sněhová koule

Z poprašku sněhu na okně jsem uplácala malou kouli.

Posadila jsem ji na parapet a nechala svému osudu - roztaje, nebo se s někým seznámí?

Nemůže si stěžovat, výhled má solidní a aspoň "je".

Je něco víc, než původní vrstva sněhu, je originální, je to osobnost.

Je šťastná.

Opravdu?

Nevím.

Musí být šťastná - už jen proto, že "je" a může se dívat do dálky...

Musím jít.

Naposledy se ohlédnu a vidím, jak tiše sedí.

Asi se teprve rozkoukává...

Večer si vzpomenu na tu sněhovou osobnost.

Zdalipak se s někým seznámila?

Vytáhnu roletu a ona sedí a jiskří v měsíčním svitu. Je krásná.

Je královnou té dnešní noci a všude kolem jí padají k nohám miliony sněhových vloček

- těch věčných pochlebkyň. Vyloženě si tu slávu užívá...

 Z nánosu na okně uplácám ještě jednu kouli a posadím ji vedle ní - to pro jistotu,

kdyby snad přestalo sněžit, aby nezůstala sama.

Teď už jiskří obě, každá je osobnost, každá je svá.

Odcházím spát a nechávám je o samotě, aby se mohly blíže poznat...

Ráno je jdu zkontrolovat.

Ten tam je krásný třpyt.

Sníh roztál, ale na okraji se krčí ještě malinká kulička,

která jakoby s obrovským pocitem zadostiučinění kouká na loužičku vedle sebe.

Za čas se i ona mění v pramínek vody.

Ale i teď, jakoby jí opovrhovala, teče tvrdošíjně opačným směrem od sousední loužičky...

Neseznámila se, má sněhová koule.

Byla to holt osobnost a asi neměla ráda konkurenci...