Nic není takové, jak se zdá...

Tohle je takové moje dlohodobější duševní rozpoložení... Je to zamyšlení nad světem a nad sebou samým... Psal jsem to na několik částí, a taky to tak vypadá...

Život mi už uštědřil nejednu zkušenost, kdy se celý můj náhled na svět naprosto změnil. Teď mě napadlo to přirovnat k domečku z karet, který když spadne a znovu ho postavíte, vypadá stejně, ale karty asi už nejsou na stejném místě jako dřív. Člověk si myslí, že někoho zná, a najednou se ukáže jak moc se mýlil. Lidé jsou podivní tvorové, nevyzpytatelní. Je to jako symfonie, sled událostí vzájemně se doplňujících, krásných a vzájemně propojených do harmonie, a najednou se objeví disharmonický tón, nastane přechod a celá symfonie se mění, ale člověk je otřesen, změněn… Nazval jsem tuto úvahu „Nic není takové, jak se zdá…“ Nejsou to moje slova, ale dokonale vystihují naši společnost a svět ve kterém žijeme. Jistě existuje způsob, jak nacházet skryté pravdy v odkrytých lžích a přetvářce, a obrnit se tak proti nemilým překvapením, která mohou nastat kdykoli a kdekoli, ale já jsem ho ještě nenašel… Jsem docela obyčejný člověk, člověk, kterého mrzí, že nemůže věřit ani svým vlastním očím, protože oči se dají snadno oklamat, a musí jen čekat, kdy se na něj v jednu chvíli sesype krutá realita. Možná vidím všechno moc černě, možná mám jen špatnou náladu, ale moje slova jdou z mé duše. Občas sám sobě přijdu hrozně konzervativní, uzavřený do konvencí a pravidel, ale je to proto, že mi nečiní radost být ve středu pozornosti, ne, to je špatně řečeno, že mi nečiní radost přizpůsobovat se novému směru života, stylu naší doby, a být jako všichni a vymykat se tzv. normálním věcem, mě neláká být jiný než ostatní, alespoň ne v té míře, jaká se dnes běžně „nosí“. Nyní mě už nic nenapadá, ale určitě budu ve své úvaze někdy pokračovat… Tak jsem se znovu setkal s krutou realitou poznání. Ani ne tak moc krutou, jako spíše nečekanou. Nikdy bych nevěřil, čeho všeho je člověk schopen, jak je schopen za několik málo hodin změnit svůj názor, změnit svůj život a změnit sebe… Život je jako kniha která nemá obsah, jde jen ji číst a žít jak je v ní psáno… Momentálně jsem v pohodě, ale kdo ví, co bude zítra… Za poslední čtvrtrok jsem se změnil víc, než za posledních několik let. Je to neuvěřitelné, ale zatím se zdá, že jsou to změny k lepšímu, i když někdy si tím nejsem tak úplně jist. Teprve čas ukáže. Člověk neví co má, dokud to neztratí a mě se momentálně zdá, že mám téměř vše. Jaká to pro mě asi bude rána, až něco ztratím. Proč je život tak těžký a složitý? Jinak by to byla nuda. Přestože zatím se mám skvěle, cítím, že nic nemůže trvat věčně a změna se blíží. Možná se budu mít ještě lépe, možná spadnu na dno…!?!? Pro dnešek to je opět všechno… Po několika dalších zkušenostech jsem zjistil, že mě skoro nic nemůže překvapit. Zdá se, že jsem se obrnil, přijal svět jaký je a nic si z ničeho nedělám. Každý ať si dělá co chce, je to jeho život. A je to můj život. Kdybych před dvěma lety potkal sebe sama jak vypadám a chovám se teď, asi bych se lekl. Možná znechucením z toho, co ze mě vyrostlo, možná kvůli tomu, že moc piju, možná kvůli myšlenkám, které nosím v hlavě, možná kvůli ideálům a zásadám, které jsem ztratil… Jsem dnes někdo docela jiný, ani lepší, ani horší, prostě jiný… Ale život je změna. Čas je jediné, co nás omezuje… Zbytek je jen na nás… Ani já nejsem takový, jaký se zdám… Zatím konec této úvahy, ale možná se k ní ještě někdy, v budoucnu, vrátím…

---