Voajér

Ahoj, tak jste si mě nakonec přece jenom všimli. No, řeknu vám, je to dost. Snažím se vás na sebe upozornit už docela dlouho. Jenže vy pořád zevlujete kolem a nic. Bez reakce. No ale to už je teď jedno. Proč na vás mluvím? No, nekoukejte tak vyplašeně. Prostě jdou po mě, tak si chci stačit ještě s někym popovídat. Kdo? To je jedno kdo. Ale ne, mě vůbec nevadí, že nic neřikáte. Stejně se spíš potřebuju jenom vykecat. Chápete, vedět, že mě někdo poslouchá, že se mnou možná i cítí anebo to alespoň dobře hraje. Víte sami, že to vždycky strašně uklidní. Zkrátka potřebuju nějakou „vrbu“. Jenom na chvilku, než si pro mě přijdou. Kdepak já a utíkat a před někym se schovávat. Stejně to ani pořádně neumim. Pravda, zatím jsem to ani nezkoušel, ale to neni nic pro mě, to já nechci. A proč taky? Víte, já na tohle místo patřím vlastně od narození, jsem tu tak nějak doma. Co na tom, že to je v parku? Mohl jsem dopadnout i hůř. A stejně je to tu dost dobrý - teda vzhledem k mejm zájmům, jestli mi, ehm, rozumíte. No, zkrátka, lidí tu chodí docela dost a na druhou stranu i málo a já se někdy nestačim divit, že jich bejvá přesně tolik, abych z toho měl ty nejlepší zážitky. Jak z čeho? Z pozorování přece! Ani byste nevěřili, jaký je to suprový, když na lidi koukáte a oni o tom vůbec netuší. Když vidíte každý jejich pohyb, všechno - a oni si při tom myslí, že jsou sami. A takovejch případů je tady spousta. Jen tak namátkou: Jeden chlápek si jednou zapomněl kapesník, nudle už mu visela u nosu a on se jenom tak rozhlíd, zjistil, že široko daleko nikdo neni a utřel si to do košile. A tu košili si pak zastrčil zpátky do kalhot. Jinej maník sem zase pravidelně běhá řvát. Prostě řvát. Kouká v bedně na hokej a vždycky, když vyhrajeme, křičí: „Hurá, jo, jo, jo! Natrhli jsme jim prdele!!!“ A když prohrajeme, tak zas: „Do hajzlu, to snad neni pravda!!! K***y jedny špatný. Zase to projeli!!!“ No a podobně. Dobrý jsou taky takový ty týpci, co to vždycky nemůžou vydržet, oni totiž nejbližší veřejný záchodky jsou na náměstí a to je odsud docela štreka; tak tyhle lidičky vždycky přiběhnou, skočí do dřepu do nejbližšího křoví a uleví si. A vůbec - ženský si tu vyměňujou vložky, dřevo je nabitý k prasknutí energií milenců, co se tu procházej, malý kluci sem choděj tajně kouřit a jejich otcové je tu občas vyhmátnou a pak je za to seřežou, stejně jako to udělali jejich tátové jim, když si ještě mysleli, že je tímhle způsobem před tím zlozvykem uchrání. Je to pořád stejný. Lidi tu prostě chodí a někdy dělají i jiný věci, co stojí za to. Jako třeba tenkrát: Byl tady nějakej úchylák, vždycky se schoval do křoví, nahatej, jenom v plášti, a když šla nějaká pěkná holka, tak vyskočil a ukázal se jí. A pak se udělal. To byla hlína... Když to tak probíram zpátky, tak jsem to vo sobě zjistil až asi ve čtrnácti, že mě vzrušuje koukat na lidi, pozorovat je, když si myslí, že mají soukromí. A tehdy jsem si řek’: Stejně nemáš co na práci, tak dělej, co tě baví.“ Tak to dělám. A už docela dlouho. Co? Jo, kolik mi je? No, radši to řikat nebudu. Ale přece jenom si neodpustím poznámku - je mi už tolik, že většina lidí v mym věku už tak akorát konzumuje stupidní americký televizní seriály. A za tu dobu jsem už viděl věci! Taky tady jednou byla nějaká holka se svym klukem, přinesli si deku, v noci, a hupli na to pár metrů ode mě. Kdybyste to vi... A sakra. Zdá se, že končim. Definitivně. No, stejně už vás to nebavilo, co? Jo, už je to tak. Už si pro mě jdou. Holt taky musej nějak vydělávat. A nedej Bože, aby jim někdo řek, že jsem vlastně užitečnej. Na to kašlou. Tedy spíš je to rozčílí. Lidi už jsou zkrátka takoví, kvůli penězům všechno. Chtěj mě „dostat“, i když jsem jim v životě nic špatnýho neudělal. Vždycky pro mě bylo důležitý spíš jim pomáhat. A možná proto jsem se ani nesnažil naučit před nima utéct, i když jsem od začátku věděl, že to dopadne takhle. Třeba jim to taky nějak pomůže. Doufám. No, díky za příjemnou společnost. Sbohem... „Tak co, Franto, už’s ho skolil?“ „Jo, ale držel se zuby nehty...“ Řev utichl a na zemi v parku ležel další mrtvý strom.

---