebude to věčné. Děkuji. Jestli by nás mohl někdo slyšet? Bráška? Právě sní o tom, co bude jednou provádět, až bude velký. Starší sestra? Ve svých snech má také úplně jiné starosti, než nás poslouchat. Apropos, i kdyby byla vzhůru, mně nemůže slyšet. Ale ano, existuji. Jsi směšná, já přece existuji stále, není žádné přestávky ani prázdnin. U tebe? Řekněme, že ano, ale je to trošku složitější. Promiň, nesměji se tak úplně Tobě, spíš nemohu uvěřit, ano, já a nemohu uvěřit, jací jste, vy, lidé...Tedy... Lidé... Nechme to být. Bojíte se, máte šílený strach z toho darovat svou víru, jako byste... Jako byste dávali něco víc... Ale? Ano, ovšem že, ptej se, ten tvůj čtveračivý pohled, víš, k něčemu se ti přiznám, mám takovou slabost, ano, pozoruhodné, já a mít nějakou slabost... Velice rád pozoruji výrazy, které Vám kdosi kreslí štětcem na vaše tváře. je toho v nich tolik, nebál bych se říci, že je tam všechno, všechna tajemství, všechny víry i hříchy... Možné i nemožné... Krev? Ty se mě ptáš, zda v mých žilách koluje krev? Chceš mě rozesmát, nebo znechutit? Popiš mě. No tak, neměj strach, na ten tu přece nezbývá místo, nemyslíš? Poslouchej. No tak!!! Vidím všechny ty otázky v tvém nitru i venku, miliardy a miliardy otazníků, uvnitř hlavy to šrotuje a zoufale touží pochopit, dalo by za to cokoli, jen konečně přijít na to, co, jak a proč, dostat se až k samotnému jádru poznání... ale co pak... Přemýšlela jsi už o tom? co pak? Ne? Tak vidíš. Tvá představa mě samého je tak trochu... Řekněme, že je zcela odlišná od lidí, se kterými jsem kdy takto mluvil, a nebylo jich moc.
Ale uvědom si jedno: Nemám tvář. Nemám tělo. Můj obraz ve Tvých očíách jsi stvořila jen Ty sama. Ano, znamená to, že mne můžeš měnit, ale jinak, než máš na mysli. snad sis opravdu nemyslela, že bys mě mohla nějakým způsobem ovládat? Naivní! Právě naopak. Já bych mohl... Původně to byla sice jen Vaše představa, ale postupem... Zkoušeli jsme to a nakonec se to podařilo, ve skutečnosti nám to však nedává pražádných užitků, možná jen potěšení...Nejsme jako Vy a to je prapůvodní omyl, který se usídlil ve vašich myslích a kvůli kterému doplácíte na naší existenci, protože očekáváte, očekáváte neočekávatelné...