Deprese

jak sem ti mohl tak dlouho utíkat,

teď naříkám, spráskaný jak pes,

schoulený u radiátorů

jako v mládí

v hajzlu

zase spolu

Nazí

nečum na mě ty svině!

spráskej mě bičem, jako si to dělala tenkrát, když sem ti byl ..

psávali jsme dobrý kusy – spolu

jsme mi prznili tělo

psalo se, co se chtělo      (lacinej rým)

laciný se pilo

teď

si zpátky se svým zasraně ironickým výrazem „já sem ti to říkala“,

se svými radami, které vedou poetickou smrtí..

Bič

mi dáváš do rukou

tolik zebou tvoje chladné ruce

řveš „Anarchie!“ a ženeš mě dopředu pozadu,

kde mám záruku, že se vrátím (komu teď chybím? …he?)..kde máš pohodu?

pan herec ve svých nekonečných příbězích, o kterých už se neví, co je co.

„Teď“, zařvalo děcko, dítě, mladej (ty vzpomínky) a zařveš i ve stáří při pochybách nad další hádankou..

až budě vědět ..tak mi napíšeš?

vzdáváš se?

trochu se tě bojím?

jsem tvoje součást?

„Jedinečná a nanicovatá .“