Bytí jedné bezejmenné

Na počátku

     Vznikla na jednom bláznivém večírku své matky, kde svědkem jejího početí byla láhev suchého vína a doutnající cigareta. Od té doby byla … sama.

     Během dlouhých osmi měsíců, kdy udivena sledovala ten pozoruhodný film rozvoje vlastního těla, ji nikdo nepohladil, nikdo jako by o ní nevěděl.

     Cítila se jak ve zcela opuštěném akváriu. Jen občas zaznamenala tupé narážející rány a nesrozumitelný shluk lidských slov, který ji dusil.

Když jí bylo opravdu smutno, uvelebila se na měkké vystýlce mateřského lůna

a nadnášena  nasládlou plodovou vodou poslouchala hlasitý tlukot mocného srdce, jenž bylo jejím jediným, ač příliš fádním společníkem.

     Akvárium ji nebavilo, měla nezkrotnou touhu poznávat, hýbat se, křičet,

smát se. Její přání bylo silnější než biologické zákonitosti lidských bytostí a ona si ke konci osmého měsíce vydobyla svobodu.

     Na svět přicházela s pocitem viny a úzkosti.

*****

Kráčela sama ulicemi posmutnělého a jí neznámého města. Už bylo šero a ze ztemnělé oblohy se občas snesla něžná sněhová vločka. Chvíli je pozorovala jak se pohupují v záři pouliční lampy, než usednou na její dlaň a chladivě se rozpustí.

Byla jí zima, tak zamířila do baru na konci ulice, jehož výloha vypadala jak obrazovka televizoru. Uvnitř bylo dusno a cigaretový dým utvářel na stěnách kroutící se stíny.

Posadila se na barovou stoličku a pravila k muži za pultem:

“Dám si ještě

     dvě deci deště”

Barman se k ní shovívavě naklonil:

                                                      “Skotskou nebo whisky?”

Pokrčila rameny, sešpulila rty a usmála se:

                                                      “Dám si ho z misky.”

Muž obrátil zrak v sloup a dál si podivné ženy v dlouhém kabátu nevšímal.

Po chvíli se k ní naklonil jakýsi mladý chlapec:

                                                    “Takhle mluvit,” pravil pohrdavě,

                                                     “To tu bije do uší!”

                               A ona na to: “Pročpak se to nesluší?”

                                                     “Takhle tu mluvit prostě nesmíte!”

Rázně se na něj podívala řka:    “Vždyť vy o mě nic nevíte!”

Smutně pohlédla na barmana, jehož tvář byla zkroucená stejně jako ten dým

z cigaret, seskočila ze stoličky a odcházela zamyšleně:

                                                “Proč krutý svět plný bezmoci

                                                    trhá jen další kousky našich emocí?”

Venku byl čerstvý vzduch a některé vločky už tvořily křehký škraloup na šedivé silnici.

Zamířila k řece a na nábřeží se posadila na opuštěnou lavičku. Vzhlédla k lampě šeptaje:   

                                                “Lampo, lampo, žhavě žhneš,

                                                   noc je kolem tebe les!

                                                  Kdo vzal smrti její moc

                                                  a dal ti strašnou souměrnost?”

V tom uslyšela šouravé, blížící se kroky a na druhý okraj lavičky usedl stařec

s vrásčitým, smutným obličejem. Chvíli mlčky hleděli na plynoucí řeku a pak na sebe pohlédli.

Stařec pomalu otevřel ústa, ze kterých se vyvalila pára. Chraplavým hlasem ji obdaroval jedinou větou: “V tomhle městě poezie hladoví …”

Ztracena sama v sobě

     Bloumala po místnosti a občas poklidila pár věcí povalujících se po podlaze. Její pomalé pohyby tvořily zvláštní kontrast s rušnými, frekventovanými ulicemi venku, na které často hleděla z okna svého zšeřelého království. Často zde stávala nehnutě, potahujíc něžně z doutnající cigarety a zamyšleně pozorujíc lidi, auta, svět kolem … Tolik jí ty výjevy lidských existencí připomínaly ji samotnou před několika lety.

     Teď ale žila ukryta před spěchem a klapoty podpatků hluboko ve své ulitě plné starých myšlenek, které stále nacházely svá nová místa. Ven vycházela zřídka, jen když to bylo opravdu nutné. Stačil jí ten kousek světa za jejím oknem, který se každou minutu obměňoval. Jejím celým světem byla ona místnost plná důležitých zbytečností. Už celou věčnost nepromluvila jediné slovo – snad to už zapomněla. Jediný s kým vedla dlouhé rozhovory byla ona sama a přitom nepotřebovala vměstnávat myšlenky do jakýchsi formiček jako jsou slova. Žila jen pro sebe a ten malý útržek ulice za oknem … a byla spokojená.