detroit.. poslední drink Franka Deliria..

.
.
.

Frank Delirio, největší a nejobávanější boss Detroitského podsvětí, držel pod palcem každého ve městě, a proto se nemusel bát situace, že by u něj jednoho krásného dne zazvonili vážení páni s odznakem a položili mu pár nepříjemných otázek ohledně několika mrtvol s nohama zalitýma v betonu, které pobřežní hlídka vylovila ze dna hlubokého moře. Nedotknutelnost je skvělá vlastnost, říkával si často Delirio.
  Pozdě večer, kolem desáté hodiny, seděl v koženém starožitném křesle, ze sklenice popíjel dvacet let starou brandy a vychutnával si prvotřídní kubánský doutník se špičkou důkladně seříznutou. Čekal až se rozdrnčí prozatím klidný telefonní aparát položený na ebenové desce pracovního stolu a po přiložení sluchátka k uchu se v něm ozve Bill Pollino, Deliriův nabušený poskok, jehož inteligenční kvocient se nebezpečně blížil k záporné hodnotě, ale jenž by za svého šéfa bez váhání položil život, a řekne jediné slůvko: „Hotovo.“ Až tohle Delirio uslyší, bude naprosto spokojený a bez výčitek – i když by jich měl mít hlavu plnou až k prasknutí – ulehne do postele a nechá si zdát nějaký příjemný sen. Nejčastěji se mu zdává o tom, jak se válí v bazénu plném desetidolarovek a společnost mu dělá trojce krásných mladých dívek.
  Billa, toho neskutečného blbce, poslal do terénu a dal mu za úkol, aby se postaral o otravného strážníka Jima Burtona, nedávného absolventa policejní akademie, jenž si hrál na spořádaného ochránce lidských práv. Blázen, odmítl finanční obnos, který jej měl umlčet a za který měl, stejně jako jeho kolegové, poslušně šlapat brázdu.
  Je lepší rozdrtit odpor už v počátku, dokud není pozdě a k mladíkovi se nepřidají další stoupenci za spravedlnost.
  Nalil si dalšího panáka, opatrně si usrkl a zavřel oči. Představoval si, jak se Bill v matném světle pouličních lamp ukrývá za řadou aut na parkovišti před policejní stanicí a s vystřelovacím nožem v ruce vyčkává, až mladému Jimovi skončí noční šichta. Ve chvíli, kdy bude po kapsách hledat klíče od svého otřískaného Volva, mu Bill hrot kudly vrazí přímo do srdce. Polda krátce vykřikne, tvář zkroutí v bolestivou grimasu, dvě jiskřičky v očích se pomalu vytratí a nakonec se sesune k zemi. Delirio si představoval ty tučné titulky v novinách v rubrice černá kronika: NADĚJNÝ POLICISTA BRUTÁLNĚ UBODÁN. RODINA TRUCHLÍ. Při té představě se pousmál a znovu si lokl drinku.

Podíval se na hodinky. 22: 10. Co mu tak dlouho trvá?, pomyslel si a v koutu mysli se vynořil první záchvěv obav. Nepodělal to? Co když na toho kluka vystartoval moc brzo a Burton Billa bez problému zneškodnil? Co když Bill je ten, co leží v kaluži vlastní krve, z posledních sil se snaží zůstat při vědomí a Burton se mezitím ve svém voze řítí k rezidenci Franka Deliria? Příliš mnoho otázek, ale žádná uspokojivá odpověď.
  Nesmysl, jak by mohl vědět, že jsem Billa poslal právě já?, snažil se uklidnit sám sebe, ale nějak to nepomáhalo. Neklid v duši se stupňoval. Naposledy si potáhl z doutníku a zadusil jej v popelníku. Zůstaň klidný, neexistuje nic, co by tě s tím spojovala; jedině, že by si Burton vzal Polliniho mobilní telefon a na stanici snadno zjistil, komu nejčastěji volal.
  Ledový klid byl ten tam. Srdce mu začalo bušit rychleji a najednou nevěděl co má dělat. Má vyčkávat, až zazvoní telefon nebo má Billovi zavolat a optat se ho, jak to s ním vypadá? Nevěděl. Přemýšlel, zvažoval obě varianty a nakonec se rozhodl, že mu zavolá.
  Vytočil číslo Billova mobilu. Za okamžik se ozval vyzváněcí tón. Ozval se poprvé, podruhé, potřetí. Nikdo to nezvedal. Určitě je mrtvý, určitě ano! Jsem vyřízenej, ten imbecil určitě všechno vyžvanil ještě dřív, než chcípl! Zavěsil.
  Byl bezradný. Srdce mu tlouklo zběsilou rychlosti a do pravého ramene mu najednou vystřelila zničující bolest. Infarkt. Zavrávoral a ztratil oporu v nohou. Zachytil se okraje stolu a pokusil se zhluboka nadechnout, zklidnit tak zdivočelý tep; podařilo se to jen částečně, jakoby ho někdo škrtil oběma rukama a nedovolil mu nasát čerstvý vzduch do prokouřených plic.
  Další výstřel mnohem silnější bolesti, tentokrát nejen do ramene, ale i do zad. Vykřikl. Nedokázal se udržet na nohou, upadl na zem a hlavou udeřil o podlahu. Další bolest, další a další. Připadal si jako mučedník, kterému do těla vráží jednu žhavou jehlu za druhou. Hrdlo se mu stále stahovalo a nadechnout se bylo téměř nemožné. To máš z těch doutníků, prolítlo mu hlavou. Na hrudi cítil ohromný tlak a před očima uviděl malinkaté hvězdičky. Rezignoval. Opouštělo ho vědomí a bojovat proti nevyhnutelnému bylo zbytečné.

Zazvonil telefon.

.
.
.