Save Load, vynález do každé rodiny

Na dřevěném plotě

který míjím cestou domů se skví vápnem nakreslený nápis. Původně zde bylo napsáno LSD - když se nad tím zamyslím vybaví se mi směs fascinace i strachu ze vstupu do labirintu vlastní duše, látka které je pro jedny bránou do jiných světů, pro druhé něco o čem není slušné mluvit.

Později ale nápis kdosi přetřel na USB. Doba jde dopředu.

A pak ho někdo škrtl a naspal pod něj dSL (čti pozpátku). Náhoda? Pokrok se před ničím nezastaví.

Kovový váleček

který žmoulám v ruce je opatřený po obou stranách tlačítky s pojistkou. Pojistka ve tvaru kroužku, když se ulomí vydá podobný zvuk jako když otvíráte plechovku koly. Váleček z oceli, na jedné straně s vyrytým písmenem S, na druhé L.

Nedokážu posoudit

jestli je to morální nebo ne, faktem je že tenhle váleček je tu a nelze zabránit tomu aby ho lidé nepoužívali. Také ale bohužel nelze roztřídit lidi kteří ho použijí správně a ty kteří ho chtějí zneužít na úkor druhých. Kdo by to dokázal posoudit (navzdory tomu se mnozí na to cítí). Ať tak či onak, je to jenom nástroj, morálku mu vdechneme našimi záměry.

I já ho použil, sice jenom párkrát, když mi bylo 18, snad ze zvědavosti, mladistvé divokosti nebo v touze po lepším světě; už bych to ale znovu neudělal. Snad ze strachu, snad proto že se na svět dívám jinak než v 18ti. Mám ho jenom pro pocit který ve mně vyvolává, když ho válím po dlani.

O sto metrů dál míjím U rampu

a krytý bazén, za nimi už jsou jenom koleje a skalní jehly úbočí Hostibejku. Vždycky rád koukám po skalách po kterých se pne břečťan a cestou domů nebo do města pozoruji cvrkot okolo nich. Jednou jsem na skále viděl partu kluků. Jeden z nich na kterého se obraceli vypadal vermi nervózně. Maličko jsem zpomalil aby mi nic neuniklo.

Něco svíral v ruce, přehodil to z jedné ruky do druhé jak si nervózně utíral zpocené dlaně do bermud, přešlápl z nohy na nohu a podíval se po kamarádech. O chvíli později stál na stejném místě, vlasy zježené jako od větru a řval a řval - radostí, uvolněním, svobodou. V tu chvíli jsem pochopil co svíral v dlaních a co na té skále vlastně dělali. Představoval jsem si jak mu při tom asi bylo - svíravý pocit v žaludku mu přešel do lechtivého pocitu který by byl k nevydržení kdyby ostatní jeho nervy nepřijímaly tolik jiných vjemů najednou; sandály zaklapaly po skále a pak následoval skok do prostoru. Vítr mu rval volné rukávy trička a jako by mu foukal přímo skrz žaludek, jeho tělo zaplavovaly mohutné vlny radosti a strachu, prudce jako rozbouřené vlny. Běžel i ve vzduchu což by vypadalo komicky kdyby nebyl 40 metrů nad silnicí a tratí.

 

A najednou stál zase v hloučku kamarádů na skále. Oni si nic nepamatovali stejně jako já, ale jeho povyk byl jim dával najevo a jeho kamaráda usvědčoval - další z party to dokázal! A prázdná železná patrona cinkla o silnici pod skálou. Je mi 30 let a jsem už poněkud usedlý, ale tyhle věci mě pořád fascinují.

Kousek dál přecházím přes okresku

pod naším domem a míjím skupinku malých holek. Všechny mají v ruce válečky svítivých barev, ukazují si je, štěbetají a asi je i mění. Nemyslím že by to patřilo do rukou dětem ale ty s tím většinou moc zla neudělají. Jejich rejstřík uličnictví a lotrovin je většinou dětsky bezelstný. Na rozdíl od dospělých kteří dokáží, mají li to v povaze, použít každou věc pro něco k čemu to použito nemělo být vůbec. Cestou k vodojemu, vzdušnou čarou asi 200 m je policejní stanice. Zpočátku se zdálo že masové rozšíření válečků přinese takové potíže jaké jsme si ani nedokázali představit, krádeže, podvody, dokonalé vraždy, a snad i občanskou válku. Naštěstí zafungoval zákon který nevím jak se jmenuje ale který funguje a funguje zatraceně dobře – nebýt jeho, už by se na sebe desítky států které mají atomové zbraně navzájem povraždily. Z balkónu jsem tou dobou koukal na stanici se zvědavostí a přiznám i s trochu sevřeným žaludkem. Vždyť i před válečkem se v našem malém městě občas semlely drsné příhody –například když těžký vůz vyboural ze zdi domu celý bankomat s penězi po tom co byl dvakrát vykraden konvenčním způsobem včetně zraněných strážníků. Sledoval jsem výjezdy strážníků které se opakovaly ve stále rychlejším pořadí. Pak vše najednou utichlo. Známá z úřadu který má strážníky pod patronátem vyprávěla co se doneslo šuškandou: šlo o přepadení spořitelny, a zločinci s policisty si zahráli velmi ostré šachy. Ale díky zmíněnému zákonu se zločin nekonal a strážníci byli za velké leč neoslavované hrdiny; o těchhle věcech se veřejně nemluvilo, každý soudný člověk z nich měl zpočátku strach. 

Když sedím s dýmkou na balkóně

a přemýšlím co dobrého vlastně tenhle vynález přinesl, a vzpomenu si že musím připravit večeři pro přítelkyni která přijede z autoškoly pozdě večer. Ano, vlastně tohle je výborné. Studenti se snaží udělat zkoušky odjakživa a odjakživa k tomu používají všech a hlavně nelegálních prostředků. Díky válečku se dokáží naučit i ti které by k tomu jinak nikdo nedonutil. To samozřejmě neplatí o mojí přítelkyni, ale ta ví proč se učí a jde jí to většinou i bez něj.

Zvláštní sortou lidí jsou ti kteří sbírají momenty které se jim zdají že stojí za to. Jsou to klasičtí sběratelé kteří válečky prostě jenom ukládají a většinou ani nepoužijí proto že by to zmenšilo jejich sbírku, ale aktivní nostalgici. Přiznám se že jsem tomu také málem podlehl ale když sedím v houpacím křesle s konvičkou zeleného čaje na stole, nemám to zapotřebí. 

V takové chvíli jenom dokážu kroutit hlavou nad tím co lidi láká a čemu říkám „jen tak si zkusit být zlý“. Barevné časopisy většinou nečtu ale pokud ano vždy mě znovu překvapí názory psychologů kteří píší stále znovu a znovu pochvalné články na podobné pokusy.

A to jsem se ještě nezmínil o špatném tripu. Stává se to sice hodně vyjímečně, ale ta představa o sobě je dost hrozná. V okamžiku najednou nebýt; a nic není bez chyby, žádný výrobek, vždyť tím trávím dost času aby těch pár věcí které mám fungovalo správně. Jenže na nich nezáleží moje existence. A filosofie pankáčů bezdomovců že je to cesta z utrpení škvírou mezi světy? Nechci špatně soudit ale tohle mi přijde hodně levné.

Konvička už je prázdná, nutno vyrazit na lívanečky a vidět už stejně moc není. Shodím z kolen knížku kterou jsem beztak neotevřel, položím dýmku na stůl a s konvičkou v jedné ruce a válečkem v druhé vyrazím do kuchyně. Abych mohl balkón zavřít odložím si váleček na stůl – a váleček se rozjede na stole. Strnu. Když padá ze stolu nakloní se jedním koncem k podlaze, podivný pocit mi projede žaludkem. V tu chvíli pouštím konvičku na zem a za zvuků tříštěného porcelánu chytám váleček ještě včas než se stačí dotknout podlahy. Leknutí ze mě pomalu vyprchává. Dloubu do něj v ruce, je mi škoda konvičky. Potvora jedna. Ale budí respekt.