Dialog o mramoru

Bejvalo mu kdysi dobře. Když si celej ten svůj živůtek rozebral, zjistil, že i teď by mu mělo bejt sakra dobře. Jedna jediná věc, kterou fakt nevěděl, a to byl hodně sečtělej člověk, byla ta , že nemoh přijít na to, proč mu teda dobře není.

Nějakou dobu o tom dost přemýšlel. Pak to rozlousk. Byl v tu chvíli na projížďce ve svém novém Porsche ve stylu kabrio. Šofér jel rychlostí, jakou jezdil vždy, viděl obvyklou zelen zalesněnou krajinu, sem tam přeběhla přes silnici nějaká ta divoká zvěř, prostě vše bylo tak, jak by tomu být mělo.

Přemýšlel, jako vždy na takovýchto projížďkách. Věděl, že do země a mramoru mu už nechybí mnoho. Když o tom tak uvažoval více do hloubky, zjistil, že nikomu tam nechybí mnoho. "Stačí špatně šlápnout, rána do hlavy a jste tam." Řekl svému dvacetiletému šoférovi. "To víte. Každej člověk má vlastně parte napsaný ještě před tím, než se vůbec narodí." Řekl mu šofér a pokračoval. "Nějakou dobu tu pobyl, pak umřel a ani to nemohl nikomu oznámit." "Jo to je pravda, každej z nás, jak jen ho někdo pustí k myšlenkám, dostane se vždycky do těhle částí úvah, kde jenom přemejšlí o tom, jestli by nebylo pohodlnější pro něj i pro ty okolo, si zkrátit sám." "Jen k tomu mít odvahu, a tu nám dodává jen zoufalost. Té se ale snažíme celý život schovat, jen se malinko ozve a my se klidíme někam pěkně do kouta, jako kočka. Mám jednu úžasnou kočku z Egypta položenou na nočním stolku. Ta mi to před usnutím vždycky připomíná. V tomhle věku to ale není tolik platné. Od osmdesáti let je život jedna malá zoufalost. Vleklá k tomu. Měl bych si pořídit ještě mramorového šneka." "Proč zrovna šneka?" "To aby mi ukázal, jak je ta zoufalost vleklá a kam vede. Potom snad budu dbát pokynů kočky."

Myslím, že ten příběh by měl být dovyprávěn, ale nelze to. Prostě bychom se pak, jako obvykle, vrátili domů. Nechal si vyrobit krásného mramorového šneka. Sochař se sice trochu divil, proč zrovna šneka. Nic mu na to neřek, zaplatil za tu úžasnou sochařskou práci a dal si šneka na stolek vedle kočky. Ani se pak nemusel schovávat do kouta. Kočku zkrátka vyhodil do koše a ten nechal vysypat pěkně daleko od svého sídla. Nač psát dál ve třetí osobě?

Vždy, když se teď kouknu na toho šneka, tak už vím, že život se nevleče do mramorového hrobu jen mě, ale i všem ostatním, většině z nich se tam povleče ještě déle než mému tělu. Záviděl jsem šoférovi, ten po skončení našeho dialogu sebral odvahu. Zároveň mi bylo líto toho, jak zoufalý před tím musel být.

Po tom všem jsem si konečně uvědomil jak je ten náš pozemskej život krásnej.