Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Něco se s ním dělo. Pokud se v myšlenkách zastavil, rozpoznával, že tíha, která mu sedí na hrudníku, je láska. Myslel, že by ji měl cítit v místech, kde je srdce. Rozpálený měl však celý hrudník a kdyby mu někdo řekl: „Ukaž prstem, kde to bolí,“ nedovedl by to.
Vykračoval si bez cíle podzimním lesem, jehož barvy v něm probouzely melancholii a snažil se lásku ve svém srdci - pokud přistoupíme na teorii, že v něm láska sídlí – zbavit příměsí a nahlédnout ji jako čistou esenci. Když se mu to podařilo, nalil ji do zkumavky, kterou zašpuntoval a položil na váhy. Takový byl totiž les: jedna velká laboratoř! Trvalo chvíli, než ji zvážil, protože láska mladého člověka je celá rozdýchaná a co chvíli vyprskne jak raketa do vesmíru. Zkumavka se na vahách převalovala a poskakovala a Liborda se obával, že se mu plán nezdaří. Pak se však obsah zkumavky zklidnil a on zjistil, že váží 76 gramů.
To bylo na lásku velmi mnoho! S takovou mírou lásky bylo například možno zachránit půl tuctu zničených životů. Byl velice překvapen, protože znal váhu lásky té, kterou miloval. Ta vážila pouhých 23 gramů a to jí ještě každý měsíc v průměru 2 gramy ubylo. Bylo to velice trýznivé zjištění a Liborda, protože nyní konečně s jistotou věděl, proč je tak neklidný, začal hledat východiska. I pitomci by totiž bylo jasné, že za necelý rok láska milované vyprchá zcela a on bude vystaven situaci, která je nesnesitelně pokořující. A on žádný pitomec nebyl! Vykračoval si podzimním lesem. Krok mu ztěžkl, tudíž místo vykračování najednou unaveně šel a byl pekelně naštvaný. Svět mu přišel nespravedlivý. Dokonce i ten barevný les. „To je ale hnus!“ zvolal. Nevěděl však, co tím vlastně myslel. Existenci? Nebo mdlou atmosféru kolem?
Jeho láska byla, jak víme, tak velká, že by dokázala zachránit půl tuctu zničených životů. Zapomněli jsem však říct, že by také dokázala ten jeho vystavit krutým mukám, kterým šlo, jak se domníval, uniknout jediným způsobem. Již G. jej tak hezky popsal!
Sklesle kráčel lesem a listí padalo a po stranách cesty se náhle objevil kamenný plot, na kterém byly zataveny střepy. Opíralo se do nich slunce, lámalo se: cestu po celé délce protkávaly stroboskopicke pablesky. Liborda na to udiveně hleděl. Cesta se před ním vinula příkře dolů a obě její strany lemoval tento plot.
Náhle jej cosi napadlo. Zrychlil krok a zamířil k plotu. Když byl u něj, udeřil do něj levou rukou, prsty roztažené. Zařval, přešel rychle na druhou stranu a to samé udělal pravačkou.
Cesta to byla dlouhá a vedla příkře dolů, jako by do pekla. Liborda po ní utíkal, občas zabočil na jednu či druhou stranu a udeřil do plotu některou částí těla. Ach! Teď tak učinil hlavou! Je to ale hlupák!
Moc tomu nerozumím, tomu stylu i obsahu. S čistým svědomím mohu říci, že se mi to líbí od plotu se zatavenými střepy. takhle zpětně je to celý příjemně podzimní, svěží obrázek, ale při čtení to takovej požitek nebyl. Preferuju tvuj starší styl.
Písmák