Posraným navrch

privátně šílené

Chodila do parku Retiré venčit tasmánskýho psa Toho posledního co byl při tom když se vázaly mrňavý uzly na kravatách nebo se nosily tutový zvonáče a kotlety byly hustší nežli Bělovežský prales ve své nejbizardnější podobě jakou si můžete představit Jeden obrovský paradox dneška Chodila do toho parku s knihou v podpaží a poslouchala Gallaghera nebo Janis Joplin a to že je všechno na Míle daleko (a když je to blízko pak tím posraným navrch...) A říkala mi: "Jednou budem patřit do červený knihy, stejně jako tenhle vypelichanej pes, stejně jako já už zítra... Jakej je to paradox sejít na "lidskost"". A pak umřela Hned po svým psovi Vím že už nikdy do Retiré nepřijde... A že momentálně frčej uzly veliký jako Anenský údolí do kterýho se teď skoro dívám Vím namítneš že to nejde zastavit A máš pravdu (ostatně jako vždy) Ale já mám teď mrazení Sakra veliký mrazení protože píšu rychleji než přemýšlím protože vím že jsem protože vím že budu... ...než i pro mě všechno skončí Million Miles Away Za to promiň Myslím na ni Sedíš vedle a ptáš se mě na spoustu věcí Jsi tak malý Všechno tě zajímá ale já znám jenom jednu odpověď na život Teď ti to neřeknu ale nalezneš ji nakonec sám na poslední stránce Červený knihy (nebo v nadpisu...)

---