Stín

 

     Se zaujetím sleduji stín. Nikdy bych neřekl, že na stínech je něco zajímavého nebo dokonce tajemného. Vše vrhá svůj stín. Vše. Tedy většinou. Pochopitelně, že nastávají situace, kdy stín nevidíte. Ovšem já ho nyní vidím. Pozoruji jej a zřetelně  mohu vnímat pohyb, který provádí. I na tom by nebylo nic neobvyklého, protože stíny se mohou pohybovat. Ano. Pohybují se pokud hýbete zdrojem světla, který jej vytváří. Je to přirozená a normální věc. Až potud se vlastně nejedná o nic neobvyklého. Pouze jedna maličkost mi nejde do hlavy. Sleduji stín vázy, která stojí na mém stole v pracovně. Stín, jenž vzniká od světla na stropě. Mráz mi proběhl celým tělem. Ten stín se nemůže hýbat!!!

 

- - -

 

 

     Seděl jsem v kanceláři na policejním okrsku a tupě zíral před sebe. Slova policisty mi bez přestání zněla v hlavě. Jako v obrovské jeskyni se potulovala zákoutím lebky a ne a ne si najít cestu do paměti a tam navždy zůstat vyrytá.

     „Vaše manželka je nezvěstná a není po ní ani stopa. Za rok takto zmizí stovky osob. Ale nezoufejte, naděje stále zůstává. I když, …“ Policista si poposedl na židli a sklopil zrak.

     „Její osobní věci také zmizely, tak se domníváme, že vás prostě opustila. Jakmile se objeví nějaká nová skutečnost, hned vám dáme vědět.“

     Jinými slovy – vyšetřování skončilo.

     Těžce jsem se zvedl ze židle a s nepřítomným výrazem v očích jsem vyšel na ulici. Černé mraky visely nad střechami domů a hrozily pořádným deštěm. V dálce se kdosi smál a za rohem troubilo auto. Malý chlapec, jenž jel na kole, na mě zuřivě zazvonil a na poslední chvíli se vyhnul. Nic z toho jsem nevnímal. Nevnímal jsem pošťáka, který se na mě zvědavě díval ani sousedku, která mě zdálky pozdravila a pak se ještě otočila s udiveným výrazem, ze kterého se dal číst údiv nad mým netečným chováním.

     Šel jsem domů. Do toho prázdného a tichého bytu. Ta prázdnota se dala takřka chytit a obejmout. Pokud jste ztratili někoho blízkého, víte o čem mluvím. Neustále čekáte, že se ozve domovní zvonek a vy poběžíte otevřít s nadějí v duši. Sledujete telefon a říkáte si, nyní musí zazvonit. Ne. Nezvoní, ale teď už zcela jistě zazvoní. Ještě ne? Tak teď! Teď!!!

     Nic. Ticho a prázdnota.

     Stál jsem u okna a přemýšlel, co bude dál. Policie zastavila pátrání s tím, že odešla. Asi si myslí, že za milencem. Domnívají se, že nyní je v jeho pevném objetí. Nebo možná si nemyslí nic. Sepsali protokol, dali si horkou kávu a pak se bavili na můj účet. Smáli se tomu, jak jsem přišel oznámit zmizení manželky. Se slzou u oka a rozklepanými koleny. Nevěděl jsem, co si mysleli a bylo mi to jedno.

 

- - -

 

 

     Stín se sune neslyšně po ubruse směrem k mé ruce. Ještě asi patnáct centimetrů a dotkne se jí. Naskakuje mi husí kůže. Sleduji pokožku mých paží, které nyní vypadají, jakoby mnou procházel elektrický proud. Třesou se jako z rosolu.

     Ještě deset centimetrů.

    Zatajuji dech. Snad v naději, že něco zaslechnu. Možná vítr, který hýbe se stínem. Nesmysl!

     Snad smích toho, kdo si ze mě tropí tento zvláštní žert. Mozek hledá vysvětlení a brání se uvěřit tomu, co oči vidí.

     Ještě pět centimetrů. Čtyři, tři!

     Vyskakuji za židle, která padá za ohlušujícího rachotu k zemi. Couvám pomalu ke stěně a nespouštím oči z postupujícího stínu. Ne! Dost!

     Padám. Židle, kterou jsem povalil, mi podrazila nohy. Při pádu ještě stačím zahlédnout, černý zlověstný útvar, který je již na okraji stolu.

     Stín se pomaličku přehoupl na nohu stolu a klouzal po ní dolů.

     Mám utéct pryč z místnosti? Tušil jsem, že mi to nebude nic platné. Stoupám si a v ruce držím pantofli, která mi při pádu spadla z nohy. Vší silou jí vrhám po váze. Zásah!

     Váza letí do kouta a tam se tříští na tisíc kousků. Sunu se k zemi a slzy se mi hrnou po tvářích. Pláču štěstím.

     Mělo mě to hned napadnout. Stačilo tak málo. Rozbít vázu.

     Jak hluboce jsem se mýlil.

 

 

 

 

- - -

 

     „Dobrý den. Kdepak je vaše žena? Už jsem jí dlouho neviděla?“ Sousedka se na mě zvědavě podívala a visela na rtech čekajíce nějakou pikantní odpověď.

     „Odjela na chatu. Zítra se vrátí.“ Statečně jsem lhal. Díval jsem si při tom stranou. Bál jsem se, že má lež bude odhalena.

     „A že takto v týdnu? Nic mi do toho není, promiňte, ale chtěla jsem se jí na něco zeptat.“

     „Potřebovala si odpočinout, tak odjela. Zítra zde bude.“

     Nedivím se všetečným otázkám sousedky. Dříve spolu trávili dlouhé hodiny bezduchým klábosením o ničem. Pokaždé, když jsem se přiblížil, významně mlčely. Neměl jsem ji rád. Ani trochu. Tedy – mám na mysli sousedku. Pokud vás zajímá můj vztah k manželce, musím vás zklamat. Nehodlám zde probírat rodinné záležitosti. Možná by se ale slušelo, alespoň v krátkosti se zmínit o našem vztahu.

Byla to láska na první pohled. Zamilovali jsme se do sebe a zapomněli na celý svět. Přišla svatba a pak běžné starosti. Ne, děti ne. Nemohli jsme mít děti. Žena to těžce nesla. Neustále mi předhazovala, že kdyby si vzala svou dávnou lásku, mohla mít dětí už kupu. Takto jsem měl denně na talíři mojí plodnost. Nemohla vědět, že kolegyně v práci musela jít na potrat po první milostné avantýře se mnou. Nechlubil jsem se s tím. Myslím, že by mi stejně nevěřila. Dovedl jsem si představit, ty dlouhé hodiny výsměchu, které by následovaly.

     „Cha, cha. S tebou jo? Podívej se na sebe, ty chudáku! Ty, že by jsi někoho přivedl do jiného stavu? Ha, ha. Ty trosko!“

     Těžce jsem nesl její záchvaty zloby a výsměchu. Možná z těchto řádek máte pocit, že jsem jí nenáviděl. Kdepak. Jednalo se spíš o soucit. Mlčky jsem vše přecházel a topil se ve vzteku. Ve vzteku nad mou slabostí. Nad neschopností změnit můj život.

     Tak dobře. Vím, že byste to poznali. Nenávist se dostavila později. Mnohem později. Pomalu se připlížila do mé duše. Nenápadně ovládla můj mozek a hlodala a hlodala. Bránil jsem se, ale nedalo se to vydržet. Myslel jsem, že vše přejde, ale opak byl pravdou. Nevím, jestli nenávist byla vzájemná. Nesnažil jsem se to zjistit, protože jsem vždy narazil na nepochopení a posměšky.

     Jednou jsem si koupil antickou vázičku. Jsem vášnivý sběratel těchto artefaktů a tak jsem měl velikou radost, když jsem jí uviděl za výlohou starožitnictví.

     „Miláčku, podívej, jaký jsem dnes měl úspěšný den.“ Držel jsem vázu jako svátost a zálibně si jí prohlížel. Možná vás zaráží oslovení „miláčku“, ale snažil jsem se dělat, že se nic neděje. Šlo mi to těžce přes rty. Ale snažil jsem se zapomenout na vše špatné, co mezi námi bylo.

     „Je rozkošná.“ Pravila a vzala si jí ode mě. Nevím, zda jí pak upustila schválně. Seděl jsem nad střepy vázy a slzy jsem měl na krajíčku.

     „No prosím tě. Ty toho naděláš. Pro pár střepů.“

     Chtělo se mi křičet – zavři zobák!!!! Proboha, zavři zobák!!!!!!

Mít po ruce v tu chvíli nůž nebo kladivo, myslím, že bych vše rázně ukončil. Ovšem i přes emoce, které mnou zmítaly, jsem si uvědomoval, možné následky mého činu. Kdepak – nenech se vyprovokovat. O to jí jde. 

 

 

---

 

 

      Ležím v posteli a přemýšlím o příhodě se stínem. Taková podivná věc se vám nestane každý den. A pokud se vám stane, zanechá to ve vás zcela jistě dlouho stopu. Šrám na duši, který tam prostě je a ničím ho nesmažete. Zavírám oči a pokouším se usnout. Nejde to. Zkusím počítat do sta. Pomalu usínám. Do místnosti proniká světlo z lampy, která je na vedlejším domě. Neruší mě. Je to slabé světlo, které stačí akorát tak, aby vrhalo dlouhé stíny po mé ložnici.  Usínám a proto nemohu vidět stín lustru, který se pomalu sune po stropě. Pak sklouzne na stěnu. Mine obraz a zamíří na zem směrem k mé posteli. Během minuty je na mé posteli a přikrývá mě svou temnotou.

    

 

 

---

 

 

     „Drahý! Slyšíš?“

Žuch, žuch. Zvuk hlíny, která dopadá z výšky jednoho metru.

     „Nudím se. Pojď ke mně.“

Žuch, žuch.

     „Hmmmmm. Jak dlouho mám čekat?“

Žuch, žuch. Klep.

Do odporného zvuku padající hlíny se přimíchá klepnutí kamínku  na dřevěnou desku.

     „Aaaach. Je mi krásně, lásko. Chi, chi.“

Žuch, žuch.

     „ZEMŘEŠ!!!“

 

 

---

 

     Třeštím oči do stropu. Slyšel jsem svou ženu. Byl to strašný sen.

     V dálce slyším štěkat psa. Asi nějaký zaběhnutý oříšek zkouší přivolat svého pána. Pohled na hodiny mi říká, že jsem spal něco přes hodinu. Vstávám abych se napil. V krku mi vyschlo a při vzpomínce na šílený sen se začínám potit.

     Opět ulehám do postele. Přitáhnu si deku až pod bradu, protože to mi dodává pocit bezpečí. Již skoro usínám, když se na mě opět přesune stín lustru. Zakryje mě svou temnotou. Dusí mě. Nemohu se hnout. Mám dřevěné ruce. Ztuhlé nohy. Jazyk odmítá poslušnost. Jinak bych nepochybně řval o pomoc. Nemohu. Ležím a oči široce rozevřené zakrývá temná stopa lustru, která sebou nese děsivé vidiny.

 

 

---

 

Mlask - rudý stříkanec vytváří bizardní obrazec na okenním skle.

Mlask - kapičky se spojují a pomalu stékají na římsu.

Mlask - vše se halí do rudého hávu.

Lupne to jako když praskne kokosový ořech - světlá kaše stříkne na sklo.

 

 

---

 

     Padám z postele. Nohy zamotané do deky se nemůžou vymotat. Chci co nejrychleji z dosahu stínu. Pryč od těch děsivých snů a vidin. Konečně se mi to daří. Jedna noha se uvolňuje a já poskakuji na druhý konec místnosti. Nemohu popadnout dech. Částečně námahou, částečně hrůzou. Jsou věci, které člověk nemůže pochopit a ani nechce. Vím jedno – stíny sebou nesou hrůzné vidiny a sny.

     Stojím v rohu místnosti a klepu se strachem. Bojím se zavřít oči. Bojím se sednout, abych nepřehlédl ze zadu se tiše plížící hrozbu. Hrozbu plnou hrůzy a násilí.

     Jsou tři hodiny ráno. Vyčerpáním se mi klepou nohy. Již ani nespočítám kolikrát jsem na poslední chvíli uhnul před stínem, který mě pronásleduje.

     Už jsem rozmlátil vše, co vrhalo po mém bytě stíny.

      „Nechci vidět tu hrůzu, kterou mi přinášíte!!! Nechci slyšet hlas mé ženy!!!“ křičím a slzy mi tečou po tvářích.

     Vstávám. Chytám židli a vrhám jí proti stěně. Vím co musím udělat. Musím s přesvědčit!!!

     Letím ke dveřím. Málem utrhnu kliku a řítím se po schodech. Skoro povalím souseda, který nevěřícně kroutí hlavou. Nepřemýšlím nad tím, co zde dělá ve tři ráno a běžím za dům.  Až dozadu. Těsně vedle plotu. Tam, kde se větve košatého dubu sklání až k zemi.

      Cestou několikrát vběhnu do stínu.

 

---

 

„Chi, chi. Pojď za mnou!!!“

Vžžžž – pila řeže něco tvrdého.

„Chci tě, lásko. Nevidím tě!“

Plesk – kus masa dopadne na vlhkou zem.

 

 

---

 

     Děsivé sny a vidiny mě přepadají kdykoliv mě dostihne některý ze stínů.

     Jsem pod dubem. Dávám pozor, abych byl mimo dosah větví. Měsíc ozařuje mou zhroucenou postavu. Musím se přesvědčit. Musím.

     Rukama hrabu v zemi. Vyhazuji hrsti hlíny. Jde to dobře. Zem je ještě měkká. Popadnu lopatu, která byla pohozená v trávě. Ruce se míhají a já se dostávám asi půl metru hluboko. Hrabu, dokud nenarazím na víko dřevěné truhly. Lopatou páčím tvrdá prkna, až se dostávám ke zrůdnému obsahu.

     Měsíc nevěřícně svítí na zohavené ženské tělo.. Oddělené ruce jsou sepnuté jakoby právě vykonávaly modlitbu. Noha, uříznutá v koleni je na dně bedny a podtrhuje celou podívanou. Uprostřed toho všeho je znetvořená hlava. Jedno oko snad zázrakem visí na nervu a sleduje druhé, které leží v rohu podivné rakve. Zakrvavená ústa stažená do divokého šklebu dávají tušit hrůzu, kterou si žena prožila než skonala.

     „Nemůžeš mluvit!!! Nemůžeš mě děsit!!! Ha. Ha, ha.!!!“  Směji se na celé kolo.

     „Vidíš mrcho, máš to za sebou!!! Užij si to tady!!!!! Mě už nedostaneš!!!“

Padám úlevou na záda. Sleduji měsíc. A hvězdy nad hlavou.

Sleduji tváře policistů, které zavolal soused, protože nemohl spát.

 

---

 

     Měsíc zakryl mrak. Stín, který na mě padl nebyl studený, ani hrozný. Sedím s pouty na rukou a čekám. Čekám na odvoz. Čekám na spravedlnost.