Vstupuj opatrně

Ráno jsem si ve vaně, kterou nemám, depilovala stydký pysky (taky by se to mohlo jmenovat jinak, tohle zní příšerně, "stydký pysky") střepem z brýlí, který nenosíš. Samozřejmě jsem se pořezala, to už je takovej rituál, kdybych měla kapku vína za každou kapku krve, která mi vytekla ze stydkých pysků (taky by se to mohlo jmenovat jinak, tohle zní příšerně, "stydkých pysků") při depilaci, měla bych nejspíš největší vinotéku ve střední Evropě. Voda růžověla a začínala mít barvu vína, který nemám. Dívala jsem se do tý barevný vody a dostala jsem nápad (mám ráda barvy, mám ráda červený barvy, když koukám do červenejch barev, napadaj mě věci). Vzala jsem odříznutou kůži a zatáhla. Občas jsem musela ještě říznout, aby se to podařilo. A podařilo se, jsem velmi zručná, taky už jsem neřezala střepem, vzala jsem si tvou novou žiletku (nesnášíš, když se depiluju tvejma žiletkama a já nechápu, proč, nicméně tohle nebyla depilace, takže jsem si vzala tvou novou žiletku) a stáhla jsem se z kůže. Měla jsem kurva dobrej pocit z dobře vykonaný práce. Kůži jsem narovnala a pověsila jsem ji na ramínko do průvanu (řikala jsem si, že vyschne a podaří se mi ji uchovat pro další generace). Večer byla kůže vyschlá, moc života v ní nebylo. Dotkla jsem se jí a rozpadla se. Šla jsem spát nahá. Ráno jsem se probudila pod šesti sty šedesáti pěti kubíky černozemě zúrodněnými mou hnilobou. Viděla jsem různá zvířátka prosperující mou tkání a představila jsem si nahoře kytičky, který si pochvalujou výživnost půdy ve který se narodily a měla jsem radost ze svý užitečnosti. Jenže jenom z užitečnosti se vegetovat nedá. Člověk potřebuje nějakou radost. Rozhlídla jsem se kolem, ale žádnýho chlapa jsem neviděla (chlap bylo to jediný, co mi chybělo ke spokojenosti, s chlapem se raduju radostněji). No a tak jsem upadla do částečné vegetativní smrti.

"Kam jdeme?"
"Tam."
"Jaký to tam je?"
"Nevim."
"A co nás tam čeká?"
"Nic."
...já myslim, že tam je pekelně krásně