Šlápota

Jak se to stalo? Tak rychle, ve spěchu, snad zmateně.

            V klidu a pohodičce si hraješ na tom svým písečku. Znáš skoro každý zrnko, víš, kde nejlíp postavit hrad. A teď?

Čas rozdupal všecky bábovičky splácané za uplynulé roky.

            Jak jen mohl? Já se zlobím. Slyší někdo? Mám vztek, že roky jsou pryč.

            Všichni říkají, že bude nové pískoviště. Ale já nechci! Proč to udělal? Tak sakra…! Vysvětlí mi to někdo? Prosím…

            Ach jo. Asi už konečně vyvěsím bílý prapor. Oki, já…já…já se snažím. Vlastně se těším. Vážně. Jenže je to těžký, skličující a dospělejší.

            Radost, lítost, nadšení i smutek v jedné chvíli… V krátkém období, tolik smíšených pocitů, takový malý-velký chaos. Vyvolaný spoustou emocí, víš.

            Vrátit se nedá nic, co se stalo a co ne, to už nezměním. Byly to fajn bezstarostný roky, ale holt si teď musím zahrát roli velký holky. Scénář předem známý. Prý nejkrásnější léta života?

Protože jsem nechtěla hned napsat, oč jde, píšu to až teď. Nastal čas udělat další důležitý krok do budoucna. Uvidíme, co já a střední škola, budeme si tykat?