Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSněte
05. 09. 2006
2
0
1094
Autor
angel_death
Když mám dlouhou chvíli, tak píšu knížku... knížku o ničem a všem, úplně zbytečnou. Zde prezentuji "výstřižek" :)
....Dovolte, abych vám vyprávěl kouzelný příběh, který je inspirován sny. Vidinami, které proplouvají mou hlavou jako koráb rozrážející svou přídí klidné vlny oceánu. Vlny, které se pohupují v lehkém tempu od dřevěné přídě až do nekonečna, kde naposledy vydechnou na oblázkové pláži obepínající se kolem liduprázdného tichomořského ostrova.
Jako myšlenky se vám vkradou do hlavy (těm citlivějším do srdce) a začnou se rozpínat jako hélium v balónku, rychle dýchají a nabývají na váze. Jakmile zavřete oči, zhmotní se. Otevření očí je jako výstřel ostrého kamínku prakem. Čím hezčí byl sen, tím větší rána se ozve a zbude jen provázek od hrdla balónku.
Velice důležitá, avšak prostá, věc je ta, že nemusíme snít jen zachumlaní pod teplou peřinou obklopeni slepou tmou, která nám klade neviditelný šátek přes oči. Nemusíme snít při tichých notách vyplouvajících ze stříbrné píšťalky paní Noci. Snít můžeme i za bílého dne uprostřed rozkvetlé louky s hlavou zabořenou v nadýchané trávě.
Pak se stačí zakoukat na jediný bod na obzoru. Pohled zalije mlha a vy se ocitáte jinde. Už neležíte na květinách kousek od vašeho domu, necítíte, neslyšíte, nemyslíte. Svobodně se vznášíte a víte, že vy jste tady pánem.....
....Vítr se prochází polní trávou a unavený hluboce dýchá. Zlaté žito kolem ztrouchnivělého plotu pochmurně šustí a sklání se pod ubývající korunou matky. Po Slunci tečou pramínky krve. Asi umírá.
Ze tmy se ozvali strašidelné hlasy havranů, jakoby se vysmívali dnu a vítali černými křídly magickou noc. Já stojím na staré zarostlé štěrkové cestě uprostřed této pochmurné krajiny. Tma mě začíná obeplouvat ze všech stran a vysává ze mě chuť žít. Cítím strach, cítí ho i mé srdce. Z mých očí se roní kapky mrtvých slz, které pomalu sjíždějí po tvářích. Jsou bez třpytu, bez trpké krásy. Padají rychle a zároveň pomalu. Propadají časem jako sítem jemný písek. Po dopadu na zem se zbytky života zežloutlé trávy vypařují rychlostí proudu vody v divoké řece. Vše je náhle mrtvé, studené a tmavé.
Už delší dobu nedýchám strachem. Ten ke mě promlouvá tichým chřestícím hlasem žita, praskáním větví statných topolů, na kterých se zaučuje mladá vichřice a z pole se mi vysmívá slaměný strašák přibitý na kříži jako Ježíš Kristus chvíli před odchodem do nebes. Všechno mě drtí do stále menšího bodu, nemohu utéct, nohy jsou z olova a zapuštěné do země. Chvějí se mi prsty na rukou, krev se bojí vylézt ven ze srdce.....
Lidi sněte
úryvek výborný...jen si neumím představit, že bych měl přečíst celou knihu v takovém tónu
jinak T
Musím říct, četla jsem od tebe všechno a musím přiznat -kloubouk dolů- je to přesně můj styl, moc se mi to líbilo. Takže jen tak dál! (z tebe jednou něco bude;)