Xeochydří empatie

Lidský rozum je z velké části rozumem dravce který se snaží nahradit chybějící dispozice nástroji. To že to z principu funguje vede k zaujetí vymýšlením novými nástroji - technice.

Nástroje používá však skoro stejně slepě jako prvotní lovec, novou házecí sekyru je schopen vyzkoušet hozením do nejbližšího křoví bez kontroly zda se za ním někdo nenachází - o použití svých nástrojů moc nepřemýšlí, stačí mu že fungují.

Lidská povaha je společenská, soutěživá a zvídavá. Proto, když ho alespoň zčásti přestal tlačit strach z hladu napadlo jestli náhodou není jeho v dosahu nějaký jiný kmen.

Novými nástroji zkoumá vzdálené kouty vesmíru a hledá jestli z nějaké planety neuvidí stoupat dým táborového ohně. Je při tom plný příjemného očekávání i obav.

Xeochydří empatie je citem srnky, která se dokáže vcítit do dravce a včas předpovět kudy se bude ubírat. Její pociťování je jí v soukromí zdrojem vlastního uspokojení, naplnění.

Xeochydra je povahou samotářská, tichá bytost, společnost vyhledává sporadicky, pro vzájemné vcíťování a páření, nebo ve vyjímečných situacích které ohrožují celou populaci. Technika je jí z podstaty cizí.

Xeochydry nejsou zvídavé do té míry že by aktivně skoumali oblohu jinak než to dělal malý princ když se díval na hvězdy, přesto, tak jako přejíždějí zrakem a citem vzdálený les jestli se v něm neukrývá něco znepokojujícího dotkly se i naší, pro světlo tak vzdálené planety; myšlenka a přeneseně i cit jak známo putují rychlostí absolutní, Einstein neeinstein:).

Shledaly tento fakt jako velmi zajímavý, dokonce při té příležitosti došlo i k jinak ojedinělému setkání xeochyder na kterém se rozhodli pro podrobnějším prozkoumání. Spojenou myslí u nás našly jedince a situace které by s námi rády sdílely, našly však i hromadu utrpení, násilí a strachu. K naší společnosti, snad dobré snad špatné, ale v každém případě nespolehlivé a nepředvídatelné se postavily, tak že pokud to bude jen trošku možné, setkání se vyhnou.

Nevěděli nic o nástrojích které nám dovolí nebo nedovolí se k nim dostat, cítily však naši touhu rozprostřít se z rodné hroudy do prostoru a tedy i směrem k nim. A tak jako když se člověk snaží být nenápadný a dělá to dobře může zůstat skutečně nepovšimnut, přetáhly přes sebe černou deku s puntíky hvězd a slastně se do ní zachumlaly.

Jejich život plyne dál v klidu, dokud se nám, zvídavým a všetečným tvorům nepovede najít na nebi místo kde nic není a přece by tam něco být mělo.

Nebo se svým nepředvídavým potácením nepřekotíme do nějaké propasti a naše civilizace zhasne tak jako vědomí pračlověka pohodlně sedícího u ohně jemuž na spánku přistane zbrusu nová sekera šťastně se křenícího kameníka který ji na zkoušku vrhl do křoví.