Známé místo

     V podkroví bylo rozsvíceno. Dvanáctiletý Jim Morrison nespal. Hleděl k otevřenému oknu, útlé tělo odkryto. Sledoval, jak mu do pokoje vlétává jedna můra za druhou. Jemně třpytiví motýli usedali na strop a stěny, někteří byli podivně velicí, ale to zdání mohly způsobit stíny, které vrhali.

     Dům byl tichý, jen těsně za oknem předlo elektrické vedení. V potem zvlhlých prstech pravé ruky svíral Jim včerejší výtisk Heraldu. K smrti rád čítal noviny, dozvídal se věci z venku. Pan Guss byl moc hodný, že za ním dnes přišel nahoru. Za ním, a přinesl mu výtisk novin, jeho oblíbených novin.

     Někdy za ním pan Guss nepřijde třeba celý týden. Často odjíždí, Jim vždy sleduje rudé odlesky zadních světel jeho velkého automobilu. Vidí je odrážet se na kovových mřížích v okně svého pokoje, které nechává vždy dokořán otevřené. Zvláště, když je takové horko, jako dnes. Příšerné horko.

     Horko dnes muselo být i panu Gussovi, hrozivě se potil, potilo se mu vysoké, holé čelo. Kapičky potu mu stékaly k bradě a občas ukáply na jeho košili. A někdy ukáply na Jima, a pan Guss je stíral rozechvělým prstem a usmíval se.

     Moc zvláštně se usmíval. Pak řekl Jimovi, že dnes ho mrdat nebude, protože musí odjet. Jim přikývl a pan Guss mu stiskl stehno v široké, potem ulepené dlani.

     Jen co za ním zapadly dveře, popadl Jim noviny, a dychtivě začal hltat článek po článku. Četl všechny rubriky, včetně sportovní, a také si přečetl a prohlédl všechny psané i kreslené anekdoty. Některým se pousmál.

      Pročítal Herald, dokud nebyl čas večeře. Dnes u zamčených dveří čekal docela dlouho, dost dlouho na to, aby měl veliký hlad. Šílený hlad. Ale pak přišel Ben a donesl misku vařených brambor s tatarskou omáčkou. Trochu zapáchala, ale Jim se s chutí pustil do jídla, zahnal tím hlad, který ho nutil vrtět sebou a houpat se v sedě dopředu a dozadu, sem a tam, sem a tam. Nenáviděl hlad.

     Teď ležel na posteli, svíral přečtené noviny a myslel na to, jak se před pár hodinami odrazila červená světla od mříží na okně. K můrám na stěnách a stropě jeho pokoje se přidaly chaoticky poletující mušky a nohatí komáři. Ale Jim je nechal. Sedali na něj jen málokdy. Jeho pleť byla vždy čistá, bez svědících hrbolků. Pan Guss říkal, že tu pleť miluje. Říkal to Jimovi přímo do ucha, než mu vytáhl z trenýrek penis a hladil jej, dokud nenarostl. Někdy to trvalo a pan Guss se trochu zlobil, ale nikdy na Jima nekřičel, nikdy jej neuhodil. Nikdy neuhodil ani sedmadvacet dalších chlapců, žijících v tomto domově. Nikdy neslyšel žádného z nich brečet a sám také nikdy nebrečel. Moc toho necítil, bylo mu to jedno.

     Tak jako komáři a můry, tak jako mříže.

     Ve stejném domě se v tuto pozdní hodinu nacházel pouze jediný dospělý muž. Bylo mu téměř pětatřicet a jmenoval se Benjamin Alec Hudler. Pokřtěn byl v roce 1961 v Mississippi a měl štěstí, že šel na vojnu až po Vietnamu. Po vojně seděl jednou za ublížení na zdraví mladistvému a podruhé za vloupání do jedné  samoobsluhy v Michiganu. Z posledního trestu jej vykoupil neznámý muž jménem Adolf Guss, nabídl mu, že jej zaměstná, a apatický zoufalec Hudler okamžitě souhlasil. V době, kdy vykrádal samoobsluhu, byl nemocný a na pokraji fyzického zhroucení, měl hlad, opravdu šílený hlad. Tehdy jedl krysy a toulavé kočky.

     Dnes si v hluboké pánvi fritoval hranolky a po očku sledoval zápas michiganských Rosomáků s Jezevci z Wisconsinu. Nikdo příliš neskóroval, hra ho dnes tolik nezajímala. Zauvažoval, zda byl vůbec někdy opravdovým fanouškem amerického fotbalu, ale odpovědi se mu odnikud nedostalo. V televizi však dnes stejně nic lepšího nedávali.

   Převrátil pánev s hranolky na talíř. Pomyslel si, že to bude bašta jeho života, a pořádně to přehnal s tatarskou omáčkou, tak, jak to měl pekelně rád. Sedl si na židli k malému stolku přímo před televizí a pustil se do jídla. Bral hranolky do prstů po třech a po čtyřech a strkal si je do úst, která za tu dobu, co pracoval u pana Gusse, viditelně ztloustla. Když večeříval s panem Gussem, jídal slušněji a používal příbor. No, někdy.

   Když dojedl, otřel si ústa do černého třička, říhl a pohladil si mírně vypouklé břicho. Zápas v televizi končil. Ben Hudler přistoupil k televizi, vypnul ji. V ten moment uslyšel zadunění odněkud shora. Zamračil se a podíval se na nástěnné hodiny. Ukazovaly deset minut po druhé. Prošel kuchyňkou k oknu a vyhlédl do teplé letní tmy. Mlhavý měsíc osvětloval vrcholky jehličnanů všude okolo. Vysoké stromy se tyčily, kam jen oko dohlédlo. Hudler zaplácl komára, který se mu usadil na předloktí.

     Buch! Další rána. Prášky musely přestat působit už dávno, ale v tuto hodinu přece všichni ti bastardi spí, nebo by rozhodně spát měli, tím si byl Hudler sakra jistý! Vzal ze stolku úzkou svítilnu a rozsvítil ji. S povzdechem se vydal ke schodišti.

   Prolétl kuželem světla první poschodí, kde žádné cely nebyly, ale udělal to prostě pro jistotu. Vlastně si byl jistý, že nějaký výrostek shodil stůl či polici v zoufalém pokusu o útěk zamřížovaným oknem. Guss říkal, že ty prášky, co jim Ben míchá denně do večeře, otupujou jejich tu… psychiku. Říkal, že se pak budou chovat klidně a nebude jim vůbec nic vadit. Krátce po večeři Guss některé chlapce navštěvoval. Ben Hudler si dovedl dost dobře představit, z jakého důvodu. Ale nestaral se o to – nebyla jeho věc, co Guss s těmi hajzlíky provádí.

      Když Gussova návštěva v celách skončila, zpravidla vedl za ruku jednoho z omámených chlapců dolů a pak ven ze dveří, k autu. Vozil je k lidem, kteří platili, a to bylo vše, co Ben potřeboval – a chtěl - vědět. Ostatně, byly to i jeho peníze, které z tohoto obchodu Guss inkasoval.

   Vystoupal do druhého patra, obsahujícího deset jednolůžkových cel. Začal se dveřmi číslo 1. Pěkně systematicky. Až na toho prohnaného hajzlíka kápne, pořádně ho profackuje a pak mu natáhne ušiska až pod bradu.