Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTi dva
17. 08. 2006
5
0
1771
Autor
Jolana19
Prošla, tou zvláštní magickou chůzí, jakoby bez zájmu o okolní svět. Jen lehce zavlnila boky, hlavu zvednutou velmi vysoko, skoro pyšně. Nepohnula s ní, ani když uslyšela cizí hlasy, zamířila na své oblíbené místo, jako každý den touhle dobou. Bylo to její místo, vždy když sluníčko polevovalo ve své síle, tak ona přišla. Pravidelně každý den, ve skoro stejnou dobu, na stejné místo, tam kde ona byla v bezpečí a mohla se klidně rozhlížet po okolí, nasávat už jen teplé slunečné paprsky a bavit se, neskonale dobře, jeho bezmocností, jeho vztekem, jeho chutí se jí dotknout.
Mohl se zbláznit, tohle mu dělala naschvál, a každý den. Vždycky navečer, když už se dalo dýchat, tak přišla ona. A on jenom bezmocně pozoroval jak provokuje, jak se nese, jak nevšímavě se prochází, přitom tady byl on. Měla se bát, měla jít bokem někde stranou, respektovat ho. Jenže ona dobře věděla, že k ní nemůže, i když se celý jen třepal vztekem, zlostí i chutí skočit k ní a dotknout se jejího krku.
Pozorovat ty dva je skutečná zábava, jak se provokují navzájem, jak se sledují. Náš pes a sousedovic kočka, jak tohle dopadne, bůh ví.
Dobrej konec:))) A představa, jak se vzteklej pes "dotýká" krku tý kočky, je k popukání:))))*