Pomyslná hranice Edenu

Sedíš vedle mě a vracíš nás tam, kde už jsme jednou byli.

K pomyslné hranici na cestě do Edenu,

kam nikdy nedojdeme spolu.

Oba dobře víme, že nám na křídlech schází něco,

aby se s nimi dalo létat, když se obejmeme.

Chybí nám kousky do nevydařené skládanky,

které nevyplní ani svršky odhozené kolem postele,

natož naše těla, která si k ránu jdou každé svou cestou

Nenásilně se vracejí k sobě, díky paní vášni.

Jen ty otisky, jenž na sobě zanecháváme, mě bolí víc než tebe…

Na rtech visí otázka – zůstat nebo jít.

Když už všechno co bylo mé se stalo tvým.

Eva dokáže žít bez Adama, Adam bez Evy

A na sklonku pomyslného ráje se od sebe oddělí.

Bez hada a bez jablka, vlastní vinou souzeni

Pod měsíčním světlem dvě těla na Zemi.

Přátelé, milenci, vrazi lásky a bolesti

Muž a žena, já a ty

Píseň písní, pro nás nedopsaná

Ráj, z něhož jsme vyhnáni