posledních sto metrů

 Stál jsem tiše ve  výklenku úzké,  ponuré uličky a přemýšlel jsem, jak dál.

 Na začátku  ulice stálo policejní auto a výhružně blikalo majákem.

Dva policajti pomalu kráčeli směrem ke mně, měli v rukou zbraně a ostražitě se rozhlíželi.Věděl jsem, že musím tiše zmizet.

Někdo mi položil ruku na rameno a cizí rty mi zašeptaly do  ucha : „ nazdar kámo…“

Máchl jsem  dozadu a  ostří  nože se zarylo do něčeho měkkého.

Otočil jsem se a volnou rukou jsem zakryl cizí ústa. „ Nemám kamarády“, zasyčel jsem potichu a nožem jsem trhnul směrem nahoru.

Černý Ben!!Má to za sebou.

Stejně jsem ho nesnášel… Chvilička zaváhání a mohl jsem to být já…

Cítil jsem, jak postava najednou změkla a sesunula se k zemi.    

Oba poldové sebou škubli a rozběhli se směrem ke mně.Měl jsem pár vteřin …

Pustil jsem postavu a nahmatal nad hlavou zábradlí balkónu .

Vytáhl jsem se nahoru, jak nejtišeji to šlo.

Břink!!! Zasrané plechovky!! Výstřely rozřízly večerní ticho a zabubnovaly o protější stěnu!!

„ Támhle je !! Šplhá nahoru!!“

 Další výstřel byl těsně vedle mé hlavy a v místnosti se rozsvítilo.Dveře se otevřely a zvědavá postava vykoukla na ulici.

Prudce jsem jí odhodil a vběhl do otevřených dveří.

Bláznivá ženská začala ječet „TADY … RYCHLE …. HYŤTE HO!!“

Proběhl jsem místností a snažil se vypadnout na chodbu ke schodišti.

 Nějaký chlap mi v tom chtěl zabránit, skončil s přeraženým nosem v kaluži krve.

Nechtěl jsem mu ublížit….

Konečně jsem se ocitnul se na chodbě.Bral jsem schody po čtyřech, směrem na střechu.

U dveří jsem se zastavil.Zřejmě za mnou nikdo nešel.

To mě trochu uklidnilo, ale i tak nervy pracovaly naplno!!  Pevně jsem sevřel rukojeť nože a zmáčkl jsem kliku.

 Zamhouřil jsem oči a udělal  pár kroků k okraji střechy.

Dole jako mravenci pobíhali policajti .

Naklonil jsem se přes okraj střechy a salva kulek  zasvištěla vzduchem.

Za mnou se náhle vynořil policejní vrtulník  a voják zavěšený v popruzích, se mě snažil zaměřit.

Prásk!!

 Kulka  se zaryla do země přede mnou.

Pohotově jsem  se otočil směrem  k vrtulníku, který se mi snažil zatarasit cestu zpátky na schodiště.

Po třech bleskurychlých skocích jsem stál před vojákem.

Zneškodnil jsem ho úderem do obličeje.

Vrtulník začal prudce stoupat.Pušku která mu vypadla jsem nechal ležet.Pravidla nedovolují mít střelné zbraně.Jen nůž.

Mohl jsem ho klidně zabít, ale  pravidla jasně říkají,nesmíš zabít policajta,vojáka ani civilistu!!

Že on tebe může, to je jiná věc.Je to cena svobody….Mezi sebou se můžete vymlátit do posledního muže.

Pět měsíců jsem v base poctivě trénoval na tu soutěž.Vybrali nás dvanáct.

 Kdo se vrátí zpátky  první….. dva milióny dolarů a svoboda. To jde ne??

Rozvezli nás před třemi dny v noci na neznámá místa.

 „Starejte se“,byla poslední slova co jsem slyšel a někdo mi ve tmě vtiskl do dlaně nůž, který jako jediná zbraň, byl povolený.

Srovnal jsem cestou hezkou řádku lidí a zlikvidoval  čtyři spoluvězně. Černý Ben byl čtvrtý.

Tak to prostě chodí, když ne on, tak  já.

Utéct neutečeš to měli taky zajištěné ..identifikační čip pod kůži.

Vždy přesně vědí, kde jsi a jestli ještě vůbec jsi!! Rozběhl jsem se ke dveřím na schodiště.

Instinktivně jsem ucuknul a čepel nože, která mi šla po krku, udělala šrám na pravém líci. Ráně do žaludku jsem se už nevyhnul.

Odskočil jsem dva metry zpátky a svalil jsem se, jak špalek. „Nazdar brácho,…sem tě dlouho neviděl“,

vynořil se z chodby vysmátý obličej Zorana. „Ten kousek s Černým Benem byl fakt šikovnej.“ Máchl rukou a čepel letícího nože se zablýskla ve slunci. Prudce jsem se odkutálel směrem doprava. Střecha náhle skončila.

Stačil jsem se ještě zachytit okraje. Přestože nohy nahmataly římsu, předstíral jsem,že visím.

 Čekal jsem přikrčen až se nakloní  zjistit, jak na tom jsem.

Zatím jsem jen nervózně mačkal prsty na okraji, abych vyvolal dojem, že už za chvíli spadnu.

Krev z obličeje rychle stékala po krku za tričko.

Slyšel jsem jak si  klekl na kolena. Nad hlavou se mi objevil jeho obličej.

Vteřinu jsem  mu hleděl do očí.

Stačil jsem  zahlédnout záblesk údivu, zbytek byl moment překvapení

.Zavřel jsem oči a plnou silou jsem mu  temeno hlavy vrazil do obličeje.V hlavě mi zahučelo, jak v  prázdném sudu.

Odletěl asi dva  metry a rozplácl se na záda s roztaženýma rukama. Místo obličeje měl krvavou masu.

Nesrozumitelně zachroptěl a v jeho ruce se objevila pistole. Nečekal jsem na nic,vyhoupl se na střechu a prudkým sprintem jsem se rozběhl k okraji .

Odrazil jsem se jak to nejvíc šlo a dopadl jsem na střechu protějšího domu.

Prudká bolest v kotníku pravé nohy mě ochromila. Zhroutil jsem se na všecky čtyři a snažil jsem se doběhnout  ke dveřím.

Za sebou jsem slyšel dusot nohou.Neotáčel jsem se a přes obrovskou bolest jsem vklouzl na schodiště.

Při došlapu na patu jsem se bolestí skutálel ze schodů.Zastavil jsem až o stěnu.

Nahoře jsem zahlídl  zkrvavený obličej Zorana.

  Věděl jsem,že nebude střílet, aby na sebe neupozornil.

Odrazil jsem se na zdravé noze a zopakoval si střemhlavý  pád z dalšího schodiště.

Ucítil jsem tupý náraz a prudkou bolest pod pravou lopatkou.Zařval jsem bolestí a rukou jsem nahmatal rukojeť nože.

Vzteky jsem vyrval nůž z rány. Bude se hodit.

Rukou jsem rozrazil dřevěné dveře a překulil se za roh. Přikrčil jsem se těsně u dveří.

Před očima se mi dělaly krvavé kruhy. „Tak co … je to lepší ??“

Slyšel jsem šouravé kroky na schodišti. Teď nebo nikdy!!Odrazem jsem se překulil z levé strany dveří na pravou.

V letu jsem stačil  vymrštit nůž směrem k Zoranovi.

Hluboký sten a tupý pád signalizoval zásah.

Rychle jsem se překulil zpátky na druhou stranu, kde byl východ.

Zahlídl jsem Zorana ležet schodišti.  V ústech jsem měl chuť krve.Zranění nožem bylo vážnější než jsem myslel.

Doplazil jsem se ke vchodovým dveřím a ztěžka je  otevřel….  

Sto metů před sebou jsem spatřil bránu věznice.U jejich vrat blikal maják sanitky.

Moje výhra i záchrana.Cestu lemoval kordon policajtů.Teď už mi neublíží.

Prudká rána do hlavy mě upozornila, že Zoran ještě žije .Zařval jsem bolestí a klesl na kolena.

Křečovitě jsem chytil Zoranovy  nohy a prudce potáhl… Skleněná tabule se vysypala pod váhou jeho těla.

Postavil jsem se ztěžka  na nohy a snažil se  doběhnout k sanitce.

Po několika krocích jsem se sesypal do prachu.Vykašlal jsem hromadu krve.

Zoran se s příšerně zakrváceným obličejem snažil udržet na nohou a vrávoravým krokem se blížil ke mně.

Věděl jsem, že mu neuteču ,a tak jsem zůstal ležet ,abych nasbíral síly.Bude to zřejmě můj poslední pokus…

Dovrávoral ke mně, chytil mě za nohu a snažil se mě obrátit na záda.

Volnou nohou jsem ho nabral přímo mezi nohy.Na pár vteřin jsem od bolesti ztratil vědomí.

Zoran klesl na kolena s očima obrácenýma  v sloup.Pravou rukou šmátral někam do zadu, za pás.

Zmobilizoval jsem poslední zbytky sil  a  přes obrovskou bolest jsem se  postavil na nohy.Před očima jsem měl červenou mlhu.

 Krátká salva z policejního samopalu mě vzpamatovala.

Klesl jsem na kolena a podíval se za sebe. Zoran  pomalu padal obličejem k zemi a z ruky mu vypadla pistole.

Policista sklopil hlaveň samopalu k zemi a klidně se opřel o stěnu, jako by se nic nestalo.

Oči schované za černými brýlemi se soustředily zase na mě, jako předtím.Podíval jsem se před sebe.

Sanitka byla asi deset metů ode mně a ředitel věznice se líně opíral o kapotu.

Jinak nic.

MUSÍM!!

 Pomalu jsem klesl na všecky čtyři a spíše po břiše než po čtyřech, jsem se  plazil snad ještě asi milión metrů .

S posledními zbytky vědomí jsem natáhl ruku dopředu a  padal do prachu na hubu.

Jemná ruka mě zachytila a pozdvihla nahoru.

Zahlédl jsem překrásný obličej …určitě tam byly i křídla….

Všechno přerušil  rachot motoru a příšerný jekot sanity………  

 

---