Deník 10

1. května 2000  pondělí

Tata se s maminkou zase hádal. Bylo to tak, že tata vzal mamince jakousi obálku, docela tlustou, a chtěl se podívat dovnitř. Maminka začala křičet, ať se tam nedívá a on pořád, že jo. Maminka křičela, prosila (člověk by řekl, že z toho dostane snad hysterický záchvat), až jí nakonec tata tu obálku vrátil, aniž by se do ní podíval. Nevím, kam tu obálku dala, ale zajímalo by mě, co v ní je tak důležitého nebo zvláštního. Tata jí pak nadával, že prý stejně ví, že se v mládí kurvila, prý ji každý jenom vymrdal a kopnul do prdele a udělali prý dobře. A taky říkal, že kdesi v obchodě ukradla máslo a byla tam napsaná na seznamu zlodějů.

3. května 2000  středa

Maminka mi přidala 50 hodin. Řekla jsem jí totiž, že se mi nelíbí, jak zpívá. Zpívá otřesně. To, že to má falešně, by slyšel i hluchý. Navíc zpívá hodně nahlas a nejlépe v pokoji, kde jsem já, protože ví, že to nemám ráda. Nikomu se ten její zpěv nelíbí, každý jí říká, ať je radši potichu nebo ať si zpívá, když není nikdo doma. Jenže ona na to, že by ji to nebavilo, když by neměla obecenstvo. Někdy, když hrají v rádiu nějakou její oblíbenou písničku, zesílí to na maximum a začne zpívat. Teda spíš řvát. Vždycky je ale buď pozadu nebo moc vepředu.Nikdy nezpívá se zpěvákem, protože se jednoduše netrefí. Ještě jsem neslyšela nikoho, kdo by ji za ten zpěv pochválil.

10. května 2000  středa

Dneska jsme se neučili, protože byl Joklák. Taková sportovní blbost. Ještě, že jsem nešikovná a nevybrali si mě, abych soutěžila. Byla jsem jenom v obecenstvu a bylo mi dobře. Jenom jsem si tam seděla, povídala si se Salamolkou a Mišutkou a sledovaly jsme, jak se děcka snaží. Když je to baví, tak ať se klidně snaží. Mně osobně bylo naprosto fuk, kdo vyhraje a i kdyby mě vybrali, abych závodila, bylo by mi to jedno. Každý o mně ví, jak tělocvik nenávidím. A taky nenávidím všechny tělocvikářky. I ty, které mě zrovna neučí. Můry jedny!

12. května 2000  pátek

Děcka, co budou maturovat, měly poslední zvonění. Předváděli docela vtipné scénky, líbilo se mi to, akorát si neumím představit, že bych takové kraviny měla jednou dělat i já a ještě aby při tom na mě koukala celá škola.

16. května 2000  úterý

Dostala jsem trojku z fyziky. Nestíhám se nic učit. Pořád jenom držím a na nic nemám čas. Někdy se učím, až už všichni spí, pod peřinou s baterkou, většinou to ale moc dlouho nevydržím, protže se mi chce spát. Nevím, co mám dělat, jsem strašně hloupá. Chtěla bych si to jenom přečíst a hned všechno vědět.

21: května 2000  neděle

Tata maminku zase vystrčil na chodbu. Už tam za ní nechodím, že ji pustím domů. Původně jsem myslela, že jí tím udělám radost, ale vždycky mi za to akorát vynadala. Jsem ráda, když není doma. Vždycky, když odejde, cosi ze mě spadne a uvolním se. Kdybych věděla, že odejde třeba i jen na 5 minut, budu se na tu chviličku těšit celý den, možná i déle.

25. května 2000  čtvrtek

Maminka začala vykládat, že prý se stěhujeme do Dědic a že si mám začít balit věci. Dostala jsem strach. Nemůžu přece bydlet jenom s ní a s Krákorou! Chtěla se totiž odstěhovat od taty. Nějak jsem to nechápala, protože Dědice taky patří tatovi, ale víc jsem měla strach. Tata aspoň někdy nakoupí. Maminka, ta jenom nejnutnější věci – nic jen tak na chuť. A na nadávání by měla jenom mě. Tata se mě občas zastane, ale kdybychom se odstěhovaly, mohla by si se mnou dělat, co by chtěla! My se nemůžeme odstěhovat! To bych nevydržela! Nechci s ní být sama. Nakonec ji to nějak přešlo, naštěstí. Ale i tak mi přidala padesátku za to, že jsem nechtěla balit, protože mi to přišlo jako nesmysl a navíc tata o tom nevěděl. A další padesátku za to, že jsem brečela. Už to nevydržím. Nevím, co s tím. Zblázním se z toho. Co když toho dosáhne a odstěhujeme se? Pořád taky mluví o tom, že si koupí byt a odstěhuje se tam jenom s Krákorou a já že si můžu jít bydlet klidně pod most. Kam bych šla?

28. května 2000 neděle

Rozhodla jsem se, že pokud mi přidá ještě jen jedinou hodinu, půjdu za Nastěnkou a všechno jí řeknu. A ona mi přidala! Zrovna dnes. Jen jsem se jí zeptala, jestli si můžu vzít od taty sýr a ona nic, mlčela. A když jsem se jí ptala asi popáté, začala na mě ječet, co se furt ptám, že mám svůj rozum a že mám o dalších 50 hodin víc. Jo, vlastní rozum. Ten když použiju, je zle. A když ne, je taky zle. Jak mám vědět, kdy ho můžu použít a kdy ne?

29. května 2000  pondělí

Jak jsem se včera rozhodla, tak jsem to taky dnes udělala. Šla jsem za Nastěnkou s tím, že jí všechno povím. Když jsem přišla do školy, viděla jsem ji – stála v hudebně otočená zády ke mně a s někým si vykládala. Najednou jsem si nedokázala představit, že jí všechno řeknu. V tu chvíli bych ji snad ani nepozdravila, neuměla bych jí říct asi ani písmenko, nedokázala bych to, prostě jsem musela utéct. Jsem zbabělá. A blbá.

31. května 2000  středa

Protože to Nastěnce asi nikdy nedokážu povědět, napsala jsem jí dopis o tom, jak se ke mně maminka chová. Strašně se bojím její reakce. Kdysi jsem s Mončou a její kamarádkou volala jen tak z legrace na linku bezpečí a protože sluchátko daly mně, začala jsem té paní povídat o sobě. Moc jsem jí toho nestihla říct, ona hned že se mám zkusit s maminkou domluvit. Vždyť to nejde! Na co ta linka je, když mi tam poví tohle? Bojím se, Nastěnko, že mi řekneš to samé nebo že mi řekneš, že je to přece v pořádku a proč tě s tím teda otravuju…..Taky se bojím, že mi to neuvěříš, já ti ale nemám jak dokázat, že je to pravda. Prosím věř mi to a udělej něco, nevím co, hlavně ať už je mi líp.

2. června 2000  pátek

Dnes jsme se fotili. To zase bude fotka! Na všech vypadám děsně, ještě mnohem hůř než ve skutečnosti.

Nemůžu se vůbec na nic soustředit. Mám hrozný strach a pořád myslím jenom na Nastěnku. Strašně se jí bojím. Poslala mi po Krákoře vzkaz, ať se za ní zastavím. Nejradši bych za ní nešla. Ale asi budu muset. Co mi řekne? Vynadá mi? Pořád nad tím přemýšlím. Jsem z toho úplně vyklepaná. Nedokážu vůbec nic dělat.

5. června 2000  pondělí

Před vyučováním jsem byla za Nastěnkou. Myslela jsem teda, že za ní snad ani nedojdu, že někde po cestě omdlím, protože mi bylo hrozně zle, ale nějak jsem tam nakonec došla. Ani vlastně nevím jak, na průběh cesty si skoro nevzpomínám. Bylo to horší než kdybych šla na popravu, i když někde hodně hluboko v dušičce jsem se těšila. Bože, jsem pitomá, takové bláboly tady píšu. Nastěnka byla úžasná. A milá. A hodná. Prostě skvělá. Teď už se ničeho nebojím, vůbec ničeho, teď už bude všechno jenom dobré, protože s Nastěnkou se mi nemůže nic stát.

8. června 2000  čtvrtek

Řekla jsem si, že udělám cokoli, co mi Nastěnka doporučí, jenom abych už nemusela držet a bylo mi líp. Takže jsem dnes byla u psycholožky. Nejdřív jsme si spolu povídaly o škole a potom, když se začala vyptávat, co doma, jsem mlčela. Nedokázala jsem jí říct ani slovo. Prostě to nešlo, nevím proč. Tak mluvila jenom ona a já jsem jí občasným kývnutím hlavy naznačovala, jestli to, co říká, je pravda nebo ne. Když se mě potom zeptala, jestli si může pozvat maminku, kývla jsem, že ano.

Po škole jsem šla za Nastěnkou. Šly jsme spolu kousek cesty domů. Povídala jsem jí co bylo u té psycholožky. Je pořád hodná a nevím, jak to dělá, ale vždycky mě umí povzbudit.

Doma to bylo hrozné. Maminka na mě hned, jak jsem přišla, začala řvát, že jsem ji zradila. Já jsem ji prý zradila! Já ji! A zuřila a zuřila a zuřila. Prý mě pošle do blázince, prý nemám takové rodinné věci říkat cizím lidem a nadávala a křičela na mě až do doby než přišel tata, což bylo až pozdě večer.

Bolí mě hlava. Ale nedržím! Řekla jsem mamince, že už nikdy držet nebudu.

14. června 2000  středa

S Elvisem jsme navštívili úpravnu vod ve Lhotě. Šli jsme tam pěšky, bylo krásně a protože mě chemie baví, byl to hezký den. Akorát škoda, že nešla Salamolka.

22. června 2000  čtvrtek

Byla jsem potřetí a naposledy u té psycholožky. Říkala, že když budu chtít, ať se po prázdninách ozvu, ale asi chtít nebudu. Stejně jí o sobě nikdy nic neřeknu. Nemůžu jen tak někomu cizímu o sobě začít něco vykládat. Většinou si mě pořád testuje. Třeba dneska jsem jí měla nakreslit ovocný strom a pak mi dala jakési barevné čtverečky, abych je seřadila podle oblíbenosti barev. A když udělám to, co po mě chce, začnu vyzvídat, co zjistila a jak to ví a ona se o tom rozpovídá. Ano, je mi s ní příjemně a ten príjemný pocit ve mně přetrvává po celou cestu domů, jenomže když pak dolmů dorazím, zmizí, a to okamžitě. Navíc se mi maminka skoro každý den posmívá, že prý jsem blázen a skončím v blázinci, že kdybych byla normální, tak žádnou psycholožku nepotřebuju.

27. června 2000  úterý

Dneska jsme s Drkotalem byli v Praze. Nesnáším Prahu! Je to hnusné obrovské město plné lidí, tramvají a aut. Nechápu, jak se to někomu může líbit. Kdo se tam má vyznat? Pořád jsme jenom chodili a chodili, nikde žádná lavička a když konečně v jednom parku lavičky byly, sotva se jedna uvolnila, Drkotal skončil výklad a šli jsme zase dál. Na Staroměstském náměstí (nebo co to bylo zač, přesně to ani nevím) byly lavičky samozřejmě obsazené a výklad byl o to delší, protože Drkotal nezapomněl zmínit, která z nejbližších hospod je drahá a která ne. A kolik v které stojí pivo. Fakt zajímavé! Hrůza a děs! Už do Prahy nikdy nechci.

30. června 2000  pátek

Vysvědčení mám hrozné. Tak hrozné jsem ho ještě nikdy neměla. Mám trojky z informatiky, z fyziky, z dějepisu a samozřejmě z tělocviku. Pořád říkám, že mezi ty chytráky nepatřím, neměla jsem tam vůbec lézt. Jsem strašně hloupá.

Zítra jedu na týden k babičce, tak aspoň týden budu mít klid.

8. srpna 2000  úterý

Jsme u babičky. Jsem tu s Krákorou a maminkou. Mám se příšerně. Vůbec nevím, co mám dělat, nejraději bych pořád jenom brečela, jenomže tady nemám ani chvilku pro sebe, takže brečet nemůžu. Maminka je jako stín. Když jdu do ložnice, jde za mnou, když jdu do obýváku, jde za mnou, když jdu ven, jde se mnou. Ven ani nechodím, protože s ní nechci být sama. V bytě s námi většinou aspoň někdo je. Je to hrozné. Ani si nemůžu povykládat s babičkou, když je maminka pořád se mnou. Vždycky se do toho vloží nebo mě i pošle pryč. Vůbec nemůžu babičku obejmout, no vůbec nic! Je mi strašně smutno. A ten smutek trvá celé dny a nepřechází. Chci být sama! Nejhorší je, když chce jít maminka ven, to musím s ní. Celou dobu, co jsme venku mi nadává a vykládá, ať si hledám bydlení někde jinde, že už s ní bydlet nebudu, že mě vyhodí. A nikdy nezapomene dodat, jak ona se v patnácti sebrala a od rodičů se odstěhovala, prý někam na internát nebo kam. A kam šla potom, to nevím. Jak se jí mám sakra zbavit? Mám v hlavě takovou hromadu hnusných myšlenek, ano myšlenek na sebevraždu, poletují mi v hlavě jako dotěrné mouchy, nevím jak se jich mám zbavit, jak je odehnat, jsem z toho úplně zoufalá. Proč nejsem šťastná? Copak nikdy nebudu? Nebo kdy budu? Co mám ještě udělat? Kdy mě přejde ten strach? Mám hrozný strach úplně ze všeho. Mám i strach se ráno probudit, nikdy nechci vstávat, chtěla bych být Šípkovou Růženkou a všechno jenom zaspat. Ostatní si myslí, že jsem líná, když tak dlouho spávám, jenže já prostě jenom nechci vstát a začít nový den.

10. srpna 2000  čtvrtek

Nedá se to tu vydržet. Nevím, co dál. Taky se bojím, co se stane až přijedeme domů. Nevím, kam bych šla, kdyby mě maminka vyhodila. Pořád mi říká, že hodně lidí chodí zároveň do školy i do práce, ale já si neumím představit, jak bych to dělala. Jak jenom se mám zbavit toho zoufalství? A toho strachu? Zkusila jsem napsat Nastěnce, nic lepšího mě nenapadlo, jenom mi prosím odpověz, sluníčko moje, když mi nenapíšeš, nebudu mít už asi vůbec nic a nikoho. Čím dál víc mi připadá, že kdybych nežila, bylo by mi líp. Nebo snad ani po smrti nebudu mít klid?

16. srpna 2000  středa

Nastěnka mi napsala! Poslala mi takový veselý pohled, je na něm Tom a Jerry, jsem moc ráda, hned je mo o trošku lépe. Pokaždé, když je mi smutněji, jdu se na něj podívat a musím se usmát i kdybych nechtěla. Jak jenom může být někdo tak hodný jako ona? Všichni se sice divili, že mi sem někdo píše, ale naštěstí se nikdo nijak moc nevyptával a nechtěl vědět, kdo mi to píše. Dokonce ani maminka nic neříkala, jen se ptala od koho to je.

6. ledna 2001  sobota

Dlouho jsem nic nepsala, protože se mi nechtělo a taky nebylo dohromady co psát. Psala bych pořád dokola, že jsem nešťastná, zoufalá, je to všechno pořád stejné a já můžu jenom přežívat a čekat až konečně zestárnu a budu moci umřít. Hrozně se na to těším.

Začala jsem psát básničky. Jen tak z ničeho nic jsem prostě napsala básničku. Jako první jsem ji dala přečíst Nastěnce a té se to líbilo, akorát že to bylo o smrti, jak se na ni těším, tak mi pak povídala, že nesmím umřít, že mám bojovat, že bych byla zbabělá, kdybych se zabila……No ano, já jsem zbabělá už teď, protože se zabít nedokážu, kdybych to dokázala, byla bych nejšťastnější člověk na světě. A mám bojovat? Ale za co? Pak jsem ty básničky dala přečíst taky naší nové češtinářce, protože říkala, že se máme pokoušet něco psát, no a taky to zabere trochu času v hodině, takže pak nevyzkouší tolik lidí. Ona si to přečetla a zeptala se mě, jestli se hodlám zabít. Řekla jsem jí, že ne a ona na to, ať prý píšu o něčem, co prožívám.

Když ještě zavzpomínám na tu dobu, co jsem nepsala, napadá mě, že jsem chodila do tanečních. Nelíbilo se mi tam, protože nemám tanec ráda. Ta učitelka za mnou pořád chodila, pokaždé položila svoji ruku na mou a řekla, že se mám uvolnit, abych nebyla tak křečovitá. Taky se mi tam líbil jeden kluk, docela často jsme spolu tancovali, jenomže pak se jednou uprostřed tance sebral a odešel s tím, že ho to tam nebaví. No nechal mě tam stát. Mně bylo ještě o to hůř, že zrovna v té hodině, byl vyrovnaný počet holek a kluků, takže když on odešel, tak já jediná jsem byla bez partnera. Víckrát se tam už neobjevil.

Nastěnka je na mě pořád hodňoučká, občas se vidíme, posíláme se kdyžtak vzkazy přes Krákoru, někdy, když je mi zle, tak jí napíšu dopis. Vlastně jí píšu docela často, ale ne každý dopis jí opravdu pošlu. Prostě to napíšu, je mi líp a potom to vyhodím. Takže někdy ani nevím, co jsem jí vlastně poslala a co ne. Jsem moc ráda, že ji mám. A jsem jí tuze vděčná za to, že je tak trpělivá. Jen by se na mě nemusela dívat s takovým soucitem, ten fakt nepotřebuju.

Dneska jsem byla s maminkou ve městě, potřebuju zimní bundu, už aspoň dva roky nemám zimní bundu, ta moje zimní není, je v ní zima. Ale nic se nekoupilo.

Za pár dní jde maminka do nemocnice, do Brna, na kožní kvůli exému, co má na obličeji.

14. ledna 2001  neděle

Ještě jsem myslím zapomněla napsat jednu novinku a to, že mám rovnátka na pevno. Prvních pár dní to teda byla hrozná bolest, ale teď už to jde. Jenom v noci trochu víc slintám, to je na tom trochu nepříjemné.

Maminka dneska volala, ať za ní do Brna nikdo nejezdí, ale tata jel.

17. ledna 2001  středa

Dnes u nás byla na návštěvě Nastěnka. Ani nevím, jak mě to napadlo ji k nám pozvat, no ale když maminka není doma, je u nás celkem pořádek, tak to šlo. Krákora někam šla s tatou, takže jsme nakonec byly u nás samy. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mám dělat, když najednou byla u nás. A byla jsem moc ráda, když odešla. Asi to zní divně. Ne, že by mi s ní nebylo příjemně, ale bylo to tak nezvyklé, že jsem nevěděla, co dál. Ani nevím, jak tu situaci popsat, takže o tom radši víc psát nebudu.

21. ledna 2001  neděle

Byli jsme za maminkou v nemocnici, dokonce jsem se na ni i těšila, ale ona mi tam pořád jenom nadávala a kritizovala mě.

3. března 2001  sobota

Jsem hrozně sama. Bývám sice ráda sama, ale tohle je jiná samota. Je mi smutno. Nemám proč být smutná, nic se nestalo. Tak proč je mi tak hrozně? Jsem sama i když je kolem mě plno lidí. Nikdo z nich mi nerozumí. A já nerozumím jim. To se opravdu tolik liším? Nechci být jiná. A přitom nevím, jaká bych chtěla být. Ani nevím, jaká bych měla být. Jsem na nic. K ničemu se nehodím. Proč by mě měl mít někdo rád? Vždyť za nic nestojím. Snažím se všechno dělat přesně tak, jak si myslím, že si to ostatní přejí, ale nevím, jestli se mi to daří. A nevím, jestli se jim tím zalíbím. Vlastně nevím vůbec nic. Jenom to, že nechci být tím, kým jsem. Kdybych mohla, změnila bych na sobě úplně všechno. To, jak se chovám, to, co cítím i to, jak vypadám. Přeju si být někým jiným. Je mi jedno kým, hlavně ne sama sebou. Když se podívám do zrcadla, nechci tam vidět sebe. Nechci mít v hlavě ty myšlenky, které tam mám a ani nechci psát to, co tu píšu. Je to hrozné. Proč nemůžu žít život někoho normálního? Proč nemůžu zemřít? Chtěla bych být mrtvá. Mohli by pak moje tělo rozebrat a orgány rozdat. Třeba by je dostal někdo, kdo by žil šťastněji. Zbytečně zabírám na světě místo. Všude se pořád vraždí, proč ale nikdo nezabije mě? Já sama to nedokážu. Jsem zbabělá.

9. března 2001  pátek

Tata i maminka mi pořád nadávají, že si peru všechno oblečení ručně. Jenomže maminka mi nedovolí prát v pračce. Jak to teda asi mám dělat? Nechci chodit jako maminka, vůbec se jí nechci podobat, v ničem. Někdy to vyperu tajně, ale maminka si stejně všimne, že je někde pověšené něco mokrého. A dovede kvůli tomu nadávat i celé hodiny. Nemůžu mít na sobě přece něco špinavého, to nejde. To si radši vyposlechnu ty jejich nadávky.

17. března 2001  sobota

V noci jsem se probudila. Ležela jsem na zádech a ruce jsem měla předpažené. Hrozně mě bolely, musela jsem tak ležet hodně dlouho. Nějakou dobu jsem si ani nemohla uvědomit, jestli musím držet, nebo jestli už mám na dnešek všechny hodiny hotové. Až po chvíli mi došlo, že už držívat nemusím. Mám strach, nechci se tak probouzet uprostřed noci. Není to poprvé, co se mi to stalo. Nedokážu tomu zabránit…Je hrozné se probudit, nevědět, co se děje a uvědomovat si to až postupně. A ještě u toho přemýšlet, co je sen a co skutečnost. V některých chvílích to od sebe nerozeznám.

23. března 2001  pátek

Paní bioložka mě dneska chtěla vyvolat, ale omluvila jsem se jí, že to neumím, tak mě nechala být. Nevím, co se to se mnou děje, vůbec se na učení nedokážu soustředit. I když si něco přečtu, třeba tisíckrát, nepamatuju si to. Vlastně už po pár prvních slovech nevnímám, co čtu. Nevím, jak se mám přinutit, abych to vnímala. Sedím nad učením mnohem déle než kdy jindy a s vědomostmi jsem na tom čím dál hůř. Někdy si prostě sedím jen tak a všechno i třeba jen otočit stránku se mi zdá nadlidsky těžké. Nejsem skoro schopná se pohnout, jenom sedím a přemýšlím a ani dohromady nevím nad čím, vím jenom že je mi smutno a nevím, kde se ten smutek bere…..ani jak se ho mám zbavit. Přijde mi, že mi už nic nedělá radost, nic mě netěší. A to jsem si myslela, že jakmile přestanu držívat, budu šťastná. Tak jak to, že nejsem?

27. března 2001  úterý

V literatuře jsem měla referát o knížce Paní Bovaryová. Byla to moc pěkná kniha, ale měla jsem strašný strach něco o ní vykládat, protože češtinářka zatím myslím všechny, kteří měli referát přede mnou, zkritizovala, že to mohli udělat líp. No nestálo se mi před tou tabulí dobře, myslela jsem, že mě snad ani nohy neudrží. Ale jak jsem začala předčítat ukázky, češtinářka začala být jakási příjemná! Líbilo se jí to! Nejvíc se jí líbila právě ta kniha, dlouho si ji prohlížela. Byla to totiž hodně stará knížka, nevím z kterého byla roku, ale byla psaná ještě jakousi starou češtinou….Mně už to potom ani nepřišlo a neuvědomila jsem si, že to asi bude znít trochu divně až začnu číst…..No a děcka pak říkaly, že prý se jim líbilo, jak jsem před tou tabulí stála sebevědomě, že všichni jsou z toho referátu vyklepaní a já ne….Kdyby věděli jak mi bylo ve skutečnosti! Ona ta češtinářka je docela přísná, nekecám, před její hodinou všichni sedí ve své lavici a učí se! O přestávce se učí! Já ji moc v lásce nemám…..nedávno jsem jí dala přečíst další básničku a ona to vzala, polovinu toho vyškrtala a prý mám psát volným veršem….ani jsem se jí radši neptala, co to je….Už jí radši nic dávat nebudu. Ještě aby mi za to pomalu vynadala jako dneska! To teda nemusím! Hlavně, že mám za sebou ten referát.

9. dubna 2001  pondělí

Odpoledne si maminka lehla do ložnice a chtěla si se mnou povídat. To teď dělá každý den. Pořád si chce vykládat a já tam prosedím celé odpoledne i když nechci. A i když nemluvím, musím tam sedět. Takže sice nedržím, ale vypadá to skoro jako bych držela. S Krákorou tohle nedělá. Vlastně to ani nejsou moc rozhovory, když u ní sedím, většinou mě jenom kritizuje, nebo mi nadává. Celou dobu co tam jsem, samozřejmě. Přestane, až když něco dávají v televizi nebo když přijde domů tata. A po takovém odpoledni se cítím jako nejmenší zrníčko prachu, co se povaluje někde na cestě a každý si s ním může udělat co chce….

12. dubna 2001  čtvrtek

Jak tata dojel z práce, začali s maminkou okamžitě po sobě řvát. Je mi z toho smutno. Nechápu proč maminka pořád zbytečně vyvolává ty hádky. Vždycky spustí to samé, jen s maličkými obměnami. A mně je po tom pokaždé smutno a trvá mi dlouho se toho smutku zbavit. Jako kdybych ho už i tak neměla v sobě dost. Dneska jsem si zkusila kousek rozhovoru napsat, nevím proč, prostě jenom tak. Maminka si taky psává, když jí tata nadává, tak jsem to taky zkusila:

„M - Ty vidiš hospodyňu a seš z ni celé hyn, panebože takovó babu, no baže, ta tě párkrát připleskne a budeš ju poslóchat jak jedničku chudáčku

T - No to stači, já si to přečtu

M - …Pravda je pro tebe vzdálená chudáčku….Poslóchat ju jak hodinky eště po rozvodu, chudáčku….he he he

T – Nemáš nic svyho, 50 let na krku a nic nemáš, jenom to, o co druhyho okradeš….jo jo tak to máme…

M – (šla na záchod) No jo zas posrané hajzl….hovado se pozná hned…

        Panebože B. tady něco teče….

T – Zavolé Pepika ať ti to spraví. Když chce mrdat, tak ať spravuje….

M – No ten by to spravil, ten je šikovné, ten nelitá kolem cizich prdelí jak B.

T – Zavolé mu, ať donde, ať to spraví…

M – Co by chodil….Ten nechodi jak ty když na něho druzi huknó….Nedávé ty hnáty na to (lehl si asi                                                                                                                        na postel)

Počké počké počké tak se doprošuje co? He he mrdat se chce he he….

….To viš, nebude skákat kolem tvé….to je normálni člověk….Ti řikám B. to není hlupák jak ty, no tak to musiš řikat, tak, jak to je….

…..Ty nech si teho magore…..

….No jo no tak musime jit něco dělat, že B.?.....

…Magor magor Bože Bože….

…Ukaž teho měsíčka, jak ses rozzářil…ukaž

T – Kurva nech teho, nech ně…

M – Ani babu si neumi vybrat k sobě…že B.? Že je to tak?....Oni si myslijó jak ta jejich ženská je špatná, jak ju poslat do blázinca, že jo? Každé si s tebó prdel vytře, že jo? Každé si s tebó prdel vytře, že B.?

Co se tady válíš?...

…Müsli kópit, to to to, mazé, mazé, citróny, mlika, jogurty….Ja báchor by si chtěla cpat, ja báchor?

…To nic B., to só nervy

…Ach Bože Bože…

Magore tahni, co se tady váliš, tahni magore…Kam patřiš…tahni…není o tě zájem, není o B. zájem? Dali ti volno chudáčku?

Co je B.? Co se ti stalo? He he, nech si teho chudáčku, nech teho, nech teho, vzpamatuj se! …. Mazé, mazé B. ano? Né, že se zase budeš donapoledne válet.

…Kopni do něj každé ráno, kopni do něj každé ráno, kopni do něj každé ráno….Dělé, mazé, staň! Co zas děláš? Ty nech teho B., nech teho. To viš, takové chudáček, jenom pro chudáčky, ty nech teho, nedolizé tak blizko, běž si kam patřiš. Nech teho vemeno a vypadni!

….Nakópit B., nakópit, dělé tatare.

…Nech teho, nech teho, ty nechyté na mě! Takovy pracky aby chňapaly po mě….Jenom ne vod prasete, jenom ne vod prasete…..

Co se váliš tatare, nemáš komu jít za prdel? Čuchat knotky? Co řikáš?.....No jo, usmivá se, protože von bude čuchat knotky, hlupák staré. Běž honem, dělé.

….Nechrápé tady….

Dělé, hleď něco dělat….

Debile, pakošu staré, hleď něco dělat. Nekeři ti tvy známi umijó tak pěkně mluvit a vychvalovat člověka a přitom je to opak, úplné humus….“

Dál už mě to nebavilo psát, psala bych to ještě hodně dlouho a už i tak mě to moc bolí.

13. dubna 2001  pátek

Zase jsem měla být vyvolaná z biologie, ale zase jsem se omluvila, jen vysvětlení nějak nemám, protože to sama nechápu. Učitelce se to už přestává líbit, to už je aspoň potřetí po sobě, co se jí tak omlouvám. No já se jí nedivím, ale jak jí to asi mám vysvětlit?

A znovu jsem se v noci probudila s rukama nataženýma před sebou jako náměsíčná a hrozně mě bolely. Zblázním se z toho.

16. dubna 2001  pondělí

Před hodinou biologie jsem profesorce dala dopis s omluvou, že zase nic neumím a že v dopise je vysvětlení. Ona zadala děckám práci, vzala si mě do kabinetu, přečetla si to, vyptávala se….no psala jsem jí tam co se stalo, co se děje a jak mi je….sice teda hodně stručně…..Děcka samozřejmě hleděli, co se děje, ale nic jsem nikomu neřekla, ani Salamolce ne, co je taky komu do toho? Paní z biologie mě poslala za Dádou a když to zkrátím, ta mi řekla, ať si na internetu najdu cosi o nějaké kineziologii a pak ať přijdu. No tak se na to podívám no, někdy.

18. dubna 2001  středa

Dívala jsem se včera na ten internet a vůbec jsem z toho nepochopila, co to ta kineziologie je. Pořád tam psali cosi o mozkových hemisférách, jako k čemu která slouží nebo co….Nechápu.To si mám nechat předělat mozek, aby mi bylo líp? Co je to za hovadinu? Taky mi to Dáda mohla říct rovnou, třeba bych to pochopila líp, ale takhle?

Zeměpisářka mě dneska naštvala. Povídala látku jako obvykle, a my se Salamolkou jsme si samozřejmě dělaly zápisky. Ona sice říkala, že si to nemusíme psát, že to po nás chtít nebude, no ale my jsme si to psaly. Prostě jen tak, protože nás to zajímalo a taky ze zvyku. No a ona nám sebrala propisku, abychom nemohly psát, tak jsme si vytáhly jinou, kterou nám taky vzala a vzala nám i sešity. Baba jedna! Než by byla ráda, že to někoho zajímá, že někdo dává pozor, tak nám to sebere!

3. května 2001  čtvrtek

Minulý týden jsem byla v Německu u jedné rodiny a bylo mi tam tuze moc hezky. Měla jsem vlastní pokoj, všichni na mě byli hodní, byli taky dost bohatí – měli opravdu nádherný dům ale hlavně!!! měli 3 morčátka!!! Ta byla ze všeho nejlepší! Ta „moje“ Němka se jmenovala Jana. Jezdili jsme všichni dohromady – jako myslím my děcka a učitelky – na výlety, jednou jsme byli u nich ve škole. Ta byla docela zajímavá, ale náš gympl je teda stokrát hezčí. Taky jsme byli třeba v Karlsruhe, v Heidelbergu….jeden den ve Francii….Byly to hezké výlety. Nějlépe jsem si rozumněla s Janinou maminkou. Ta byla nejtrpělivější, všechno mi vysvětlovala a když jsem někomu nerozuměla, ochotně mi to třeba i několikrát zopakovala nebo v nejhorším našla ve slovníku. Vykládávaly jsme si spolu až do půlnoci, všichni už většinou dávno spali, moc se mi tam líbilo. Teďka je Jana u nás a asi musela být hodně překvapená, kam to přišla. Sice je u nás uklizeno, ale když si třeba v koupelně pustí vodu, začne se z vany linout nepříjemný zápach….nebo k jídlu nedostane vybrat, co by chtěla, prostě dostane krajíc chleba s něčím a hotovo. Ani u nás moc nebývá, většinou je někde s ostatními Němci. Nedivím se jí. Vlastně se nemůžu dočkat, až odjede. Včera jsme s nimi byli s Drkotalem v Praze a můj názor na Prahu je čím dál horší. Němci řešili nedostatek laviček úplně jednoduše – sedli si na zem.

10. května 2001  čtvrtek

Vůbec na nic nemám náladu. Už pár dní po sobě celá odpoledne jen tak sedím v obýváku a poslouchám hudbu. Nechce se mi ani pohnout, ani abych šla na záchod, takže to oddaluju jak jen to jde, ani se napít, prostě se nechci hýbat. Je to pro mě moc velká námaha. To radši budu mít žízeň. Chci jenom slyšet tu hudbu, čím rychlejší je, tím je mi lépe. Pokud je pomalá, je mi smutno a začnu brečet aniž bych věděla proč. A pak mě to zase nějak samo přejde.

20. května 2001  neděle

Nejlépe je mi v posteli. Je to moje nejoblíbenější místo. Úplně nejraději mám noc, když je všude ticho, všichni spí a já jsem zachumlaná do peřiny a mám pocit, že se mi nic nemůže stát. Někdy si schovám pod peřinu i hlavu – to je ještě příjemnější, akorát mi potom začne být po chvíli horko. Když jsem byla malá, vždycky mi říkali, ať tam tu hlavu nestrkám, že se udusím a já to schválně dělala a přála jsem si, aby mě našli udušenou.

25. května 2001  pátek

Kudlince se podařilo vytáhnout mě na diskotéku. Tentokrát naštěstí ne tam jako minule, ale do Dědic. A líbilo se mi tam! Hráli tam právě to, co poslouchám. A na záchodě neměli ve dveřích díry…..Akorát mě tam pořád otravoval jakýsi kluk, opilý, že se sotva držel na nohách. Pořád se mě ptal, co má udělat, abych s ním chodila, pořád že se kvůli mně půjde poprat, že stačí jen ať na někoho ukážu prstem. No blbec, co bych s ním asi tak dělala?

29. května 2001  úterý

Včera jsem přesazovala kaktusy. Mám jich jaksi moc, ale jen takových malých, moc nerostou a už jako malincí si začínají tvořit mladé bouličky, které se při mém neopatrném přesazování ulomí a mně je líto je vyhodit, tak je vždycky nasadím. Ale mám jich hodně, takže jsem včera jeden kaktus dala Kudlince a jeden jsem poslala Nastěnce, když má tak ráda kytky, tak snad ji potěší. Krákora jí ho předávala a povídala, že byla Nastěnka dost překvapená, no kdo by taky čekal, že mu někdo pošle kaktus že? Ještě dám jeden tetě a s ostatními uvidím, ještě budu muset popřemýšlet, co s nimi. V nejhorším, když nebudu vědět, co komu dát na Vánoce, tak prostě každý dostane kaktus a bude to.

6. června 2001  středa

Byla jsem za Nastěnkou. Byla po ránu veselá, měla asi hodně dobrou náladu, dokonce mi zvesela vzala tváře do dlaní a ptala se, co jsem jí přišla říct. Byla tak veselá a já za ní přišla s tak neveselou věcí. Maminka se včera tulila ke Krákoře, neustále opěvovala její krásu a říkala jí, jak ji má ráda, no a když jsem se zeptala, jestli má ráda i mě, odpověděla, že ne. A říkala to naprosto klidně, nebyla naštvaná nebo rozzlobená, řekla to jen tak, jako kdyby řekla třeba „Prší.“ Nebo něco podobného. Nastěnko ani nevíš, jak mě to bolí. Mohla jsem to předpokládat, ale přece i tak to bolí. Řekla jsi mi na to, Nastěnko, že ty mě máš ráda, překvapila jsi mě tím, víš, moc bych si přála, aby to aspoň trošku byla pravda, ale nejspíš jsi mě chtěla jenom utěšit viď? A to mě teď taky bolí.

11. června 2001  pondělí

Včera mi Nastěnka zase po Krákoře poslala vzkaz s tím, ať za ní dneska odpoledne přijdu, jenomže maminka ho našla. Byla samozřejmě naštvaná, posadila si mě do ložnice a strašně dlouho mi nadávala. Za Nastěnkou jsem samozřejmě jít nemohla. Poslala mě do Dědic a já jsem si výjimečně vzala kolo a řekla jsem si, že když si to celé objedu dokola, že Nastěnku potkám. A potkala jsem ji! Šla zrovna ze školy, tak jsem ji doprovodila domů, stejně to bylo po cestě. Akorát když se mě ptala, co jsem jí chtěla říct, nedokázala jsem jí povědět, že rodiče se dohadují p rozvodu, že se toho strašně bojím, protože bych zůstala sama s maminkou, že už si to tata sepsal a leží to v obýváku na stolku, jenom to zanést na soud…..nic jsem jí neřekla, jenom to že mě maminka nemá ráda. A pak, když jsem sklonila hlavu, protože ten její pohled nevydržím dlouho, vlasy mi zakrývaly tvář a ona mi je dala za ucho. Bylo to moc milé gesto, bude to možná znít otřepaně, ale pohladilo mě to po duši.

16. června 2001  sobota

U maminky v šuplíku jsem našla svoje staré papíry. Myslím ty, na které jsem musela psávat o tom, jak mi hodiny škodí na zdraví a jak jsem blbá a podobně. Nechápu, proč je má schované takovou dobu. Vždyť je přece už dávno mohla vyhodit. Je mi teď zase smutno, když jsem si je přečetla. Neměla jsem je najít. Jako by mi i bez nich nebylo hrozně smutno.