Alenka v říši divů

PROLOG: Rozednívalo se. Na malé sanatorium, ztracené v lesích, dopadly první
                   sluneční paprsky.

 Alenka se probudila. Měla zase ten nepříjemný sen o těch podivných lidech v bílých pláštích.
Bolela ji zápěstí a kotníky. Dunělo jí ve spáncích a točila se jí hlava. Viděla rozmazaně, přesto se však před ní jasně rýsoval růžový flek na zdi. "Tak už ses konečně probudila", řekl růžový slon na zdi s propíchnutým krkem a smutnýma očima. Alenka se usmála - poznala hlas svého nejlepšího přítele. "Za chvilku tu bude," dodal a zmizel.
Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupila obézní sestra s cigaretou v koutku úst. "Vstávej", zahřměla a povolila řemeny u jejích ruk a nohou,"jde se do sprchy"! Shodila Alenku zkovového lůžka a hnala ji před sebou až do sprch.
Ve velkém sále obkládaném bílými kachličkami se pod rezavými sprchami svíjelo pár nahých těl.
Alenka se rozhlédla. Bylo to tu špinavé a rozbité. Do smradlavého kanálu odtěkala voda a tenký pramínek krve. Toník už měl zase toho zlého vychovatele, který ho bil.
Sestra z ní strhla košili, hodila ji na hromadu do kouta a strčila Alenku pod ledovou sprchu. Alenka se schoulila do klubíčka a snažila se těch pár nekonečných minut vydržet. Podívala se před sebe a spatřila podivnou červenou hmotu, co vytekla z kanálu. Chvíli bublala na podlaze a pak z ní vyrostlo kotě. Červené koťátko se na ni usmálo a přistoupilo blíž. Tiše mňouklo a Alenka ho objala. Už jí nebylo zima.
Voda se zastavila a mohutná sestra na ni navlekla čistou košili. Vedla ji před sebou zpětdo pokoje. Kotě šlo vedle Alenky.
Uprostřed tmavé chodby Alenka zvolnila. Slyšela, jak zase bijí Toníka. On přece nemůže zato, že tu s nikým nechce mluvit ani kamarádit.
Sestra ji hrubě udeřila do zad a Alenka spadla na zem. Vzedmula se v ní vlna vzteku, bezmocia smutku. Zoufale se podívala na kotě, ale to už tam nebylo. Otočila se na sestru a spatřila kotě, jak jí sedí na hrudi. Sestra lapala po dechu. A modrala. S hlasitým zaduněním se zhroutila na podlahu. Škubala sebou.
Alenka se bála. Rozhlížela se, co má dělat. Za ní stálo v řadě vedle sebe pět zelených krys. Ty se jako na povel otočily a rozběhly. Alenka utíkala za nimi.
Krysy doběhly do jejího pokoje a všechny naráz vklouzly pod polštář. Alenka vylezla na postela přikryla se peřinou. Celá se třásla.
Za pět minut se na chodbě strhl povyk. Někdo křičel, jiní plakali, bylo slyšet rychlé kroky a rány obuškem.
Dveře jejího pokoje rozrazil vysoký zřízenec. V jedné ruce držel zmítající se včelku.Přistoupil k Alence, volnou rukou ji přitlačil k posteli a přiložil včelku k rameni. Včeladala Alence žihadlo. Ta začala pomalu usínat. Poslední, co slyšela byla slova jako "infarkt" a "smrt".
Alenka se pomaličku probírala ze silného spánku. Cítila, že je pevně připoutaná k masivní
kovové židli s kolečkama. Začala pomalu rozeznávat jednotlivé obrysy kolem sebe. Před ní někdo stál. Uslyšela tiché přešlápnutí za sebou. Takže i tam někdo byl. A přímo před sebou důvěrně známý růžový flek.
Konečně mlha ustoupila. Před ní stál neznámý muž v dlouhém koženém kabátě a zlověstně se usmíval. Chtěla se ohlédnout, ale pevný límec kolem krku jí v tom bránil. Místnost byla tmavá, bez oken. Byla tu špína a smrad. Muž se opíral o stůl a nad ním svítila malá zaprášená žárovka, která tu byla jediným zdrojem světla. Její slon za ním, se smutně usmíval.
"Alena Hořecká, 24 let, nalezenec, mírně zaostalá...", pronesl tiše muž v kabátě. Vysoký zřízenec za ní přikývl. Muž pokynul a zřízenec opustil místnost. "Bojíš se?", zeptal se stejně tiše ten muž. Z jeho hlasu šel chlad a strach, ale také zájem. Bála se. "Ano", špitla.
Muž obešel stál a pohodlně se usadil. "Došlo tady k takové tragédii Alenko. Jedna sestra dostala infarkt, ale to jen na oko. Pitva ukázala, že se udusila. A ty jsi byla jediná, kdo byl poblíž, když se to stalo." vysvětloval. "A já sem tu od toho, abych z tebe dostal, jak se to stalo. Takže máš na výběr. Buď se přiznáš a řekneš pravdu, že jsi ji něčím udusila anebo," protáhl pomlku" se nepřiznáš a něco nám zalžeš." Zapálil si cigaretu, potáhl si a vydechl kouř na Alenku. "U té druhé možnosti tě ale musím upozornit, že tvůj pobyt zde nabere poněkud tvrdší průběh." Alenka se nadechla k odpovědi, muž ji ale přerušil: "Dobře si to rozmysli", znova jí vydechl kouř do obličeje. "Když mě ta zlá sestra odváděla ze sprch, šla vedle mě malá červená kočička",vzlykala. "Tak červená kočička...?", pousmál se muž. "Ona mě shodila na zem a když jsem se otočila, ta kočička jí seděla na hrudníku a ona potom umřela.", stekla jí slza po tváři.
"Takže jste si, Alenko, vybrala druhou možnost". "Ne. Nevybrala, je to pravda!!, zakřičela. "Ale no tak, klid slečno". řekl tiše. Vyšel pomalu z místnosti a zamkl za sebou.
Alenka začala zase natahovat. Nechápala, že obě možnosti vedou stejnou cestou. Podívala se zoufale na slona a ten se jen povzbudivě usmál. Muž se vrátil do místnosti, otočil Alenku i se židlí a odvezl ji pryč.
Chodby byly jako vždy chladné, ponuré a zatuchlé. Občas se ozval výkřik a hned na to rány obuškem. Zdi chodeb už viděli a slyšely mnoho věcí a právě teď byly svědky toho, jak zde muž v kabátě před sebou tlačí svázanou dívku.
Přijeli až na konec chodby. Muž zastavil před masivními dveřmi. Alenka je znala. Tady Aničce dělali ty ošklivé prohlídky, po kterých pak plakala celou noc. Zachvěla se když vstupovali.
V místnosti nebylo víc něž lehátko, stůl, židle a malé zamřížované okno. Slunce prosvítalo skrz mříže, bylo poledne.
"Takže slečno Alenko, jste si jistá, že svou odpověd nezměníte"? zeptal se zas ledově chladným hlasem. Přitom vsunul pravou ruku od její košili. Alenka tlačila nohy k sobě. nechápala to, ale nelíbilo se jí to, měla strach a cítila něco jako stud. "Opravdu ne"?, ptal se muž s úšklebkem. Alenka začala plakat. Nechápala, proč jí to nevěří, vždyť přece řekla pravdu. "Je to pravda!!", křičela. Muž přešel za stůl a vytáhl z něho malý plynový ohříváček a provaz. Zapálil ho a postavil do prostřed místnosti. Odvázal Alenku a shodil ji ze židle. Svázal jí ruce za záda a nohy k sobě. Provaz dřel do krve a Alenka plakala čím dál víc. Pořád křičela co nejhlasitěji: "Je to pravda!!" Muž jí zvedl nohy přesně nad ohřívač. Alenka nevěděla, co dělá, ale hned pochopila. "Strašně to pálí!!", křičela.
Po chodbě rázně pochodovala stará sestra. Měla namířeno do pokoje na konci chodby. Najednou se ale zarazila. Něco zaslechla. Zvuky vycházely z prázdného pokoje. Přistoupila blíž. Chvíli poslouchala. A pak rychle otevřela.
To co uviděla ji ani nepřekvapilo. Dvě nahé sestry se krčily pod peřinou. Stará sestra beze slova zavřela. Svého času se toho účastnila taky.
Urovnala si uniformu a pokračovala v cestě. Otevřela dveře a kývla na muže. Ten ihned přestal. Pečlivě uklidil. Dívku hodil na lehátko a odvezl ji.
Zavezl ji do protějšího pokoje a hodil do zamřížovaného lůžka.
Když se Alenka trochu vzpamatovala, tulilo se k ní červené koťátko, ze zdi se na ni usmíval její slon. Kolem ní létali barevní motýlci, kteří měnili barvu a na zemi běhaly v kruhu zelené krysy. Alenka dlouho hloubala nad věcmi, které se tady dějí. Nevěděla proč, ale cítila, že je nemá ráda. Odřené a popálené nohy ji stále pálili.
Dveře rozrazila stará sestra a zamkla její klec na zámek. Alenka je ještě víc přitiskla ke koťátku a podívala se ven z okna. Už se šeřilo.
Její myšlenky se vzdalovaly. Vyklouzly z klece a prolétly oknem. Vzdalovaly se přes zahradu až k bráně, která se za nimi s rachotem zavřela.

Alence zbyla už jen jediná - musí utéct!