Sošiks v MZK

Svůj napínavý příběh začínám v konferenčním sále Moravské zemské knihovny. Paní knihovnice zde počala svůj stručný a poněkud ohraný výklad, který jako kdybychom už někde slyšeli. Samotná knihovna však opravdu stála za to jen do té doby, než venku udeřila bouřka. Odporný černý mrak se na nás šklebil z oken elektonické knihovny s mikrofilmy a mikrofiši. Vše začalo, když v knihovně vypadl proud. Paní knihovnice, jenž vypadala hrůzostrašně i za světla, vzala nohy na ramena a vlezla si do výtahu na přepravu knih.

Strach se v tu ránu zmocnil nás všech. Za regály jakoby ožívaly steřelé knihy, ze kterých tuhle vylézal Stalin a tuhle zase Boleslav III. Toho jsem se osobně bál víc. Stařec, můj odvěký spolužák kamsi zmizel, takže tu se mnou v periodikách zůstala pouze Lenka Audyová. Snažil jsem se najít cestu ven z těch proklatých regálů. Lenka chodila neustále za mnou. Na sobě měla sivický kroj a pořád se mi snažila vštípit, kdy mají u nich sivické hody. Ne že by mi z toho začalo hrabat, ale odjakživa jsem zvyklý panikařit. Dveře byly zamčené. Doprdele. Se mnou tu byla opravdu pouze Lenka a nějaký černoch v americké knihovně. Toho jsem ale od té doby co vypli proud už nespatřil.

Konečně bouře ustávala. To nejhorší mělo ale teprve přijít. Paní knihovnice se řítila naproti nám se sekyrkou v ruce, aby nám ji zaťala do hlavy. Za sklem vypadala neskutečně strašidelně. Její stín divoce pulsoval na zdi. Rozmáchla se................. a vložila knihu do regálu.

Svůj napínavý příběh končím opět v konferenčním sále. Celou dobu jsme si promítali. Nemohu si však stěžovat. Spí se tu dobře.