Srub a vrah

Cákance krve na stěnách

Pokrýval zpola starý prach

Na zemi kosti vybělené

Vrstvami času ohlazené

Ležely všude rozházené

Kdopak zde asi rozpadl se v prach?

Kdopak zde prožil poslední svůj strach?

Čí maso posloužilo dravé zvěři

Když přiběhla sem na večeři?

To vše mohl by nám  říct

Starý srub – a mnohem víc

Co všechno zažil během času

Kdo tady vinul ruku k pasu

Dívence mladé nevinné

Co nemohla už říci ne ?

Bylo to tenkrát brzy zrána

Když vstoupila sem jako panna

S mládencem krásným, ztepilým

Kterému chtěla svěřit klín

Vše zdálo se tak, jak má být

Když snažil se ji políbit

A tak oddala se zcela

Vášni, lásce, hlasu těla.

                                                               (Aspoň si něco užije,

                                                               než maso její uhnije)

Když všechno dokonáno jest

Když dívka přišla o svou čest

Odhodil její milý přívětivou masku

Vrhl se s nožem na tu krásku

A když ho sevřel v hrubou pěst

Zračil se v jejích očích děs

On musel ten čin vykonat

Tu čubku nikdy neměl rád

A navíc byl to rituál,

Jenž  na každé vykonal

A že jich bylo víc než dost

Měl v tom dobrou zkušenost

Jeho mozek zvrhlý je

Zem vnitřnostmi se pokryje

A sladká, teplá, rudá krev

Ta na chvíli mu vezme dech

Však zaváhá jen krátkou chvíli

A k potoku již rychle pílí

Z nože i rukou smývá vinu

Když vlci přišli na hostinu

On dávno není v pustině

Věnuje se své rodině !

Teď chvíli nestane se nic