Záhada v hospodě

Sousedka seděla v místním restauračním zařízení, v místní putyce, se svou čerstvou kamarádkou Pavlou a čile klábosily. Prokuřovaly se k likvidaci své denní dvojkrabičky cigaret. Pavla je hospodská, takže co chvíli musela se sebezapřením odskočit obsloužit nějakého vtíravého hosta, vlastně jednoho ze dvou hostů, nad sklenicí piva tu seděli dva ze skalních štamgastů, cukrář Való a nezaměstnaný účetní Drozd, známý spíš pod přezdívkou Kozel.

Nebyl jsem tam, ale dialog probíhal přibližně takhle :

“Ahoj, co je novýho,” řekne hospodská a myslí tím, jaké jsou nové drby od chvíle, co se viděly naposled, tedy včera večer, kdy se rozloučily u dveří jiných sousedů, kde mastily žolíky dlouho po půlnoci. Ona karty nerada, brzdí to hovor kolem úžasných novinek na vsi čítající stodvacet čísel.

“Ále, celkem nic,” a potáhne ze čtvrté petry.

“Dáš si kafe?”

“To bych mohla.”

Nevím, na co jinýho by asi tak přišla. Vlastně jo. Byla venčit Syndynu a sem se stavila na kus řeči. Pomlčet si. Teta Pavla ju ke slovu moc nepustí. Spustí spršku událostí, co se odehrály za posledních čtařiadva....osm hodin. To má odvyprávěno za dalších osm peter, tří piv a jedné limonády /Drozd co chvilku přechází na nealko, prý ze zdravotních důvodů/. Pak jde vařit kafe.

“Kaulimu ta hospoda v Žerůtkách moc nejde, vzali si velký sousto, zvlášť, když vona, ze Slovenska, tady nikoho nezná, Žofka byla na operaci s nohama, viděla jsem ju s berlama, dobře jí tak, kráva jedna, to asi nestihne nacvičit s mladejma tanečky na posvícení, ta se bude srat do všeho, a Davidova obryně je v tom, kdoví s kým to má, z těch doktorů si může vybírat... Hela našla práci, dělá kdesi v Dobšicích plovoucí podlahy nebo něco takovýho, flákala se doma snad už dost dlouho, tak ať maká. Ta mi zas dává... no tchýně přece. Otevřu ledničku a tam kastról s koprovkou. Vona moc dobře ví, že já to nesnáším a Románkovi to tak chutná. A kdyby jenom to. Měl tam navařený plněný papriky a ty mrskla na plotnu. Jo. Ještě jedno.”

Syndyna se povalovala vedle na židli a možná poslouchala tento duchaplný monolog, možná spala, možná snila, do psa a do bonboniéry nevidíš. Každopádně se jí tu zalíbilo. A to velmi. Ovšem to vyšlo najevo až o něco později.

Když si ty dvě řekly vše, bylo čas jít k večeři. Rozloučení bylo prosté a krátké, tak na dvě rozlučková cigára, však se večer jistě uvidí, to když Pavla vyprovodí předčasně před desátou ty protivné zbylé hosty.

Květa hodila psovi přes hlavu obojek s vyrazila k domovu. Bylo to spíše symbolické gesto, vždycky chodila poslušně vedle nohy, šráky volně vysící. A né, jak náš Falko, střešní pes s hlavou škrtící se na konci napnutého lana a čumákem v lepším případě v trávě, většinou ale na silnici, na betonu, v hovně. Vždycky jdu s ním dost nejistě a koukám kolem, ve všech fousáčích a lidech s lenonkama, s copánkama vidím nepřátelské ochránce zvířet a podobné zjevy.

Na rohu u Moravců se vytrhla a pelášila zpět. Sousedka vytřeštila oči, dvakrát prudce zavrtěla hlavou a když se vzpamatovala, Syndyna seděla na svém místě vedle Kozla a hospodské, kteří si mezitím sesedli a započali jinou, zcela novou sérii místních drbů. I když zajisté na podobné téma.

“Co tady děláš Syndy ? Sama ?”

Ale to už se přiřítila Květa a po krátkém, leč ostrém přesvědčování, výhružkách, prosbách... Nepomohlo nic, tak ju vzala do náručí a domů odnesla v teplejch.

Co toho psa přivedlo znovu do putyky ? Místní vůně ? Byl to puch týden nemytého Kozla ? Fakt, obvykle se myl v sobotu a ono bylo teprve pondělí, by tomu napovídal. Byl to pach cukráře Való ? Psi cukrovinky rádi, to ví každý. Dodnes nám zůstává záhadou pointa tohoto příběhu, protože on pointu nemá.