Na okraji

Vidím pod sebou zelené pole ohromných stromů. Jsou velké, jsou nádherné. V jednom místě však ustupují travnatému paloučku a dávají mu možnost také se hřát ve svitu slunce. Udělám pár temp vzduchem a propluji trošku níže. Na paloučku rozeznávám nějaké postavy. Ještě pár temp. Je to chlapec a dívka, ale nevidím přesně, co dělají. Zabrat rukama, zabrat nohama. Já chci letět. Chci letět blíže.

Ona má dlouhé, hnědé vlasy. Směje se, když ji ten blonďatý chlapec něco říká. Sedí proti sobě a pomalu se utišují. Začínají na sebe dlouze hledět a přibližovat se jeden k druhému. Políbí se.

Vzduchem už se střemhlav blížím dolů. Cítím, že musím vidět více. Musím také cítit jejich osud. Jako by mi vánek šeptal do ucha příkazy, co dělat. Mé ruce už jsou přimáčknuté k pasu. Nejsem už klidným motýlem nad lesem, nýbrž orel blížící se za svým cílem.

Jsem už jenom pár desítek metrů. Stačí, aby vzhlédli a uvidí mě, jak k nim letím. Neustále nabírám na rychlosti a každou sekundu se přibližuji.

Když jsem pár centimetrů nad zemí, všechno zmizí a místo paloučky s dvěmi osobami je všude jenom mlha, temno a prázdno. Se zvyšujícím se bušením srdce si uvědomuji, že na levé ruce mám růžovou gumičku.

Chce se mi strašně křičet, ale nejde to. Chce se mi dýchat, ale mé plíce jsou zatíženy. Neustále klesám, ale už ne takovou rychlostí. Pomalu. Asi aby bolestivý let trval déle. Cítím, jak se mi zkrvavují oči, jak mi větřík pohazuje vlasy všude kolem. Zdá se mi, že ulehám do měkké postele. Chce se mi strašně spát...

Když v tom si z nějakého důvodu uvědomím, že spát nesmím, tak oči rychle otevřu a pocítím, jak mým tělem projela ohromná bolest. Neustupuje. Snad mi krvácí duše, nevím.

Bolest nechce ustupovat. Snažím se hýbat, snažím se opět letět. V tom si všimnu okénka na konci tunelu. Okénko do Ráje. Ano, to je moje záchrana. Celé zářivě svítí. Volá mě a já odpovídám.

Jak se snažím začít pohybovat směrem k němu, všechno najednou zešediví. Na stěnách se objevují vybledlé tváře lidí. Jejich oči jsou plné bělma, vlající vlasy jim přebíhají po tváři a jejich tváře jsou zubožené. Volají na mě. Snažím se je nevidět. Snažím se je neslyšet. Ale ani jedno se mi nedaří, jsou moc silní. Jakoby se dostali do mé hlavy. Volají na mě, abych se k nim vrátil. Ukazují mi všechny mé životní události. Cítím, jak se mi po tváři snaží téct slza, když vidím sebe se školní taškou Ferdy mravence. Cítím strašnou zlost, když zřím auto srážející mou sestru k zemi.

Zabodávají do mě své prázdné pohledy. Probodávají mne jimi a já si uvědomuji tu mrtvou podobu všech mých známých a přátel. A to světlo v okýnku se blíží čím dál tím rychleji...

Voda mi stéká po bradě. Nádech, výdech. Chvilku trvá, než si zvyknu na sluneční záři. Zjistím, že nade mnou se sklání Viktor, můj nejlepší přítel a Bára, moje láska. „Měl jsi štěstí, málem jsi se utopil. Teď si ale odpočiň, miláčku. Viktor tě z nejhoršího vytáhl.“ Až teď si všímám, že je můj kamarád celý zadýchaný a jeho šat je mokrý. Jsem ale tak vyčerpá, že nedbám ničeho a usínám. Už nikdy se nechci topit.