Agapé

            Tápal jsem v temnotách, když jsem Tě hledal. Zmítal se v bezuzdné zpustlosti opilých náručí, lomcován destruktivním hněvem a žárlivostí pramenící z nepřející hlouposti mi vlastní. Prahl jsem po tělesných požitcích, ne a ne se nasytit. Toužit stále po něčem dalším a nikdy nemít dost. Ovládán živočišným pudem, tou hnací silou všeho živého, jsem bytostně prznil krásu světa s neodolatelným úšklebkem pohrdání v lících. Spoután nočními běsy plnými depresivní sebelítosti.

            Však procitnutí pro mne stalo se tak kouzelným. Shledal jsem zbytečným můj dosavadní život, mohu-li životem ty nelidské hrůznosti nazývat. Miloval-li jsem kdykoliv dříve, nebyla to láska. Snad jen potřeba, nutnost, společenský výstřelek či půdový nárok. A tys mi otevřela oči a nabídla louči laskavosti v černém stereotypu mých děsů. Podala jsi mi svoji hebkou dlaň, kterou jsem nebyl sto odmítnout, pohrouživše se v půvabný tanec. Jsi tak krásná, když tančíš. Točila jsi se dokola, lem sukně vepisoval vlnovky do vířícího prostoru, až se ti chvílemi cudně odkrývala spanilá lýtka. Rusé vlasy poskakovaly po růžovoučkých tvářích, padajíce do smaragdu očí; divokých, však plných pokory. Něžné slůvko, ba i vydechnutí z tvých smyslných rtů, toť balzám na lidskou duši, který hřál a uzdravoval zároveň. Zbožňuji tvůj hlas. Každý dotek tvého střevíčku se zemí doprovázely nedocenitelné chóry a směsi báječných smyslových vjemů, barev a chutí i vůní a hlavně nikdy nepoznaného kontaktu s tebou. Jakoby pršely okvětní lístky čajových růží, vždy rovná stovka za tvůj byť sebemenší úsměv, a tys vznášela se nad nimi, abys žádnému z nich neublížila. Nechci tě nikdy ztratit, lásko.

Vždyť ona jen tak neselhává. Ve své nehynoucí kráse je pokorná, tíhnoucí k obdarovávání druhých, leč sama mnohého nemá. Úžasná trpělivost jí sídlí v srdci, které napořád bije v harmonii s tím mým. Nezávidí, nežárlí, tak jako kdysi já, jelikož je velkorysá a otevřená. V její blízkosti člověku se rozzáří tváře a pocítí radost z života. Půvabná oběť, co nehledá svůj prospěch, nepletichaří, miluje druhého víc než sebe sama, nemyslí na vlastní potřeby. Svět pro ni není zlý a lidé nejsou bídní, protože nepočítá veškeré křivdy. Umí neskonale odpouštět každou špatnost. Nehněvá se, to jí není podobné, zlost a vulgarita k ní nepatří. Je poctivá, nepředstírá, co není. Nemanipuluje s lidmi a nevydírá. Nezná nečisté manévry a nástrahy, k čemu taky? Není hysterická. Hlavně je laskavá, dobrotivá, přívětivá. Nenadýmá se. Ať se děje cokoliv vydrží, věří, má naději, vytrvá. Raduje se ze všeho dobrého, všechno snáší, dokáže i trpět bez touhy pomstít se.

Chtěl bych umřít, abys ty mohla být osvícena. Cokoli je pro tebe nejlepší, to udělám. Přeji ti to a budu o to usilovat. Moje láska není vůbec o mně, o mém uspokojení. Je pro tvé štěstí, abys ty byla nasycena. Raději bych trpěl peklo, kdyby ti to pomohlo ke blaženosti.

            V posledních letech jsem poznal, co je to štěstí. Kéž bych k tomu mohl napsat víc. Je k tomu potřeba láska. A dokonalá láska je nejkrásnější trápení na světě, protože je to víc, než kdokoliv dokáže vyjádřit.