- kontrast : odpověď sestře -

Drahá sestro, jelikož jsem se celý týden vypíjel jak brus a naspal jsem sotva několik hodin a k tomu jsem ještě s největší pravděpodobností trochu (nebo snad i trochu více) zamilovaný, neber to moc vážně, protože bych teď nejradši spal anebo myslel na Nikol – teda na ten svůj film-jsem chtěl říct – ale abys teda měla aspoň ten den času, zkusím ti teď místo toho něco sesmolit. Snad to bude k tématu.

1) 2) (?) : Co se týče jakési té transmise náboženství ve filmech nebo teda spíš toho, co asi oni duchovně založení filmaři chtějí sdělit publiku, je to dost různé, ale mám pocit, že začínám chápat toho Tarkovského, jak říkal, že vlastně všechny jeho filmy jsou jenom a o ničem jiném než o kráse. Krása v tomto smyslu totiž není nic nějak přímo se týkající estetičnosti či líbivosti, ale spíše je to spojené s jakýmsi dosažením určitého stupně „bytí v blízkosti Boha“ či jakéhosi stupně pochopení světa jako dokonalého Božího díla, které ničí (poškozuje, kazí) zlo – a tím světem nemyslím jenom „svět“, ale i člověka, jeho duši, nebe, dílo člověka eceteráeceteráblablabla. Tohle je od Suchánka, ale ten to taky nemá ze sebe : nesmí se to chápat jako dobro – zlo a krása – ošklivost ale jako krása – zlo. Člověk, který se dostane na určitý stupeň onoho přiblížení či pochopení (a to tak, že bude „upřímně“ žít podle božího zákona, ale třeba i tak, že prožije nějakou velkou bolest s kterou se dokáže správně vyrovnat) …takový člověk zjistí, že vše, co je dobré je krásné – a to ne že by to bylo vždy líbivé nebo příjemné – ono se tady toto vnímání krásy vlastně nijak zvlášť neomezuje na pět lidských smyslů, ale spíš to ten člověk prostě „silně cítí“. Ten pocit je skoro nesnesitelný – je těžké udržet se a neplakat (ale pokud je člověk zrovna ožralý, tak to neudrží) – člověka od oné chvíle prozření (či uzření vší té krásy všude kolem a ve všem) naplňuje jakýsi nezměrný pocit klidu – hlavně, když plně pochopí, co to znamená, že „Bůh opravdu a nekonečně miluje lidi“. No, a snad aby tato krása prostupující celým člověkem byla něčím vyrovnána, je tu stinná stránka věci : Každý člověk, který tohoto stavu dosáhne, musí milovat lidi, všechny lidi, opravdu milovat (– bez toho, aby člověk dost nemiloval lidi, nemůže se ani dostatečně přiblížit Bohu). No a protože ty lidi miluje a vidí všechnu jejich bolest a neštěstí a uvědomuje si, že jsou tak nešťastní, protože touží po kráse (ale neví o tom, ale myslí si například, že touží po penězích, sexu nebo třeba uznání), tak onen právě prozřelý člověk se samozřejmě hned rozběhne a všem začne mluvit o tom, že krása je a že i oni ji mohou cítit a že dokonce i Bůh je a že miluje všechny i je a tak dál a tak dál. A tu človíček pozná, že vůbec asi nejhorší bolest na celém světě je, když někoho milujete, chcete, aby byl taky tak šťastný jako vy a dokonce víte, jak to udělat, jenomže on nechce, protože vám to nevěří, naopak si ještě spíš pomyslí, že jste blázen anebo dokonce nabude pocitu, že ho chcete jenom otravovat či omezovat, né-li přímo mu ubližovat. Onen pocit, ono chtění sdělit lidem, že je možné býti šťastný, je ale tak silné, že se onen prozřelý jen tak lehce nevzdá. Záhy ale zjistí, že řeč je prakticky nemyslitelná pro použití k tomuto účelu (k transmisi lásky a krásy), protože při rozhovoru ten druhý může kdykoliv odejít a taky většinou odejde. Proto prozřelí začínají po čase malovat, psát povídky a básničky anebo právě točit filmy. Proto Tarkovskij, přestože v různém filmu se zaměřuje na různé konkrétní věci, vždy je jeho cílem (no, spíš přáním) to, že divák postupně, třeba po shlédnutí dvaceti nebo třeba padesáti „dobrých“ filmů, mezi nimi i ten jeho, aby ten divák taky prozřel, uviděl krásu, ucítil lásku a byl opravdu šťastný. To stejné asi chtěl i Bresson, taky Schorm, Bergman, Scorsese, určitě i Suchánek, a taky ani já nechci nic jiného, než aby mi lidé uvěřili, že vím, jak být šťastný a v mých filmech by přímo hledali návody, jak toho docílit, jak uzřít krásu a pocítit lásku. V asi nejčistší formě, co se týče umělců, to zachytily Matouš, Marek, Lukáš a Jan – tam člověk, pokud ji hledá, nejlépe pochopí krásu.

Ale asi to pořád není moc jasné, že ? Tak akorát už enom napíšu, co mě osobně třeba připadá krásné : třeba ženská s kočárkem, nebo třeba stařenka mi připadala krásná, nebo třeba – kurva, nic mě nenapadá – akorát Nikol – ta mi teď připadá hodně krásná. No prostě jde o lásku – dobro – co je dobré, co vyvěrá z lásky, to je krásné : hlavně sebeobětování se pro někoho – a tím nemyslím sebevraždu, ale třeba když se někdo vysere na zaměstnání, aby se mohl starat o nemocnou tetu nebo tak něco, ale třeba i jenom když třeba někdo za někoho udělá nějakou práci a ten druhý se to třeba ani nedozví – nebo ještě menší maličkosti – ale pořád je to všechno krásné. Anebo třeba odpuštění – to je strašně krásná věc.

No a proto my blázni chceme mít ve svých filmech co nejvíc takovéto krásy, aby si lidi všimli, jak je ta krása krásná. Asi se to nedá vysvětlit… musí se to „pocítit“.

3) Nevím, co chce Suchánek – nic jsem od něho neviděl, ale asi chce to stejné, co ostatní „duchovní“ filmaři : aby lidi pocítili krásu neboli dobro neboli Boha či jeho lásku neboli aby byli šťastní.

4) Stalker je geniální v tom, že je jaksi „univerzální“ v tom, že se divák musí aspoň z části (ale myslím, že z velké části) postupně ztotožnit aspoň s jednou postavou z příběhu, ne-li přímo s dvěma – ale se všemi třemi asi ne. Vědec : vědecký atheismus, spisovatel : člověk, který hledá Boha, ale nedokáže uvěřit, Stalker : prozřelý. Každá postava má ve filmu relativně velký a relativně stejně velký prostor, jako dvě ostatní. Na každého člověka musí mít tento film asi docela jiný účinek. Ale myslím, že se ani snad nemůže stát, že by někomu neřekl opravdu nic (a tím nemyslím to, že by se mu nelíbil – s tím se přece počítá : nejde o to, aby se film líbil, ale o to, aby se zavrtal do hlavy (nebo duše ?)). Já jsem třeba měl nejblíže asi ke stalkerovi, nejdále k vědci – to se asi dalo čekat. Pro mě ten film byl jakýmsi „povzbuzením na cestě“ – to je vlastně jedna z nejběžnějších a nejpříjemnějších možností filmu : že divák zjistí, že není sám – že kdysi před třiceti lety nějaký režisér měl podobné myšlenky jako on. Povzbuzení, podpora, svoboda - odvážit se nebýt takový, jaký chce okolí či okolnosti abys byl. A právě Stalker je o neustávání na cestě, přestože je tak těžká a složitá. Přestože je to ilegální a přestože právě kvůli tomu se Maruška narodila bez noh, a taky přes to, že to jaksi (ale spíš proto, že stalkera nechápe) ubližuje jeho manželce, přesto všecko se znovu a znovu vrací do zóny, protože ví, že jedině zóna má v celém jeho životě smysl – lépe řečeno : přesvědčit manželku a odejít navždy s ní a s Maruškou do zóny a tak šťastně žít. Ale zase (a o tom jsem psal výše) : chce to udělat, několikrát o tom mluví, bylo by to asi nejjednodušší a nejpříjemnější, kdyby odešel ode všech ostatních lidí a žil se svou rodinou v zóně, ale dosud to neudělal – dosud se vždy jaksi slitoval nad dalšími „zájemci“ a vzal je do zóny – oni sice asi stejně nepochopili, co jim chtěl říct, nebo jinak řečeno : nepodařilo se asi mnoha z nich, přestože byli v zóně, uzřít krásu a pocítit lásku – ale nevadí : třeba zas někdy, třeba jeden z dvaceti, pochopí, o čem je zóna a už se nebude chtít vrátit. Ten film je vlastně naprosto geniálním ztvárněním toho, o čem jsem se snažil psát nahoře – stalker ví, chápe, že jedině v zóně může být on a jeho rodina šťastná. Nebojí se, že se zabije v nějaké z pastí zóny, protože má víru, že jemu se nic nestane, protože je „bezúhonný“, chcete-li „nevinný“ či „dost dobrý“. Jenomže protože to jeho žena nechápe (nikdy nebyla v zóně, nikdy nepoznala její krásu, nikdy nepoznala krásu) či snad manželovi nevěří, zakazuje mu tam chodit, bojí se o něj – to je ta bolest prozřeních – chtějí aby jejich „milovaní“ (tedy všichni lidé) byli šťastní, chtějí jim vyjevit, jak toho lze dosáhnout, ale oni jim nevěří. Kurňa, teď jsem si uvědomil, že ten Stalker je eště geniálnější film, než jsem si myslel doteď. No prostě zóna je jakože nebe a stalker je jakože třeba prozřelý umělec nebo třeba kněz a snaží se lidem ukázat krásu – a oni ji většinou neuzří ale někteří jo a proto to stojí za to.

5) Poslední pokušení Krista je geniální v tom, že jako jeden z opravdu mála filmů ukazuje ty nejkrásnější jevy v křesťanství tak, že se dají dokonce i pochopit. Je to asi nejkřesťanštější a nejpovzbudivější film, jaký jsem kdy viděl. Například říká, že pokud se člověk nechá, neodporuje a nemyslí si, že tomu rozumí líp než bůh, tak to bůh všechno zařídí sám – stačí jen věřit. Nebo taky krásně ničí (a tím povzbuzuje) jakousi v jistém smyslu nelogickou představu, že člověk MUSÍ být úplně dokonalý, aby se dostal do nebe nebo co. Ten film naopak ukazuje, jak je lidská nedokonalost a poklesky normální. Následně krásně představuje odpuštění, nadějí a nový začátek. Křesťanství celé funguje na odpuštění. Ten film neukazuje boha trestajícího, ale Boha odpouštějícího a milujícího. Kurva, já už su tak unavený – mě už to vůbec nemyslí – asi to dopíšu až ráno.

Snad ti to zatím stačí. To poslední pokušení bude na slovákách teď nekdy v sobotu nebo v úterý nebo kdy, tak ti to natočím. Zatím zdar vole a nepropadej hnilobě a uč se (že to říkám zrovna já, co ?)  : )