Obyčejný příběj obyčejného vojáka

 

 

Roku 1767 se narodil v Paříži chlapec. Chlapec, který dostal jméno Jean. Byl jedním ze synů chudého šlechtice, který se všelijak snažil zajistit své rodině slušný život. Jeho předci přišli do Francie z Českých zemí vedeni touhou po lepším životě. Byli odnoží jednoho starého rodu, jenž si přes svou chudobu dokázal uchovat důstojnost.

 

                                                     ***                                                     

 

   A tak se stalo, že Jean vyrůstal v Paříži, nekrásnějším městě světa. Už jako malý chlapec obdivně vzhlížel k vojákům, a tak jeho rodiče ani nepřekvapilo, když na podzim roku 1782 nastoupil na vojenskou akademii. Později, když o rocích strávených na akademii vyprávěl, vždy o nich hovořil, jako o tom nejlepším, co ho v životě potkalo.

   Měl vlastní postel, vlastně jen slamník, ale byl jen pro něj a hlavně, dostával pravidelně najíst. Z dětství byl zvyklý, že občas chodil spát s prázdným žaludkem. Brzy si na akademii našel mnoho přátel a všeobecně si získal respekt.Učitelé o něm věděli, že to není žádný velký myslitel, ale to vyvažoval svou pílí a snahou.

   Ale nejčastěji byl viděn na cvičišti s mečem v rukou. Miloval šerm a věnoval této činnosti všechny své volné chvíle. Za chvíli v tomto umění vynikal a stal se obávaným soupeřem na cvičišti. Občas se našli nějací blázni, buď se nedoslechli o jeho pověsti, nebo to byli doopravdy blázni, kteří se od něho nechali vyzvat ke cvičnému souboji, ale později již takovou chybu neopakovali.

   Studia a práce bylo hodně, a tak byli studenti rádi, když si tu a tam vyšetřili chvilku a mohli si vyjít na procházku po úzkých pařížských uličkách. Nejčastěji je však jejich toulky dovedly do krčmy „U zrzavého Paviána“. Krčma byla svou domáckou atmosférou vyhlášená, a proto byla mezi osamělými vojáky velmi oblíbená. Nebyl problém setkat se nad korbelem piva s učiteli z akademie a společně si zařvat pár pijáckých písní.

 

                                                      ***                                          

 

   Po jedné takové vycházce po krásách Paříže zahlédl Jean sedící u Paviána, jak nějaký mladík obtěžuje Brigitte, dceru krčmáře. Silně ho to rozzuřilo. Za prvé ji znal a považoval ji za milou dívku a za druhé nesnášel, když si někdo silnější dovoloval na slabší. Vrhl se na něj. „Ty hajzle, už se ji ani nedotkni!“ řval na něj za běhu.

„A co mi hodláš udělat, parchante?“ provokativně se ho zeptal mladík, čímž ho naštval ještě víc. Jean přece není žádný parchant, nemluvě o svém stavu. To už se nerozpakoval a jednu mu vrazil, až to mlasklo.

Jeho přátelé ho varovali a obzvlášť malý François: „Pozor Jeane, nezačínej si s ním. Známe ho ze školy, má horkou krev a už vyprovokoval pár ošklivých rvaček! Prej je z Korsiky. Tam se chlapi s ničím nemazlej.“

   Ale to už Jeana nemohlo zastavit. Korsičan mezitím dál děvče obtěžoval a očividně si z Jeanovy hrozby nic nedělal.

„Tady je má rukavice. Sejdeme se v osm večer na Klášterním růžku, určitě to tam znáš! Nebo máš strach zbabělče?“ Jean byl na sebe hrdý, udělal to pěkně po staru a ještě při tom zapůsobil na Brigitte.

„Budu tam“ odpověděl Korsičan a pomalu odcházel z krčmy.

 

***

 

   Druhý den tedy Jean čekal se svými přáteli ve stanovený čas na stanoveném místě.

„Dostavil jste se včas, aspoň to vám slouží ke cti.“ konstatoval, když k němu Korsičan došel.

„Nejsem zbabělec, jak jste mne včera nazval. Já vždy udělám to, co slíbím.“ušklíbl se Korsičan. „Jakou zbraň zvolíte, pane?“

„Myslel jsem, že zbraň zvolíte vy, ale když nechcete…volím meče!“ odpověděl Jean a už se stavěl do šermířského postoje. Korsičan neztrácel čas a zaútočil. Nebyl to lehký soupeř. To Jean poznal hned na začátku. Přestože byl malý, měl velkou sílu a lehce odrážel Jeanův meč. Díky své malé postavě byl také mrštný, kdežto Jean byl vysokého vzrůstu a musel se hodně ohánět, aby Korsičanovi stačil. Boj pokračoval a oba ze sebe vydávali to nejlepší. Ale po čase se ukázalo, kdo je lepší. Korsičan začal umdlévat a po chvíli se na Jeana usmálo štěstí.                     Korsičan zakopl o kámen a to poskytlo Jeanovi šanci, aby srazil muže na zem. Rychle zvedl meč ke smrtelné ráně, když se najednou zastavil. „Dnes tě nezabiji“ pronesl k ležícímu „jsi pro mne nic, které mi nestojí za to, abych si kvůli tomu zničil kariéru!“ řekl a bez jediného ohlédnutí odcházel z bojiště. Víc už o Korsičanovi neslyšel.

 

***

                                                

   Jean dostudoval a stal se důstojníkem v palácové stráži. Pravidelně domů přinášel svůj žold, a tak se rodina měla zase o něco lépe. Ale ta stará dobrá Francie na tom začala být špatně.  

   Roku 1789 se konal sněm o zdanění 1. a 2. stavu a začaly vypukat nepokoje. Obyčejnému lidu nestačilo jen zavedení daní, chtěli něco víc. Hlídky se snažily na ulicích udržovat klid a potlačovat hnutí odporu.

   Nepokoje stále pokračovaly a vojáci už spali skoro i vestoje. Krutou ranou pro monarchisty v té době byl nevydařený králův útěk. Samozřejmě, nebylo to od něj zrovna hezké, snažit se utéct, když se země hroutí, ale kdyby se to podařilo, možná by došlo k obratu a věci by se hnuly správnou cestou.

   A pak byl Ludvík popraven a Francie se stala republikou. Jak ponižující to bylo. Byla to ta pověstná poslední kapka. Jean a François dezertovali a utekli z Francie. Vydali se do Pruska, kde doufali, že se budou moci připojit k boji za udržení monarchie ve Francii.

   Prusové je přijali a oni byli přiděleni k jednotce stejně smýšlejících Francouzů, kteří se rozhodli bojovat proti vzbouřencům. Byla to banda dobrých chlapů, ale nejvíce si padli do oka s Ludvíkem. Oba, Jean i Ludvík, byli výborní šermíři, a tak si krátili dlouhé chvíle šermem.

              

***

 

   Roku 1795 Prusko uzavřelo s Francií mír. Ale to už Jean a ostatní byli zpět ve vlasti a připravovali monarchistické povstání. Vše probíhalo podle plánu, vzbouřenci dobývali důležitá obranná francouzská místa. Ale pak se něco pokazilo. Povstání se začalo rozpadat a při bojích byl zabit Ludvík.

   Vzbouřenci se museli ukrývat, ale přesto k nim proudily informace. Tak se také dozvěděli, kdo může za zkázu povstání. Prý nějaký Bonaparte, velitel dělostřelectva, který se za odměnu stal velitelem pařížské posádky. Iniciativní blbec, pomyslel si Jean, když se to dozvěděl. „Každý usmrkanec v této zemi si asi myslí, že si může beztrestně dělat co chce!“ řekl ke svým přeživším spolubojovníkům.. „Pomstíme smrt našich přátel. Potrestáme ho!“ už nemluvil, přímo křičel.

„Potrestáme ho! Smrt, smrt, smrt!“ začali oni skandovat svoji odpověď.

   Bohužel, ani tato pomsta jim nebyla dána. Hodně z nich při tom pokusu padlo a zbytek musel z Francie rychle prchnout.

„Ani jsem ho neviděl!“ vztekal se Jean a v duchu tomu usmrkanci sliboval, že ho jednou stejně zabije.

 

***

 

   Jak šel čas, bylo o tom usmrkanci slyšet víc a víc. Udělal ve Francii převrat, stal se 1. konzulem, nebo jak se to nazýval, a pak, ta hrůza, francouzským císařem. To už měl Jean jediný cíl – zabít toho zmetka.

   Situace se v Evropě stále zhoršovala a Napoleon se stával čím dál víc drzejším. Angličané mu sice dali u Trafalgaru pěkně na frak, ale to mu hřebínek nesrazilo. Naopak, začal vyhrávat.

   V zimě 1805 vyhrál památnou bitvu u Slavkova a 1806 započalo tažení proti Prusku. Konečně snad Jean dostane tu šanci uvidět svého největšího nepřítele a postavit se mu.

   Této příležitosti se mu dostalo v bitvě u Jeny. Přijeli plni optimismu, vždyť o neporazitelnosti pruské armády kolovaly legendy. Těšili se do bitvy, vždyť byli zkušenými vojáky a jen tak se něčeho nelekli.        

   A pak to začalo. Střídavě postupovali a zase se stahovali.Bitva se již nejevila tak dobře jako na začátku. Jean byl v té nejodvážnější skupině, která postupovala stále hlouběji do nepřátelských řad.

„Bože můj! To štěstí! Vidíš ho Jeane, vidíš? To je on, ten zmetek!“ volal na Jeana François. Jean pohledem hledal, koho tím François myslí. Jak se tak rozhlížel, zahlédl starého známého – Korsičana. Nemohl uvěřit svým očím. Na chvilku se zarazil, ale musel se ohánět mečem, nepřátelé byli všude. Jak si Korsičana prohlížel, tak François zvolal: „Napoleon, vidíš jak krásného má bělouše?“ Co to blábolí, pomyslel si Jean, vždyť na jediném bělouši široko daleko sedí Korsičan. A pak mu to došlo. Napoleon je přece z Korsiky, to teď každý ví! Jako by jím projel blesk. „Bože můj, tohle všechno vůbec nemuselo být“ pomyslel si. „Já ho mohl zabít a neudělal to!! Mohl jsem všeho tohoto Evropu ušetřit.“ Jak se tak zabíral neveselými myšlenkami, přestal dávat pozor a když ho pak z boje odnášeli na nosítkách, už si žádnou chybou hlavu nelámal.