Konec

Rozloučení

Takže je to tady! Nevím jestli se mám radovat nebo raději brečet. Po devíti letech opouštíme naši základku, na kterou jsme si "už" začali zvykat. Je to zajímavé. Před několika týdny jsme dělali přijímačky, dneska už je každý přijat, za chvíli se rozcházíme a hlavně: odcházíme. Podle mě bychom si této školy měli vážit, protože právě ta z každého z nás udělala jinou osobnost. Jen si vzpomeňte na naše slavné začítky v první třídě.

Tak to zrekapitulujem:  V září 1997 jsme nastoupili do prvního ročníku. Byli jsme do té školy hodně natěšení... jenže po pár letech nás to přešlo. Stali jsme se ostřílenými žáky, mysleli jsme si, že už nás nic nemůže překvapit. Přijímací zkoušky se přehnaly, ani jsme se nestačili divit a najednou se nám začalo hrdlo pomalu divně stahovat.  Ještě nás čeká výlet, ještě se budeme učit tuhle básničku, ještě čtyři písemky, už jenom tři, to opravdu dnes píšeme poslední test? Za několik dní se opravdu definitivně rozejdeme? To snad není pravda, že se v tomto složení už nikdy, nikdy nesejdeme. Naše lavice už nebudou naše, naše třída bude patřit už úplně někomu jinému... A najednou cítíme, že tahle škola, na níž jsme nadávali, nám začne chybět. Tuto situaci nemůže pochopit nikdo, kdo nedošel až na konec. A my jsme tedy na konci. Na konci základní školy. Čeká nás budoucnost - trochu nejistá, trochu se obáváme, trochu se těšíme. Jací budou naši spolužáci? Už nás nepřivítá křik kluků, které tak důvěrně známe, usměvy spolužaček. Nepřijde se na nás podívat naše paní třídní učitelka...

Ať si každý říká co chce, svítkovská základka na každém z nás zanechala určitou stopu. A je jen na nás, jak toho využijeme.

Tato úvaha vyjadřuje mé pocity. Pocity žákyně deváté třídy. Ale chtěla bych vzkázat pár slov i těm mladším. Nejprve "osmákům": Užijte si ten pro Vás poslední rok na základní škole, opravdu to stojí za to. A ostatním - važte si toho, že chodíte do školy, kde je snaha o to, abyste prožili hezké chvíle, v pěkném prostředí, se slušnými lidmi a v přátelské atmosféře. Ne vždy to bude takové jako na naší základní škole, kde to dnes berete jako samozřejmost.

Nevím, jak jinak vyjádřit vše, co prožíváme, takže bych to chtěla ukončit jediným slovem: Díky!

                                                        Aneta Štěpánková

                                                              žákyně 9.B