Vůně strachu

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné - když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne. EDGAR ALLAN POE, „Havran“ (přel. Vítězslav Nezval)

 

Někdo zaklepal na dveře. Muž sedící na vínově červené semišové pohovce sebou trhl, jako by ho zasáhl elektrický proud. Na okamžik zavřel oči a přiložil si pravou ruku k srdci. Bilo,  

zatím ještě bilo, nicméně pro normálního člověka naprosto nepřiměřenou, či lépe řečeno zbě-  silou rychlostí. Ve spáncích muži divoce pulsovala krev, až se zdálo, že prorazí ven. Na oprý-

skaném stolku vedle pohovky ležel nevyzpytatelně jako zdánlivě mrtvý škorpión velký revol-

ver. Muž zbraň nervózně popadl a odjistil ji. Zaklepání se ozvalo znovu. Musíš tam jít, dokaž si to, no tak, dokaž si to. Muž se zvedl. Pomalými kroky vyšel z obývacího pokoje a přes tem-

nou chodbu s rozbitým zrcadlem na stěně se dostal až ke dveřím. Opět klep, klep.

   „Kdo... kdo je tam?“ zeptal se muž třesoucím se hlasem. To jsme my, vždyť nás už znáš, moc

dobře nás znáš.

   „To jsem já Paul. Potřebuju s tebou mluvit, Franku.“   

   „O co jde?“ Francis byl přitisknut ke dveřím, křečovitě svíral pistoli a po zádech mu tekly pramínky ledového potu. V ústech měl zase sucho jako na Sahaře.

   Paul si odkašlal. „Nemohl bys otevřít? Možná pro tebe mám novou práci.“

   Je to léčka, Francisi, dávej si bacha. Muž se zbraní se hryzl do rtu a paranoidně slavnost- ním hlasem zadeklamoval:

   „Mé slunce už se sklonilo nad obzor a v nebeském žáru spálilo mou duši. Ach, nedělej si ví- ce starosti o nebem i peklem zavrženého.“

   Půl minuty naprostého ticha. Pak Paul promluvil:

   „Franku? Jsi v pořádku? Můžeš mě pustit dovnitř?“

   „Vpustil jsem jich do sebe až moc!“ znenadání zuřivě vykřikl Francis a bouchl při tom pěstí do dveří. 

   „Co to má ksakru znamenat? Zbláznil ses?“  

   „Muselo to přijít. Ano, ano, muselo to přijít. Víš, jaký to je, Paule? Jako když trpíš arachno-

fóbií, jseš zavřenej v tmavý kopce a víš, že tam někde je hnízdo tarantulí. Chápeš? Ale nelituj mě; je to zasloužený trest.“

   „Otevři prosím tě ty dveře, Franku.“

   Frank si přiložil revolver k hlavě. Ten dotyk ho zvláštně uklidňoval. „Krvelačný šakal sám  sebe požírá. Slyšíš, jak vyje?“

   Starým domem na špinavém předměstí Londýna se rozlehl výstřel.      

 

   Studený listopadový vítr pronikal Francisi Harmondovi až do morku kostí. Muž se krčil na lavičce v jinak prázdném parku, zabalený do dlouhého šedého kabátu. Stromy se šumícími ko- 

runami mu připadaly jako tajemné božstvo, vysmívající se ubohému lidskému tvorečkovi. Na obloze visely těžké temné mraky, jež byly předzvěstí blížícího se deště. Táhlo na desátou ho-  dinu večerní.

   Francis měl třicet devět let, ale vypadal podstatně starší. Tmavé vlasy mu už tu a tam prok- vétaly stříbrem, a i vrásky se čím dál více vrývaly do drobného obličeje. Skrze skla silných  brýlí upřeně hleděl před sebe. Přemítal o věcech, které na něj v současné době dolehly jako la-vina: což o to, s tou uřvanou mrchou se chtěl nechat už dávno rozvést, jenže tím přišel o sluš-  ný byt. A i když ta jednotvárná úředničina rozhodně nebyla nic extra, vyhazov z práce taky  nepotěší. Tudíž teď bydlí na periferii, kde mu celý den (a hlavně celou noc) pod okny hulákají opilí výrostci, a nemá co dělat. No, to bychom měli.

   Klouby prstů zbělely, jak Francis sevřel ruce v pěst. Vztek nahromaděný za několik posled-

ních měsíců dosáhl vrcholu. Francis si dnes totiž nevyšel v pozdních hodinách do parku  jen tak. Měl určitý cíl. Možná to nevyjde, avšak on věřil pořekadlu, kdo si počká, ten se dočká.

   A skutečně. Klapot podpatků na betonové cestičce. Silueta urostlé ženy v nejasném světle   pouliční lampy. Francis s jistotou a vzrušením nahmatal v kapse vystřelovací nůž. Zhluboka 

se nadechl a vstal z lavičky. Kráčející žena se snad na zlomek vteřiny zarazila, nicméně hned

pokračovala dál. Francis šel proti ní, až jí zastoupil cestu. Chtěla se vyhnout, avšak její budou- cí vrah ji pevně chytil za ruku.

   „Co si to dovolujete...,“ protestovala chodkyně a snažila se vysmeknout. Francis klidně vytá- hl zapalovač, posvítil ženě do obličeje a s děsivým úšklebkem pravil:

   „Dobrý večer, madam. Nemáte prosím oheň?“

   

   „Připravena?“ Na zaprášené podlaze studeného ponurého sklepa naproti sobě seděly dvě asi sedmnáctileté dívky. Mezi nimi byla na křídou nakresleném znamení pentagramu postavena hořící svíčka. Zvenku sem doléhalo tlumené bubnování deště.

   Děvče, jež proneslo otázku, mělo havraní vlasy do půli zad, pronikavé zelené oči a bylo celé oděno v černé kůži.

   Vlasy druhé dívky byly o něco kratší a tmavě kaštanové, její oči nesly tutéž barvu. Obleče-

ním se nijak zvlášť nelišila od svých vrstevnic.

   „Tak co? Jseš připravená?“ znovu se otázala černovlasá dívka. V jejím hlase byla znát netr-  

pělivost.

   „No, myslíš, že to je fakt dobrej nápad, Kate?“ nejistě odvětila hnědooká slečna.

   „Hele, Lucy, dneska je naprosto ideální den; temný síly maj úžasnou sílu. Cejtím to.“

   „Já nevím. Ty tomu věříš, jenže mně to připadá trochu uhozený. Jsem tvoje kámoška, ale...“      

   „Myslela jsem, že ti na Patricii záleželo.“ Kate se Lucy dívala přímo do očí. Když chtěla, uměla se tvářit kromobyčejně uhrančivě. Lucy sklopila zrak.

   „Jo. Jasně. Ale nevěříš přece doopravdy, že toho parchanta takhle odhalíš.“

   „Nechci ho odhalit. Chci mu připravit peklo na zemi. Zabil moji sestru a bude za to pykat.“

Jako na stvrzení těchto fatálních slov se ozval hrom.

   Kate uchopila úlomek skla a pravila:

   „Když se spojí krev nás obou, budeme mít větší moc. Nastav ruku, Lucy.“

   Dívka uposlechla. Zdálo se, jako by teď už ani neuvažovala o svém jednání. Kate svou ka-

marádku lehce řízla střepem do předloktí, a pak totéž provedla sobě. Životodárná tekutina po-

čala skrápět na satanský symbol. Děvčata se chytla za ruce a Kate pateticky předříkávala:

   „Povoláváme tě z věčných hlubin, Temný pane. Přijmi jako dar naši krev a potrestej toho,  jenž ukončil nevinný život. Ať se zaživa smaží v pekelném ohni, ať jeho bídné tělo rozežerou

plazi a ať mu nikdo není schopen pomoci. Vzýváme tě, připluj k nám přes řeku nářků, vzývá-

me...“

   Opět zahřmělo, avšak tentokrát to znělo, jako by se roztrhla nebesa. Kolem Kate s Lucy se

prohnal znepokojivý chladný vítr, svíčka zhasla a obě dívky omdlely.

 

   Francis Harmond se probudil s výkřikem na rtech. Byl úplně zpocený, po celém těle měl hu- sí kůži. V šílené retrospektivě se mu v hlavě odvíjel sen, jenž ho tak vyděsil: stál na ohromné

pláni, kde co pár metrů hořely rudé ohně. Připadalo mu, jako by na něm spočívala veškerá tí-

ha světa; byl naprosto bezmocný a bezvýznamný. Náhle začala praskat půda a ze vzniklé puk-

liny vycházel dusivý zelený dým. Francis se popadl za hrdlo, nemohl nabrat dech, a jen spat- řil, jak se dým formuje do podoby jakéhosi odporného ďábelského stvoření se žhnoucím zra-

kem. Pak procitl.

   Od té doby, co Francis v parku podřezal Patricii Burnaudovou, spal poměrně špatně, nicmé-ně tak hrůzný a opravdový sen ještě nezažil. Brr. Vylezl z postele a odebral se do kuchyně. Po-

třeboval si dát hodně velkého panáka. Přinejmenším. A vtom to začalo.

   Místo Jacka Danielse tekla z láhve krev. Francis k červené tekutině ve sklence nevěřícně při- čichl; nebylo pochyb. Chvějící se prsty sklenici upustily na zem. Vrahovi povážlivě poskočil žaludek, když si uvědomil, že by se rovnou napil.

   Francis běžel do koupelny, pustil studenou vodu a opláchl si obličej. Jeden pohled do zrcad-

la ochromil jeho mysl. Viděl tam sice sebe, ovšem šklebícího se a s obličejem ozářeným zapa-

lovačem. Slyšel svá vlastní krutě ironická slova „Nemáte prosím oheň?“, rozléhající se, jako by byl v tunelu. Najednou v koupelně zhaslo světlo.

   V celém bytě nešlo rozsvítit. Poprvé Francise navštívil ten pocit (jako když trpíš arachnofó-

bií, jseš zavřenej v tmavý kopce a víš, že tam někde je hnízdo tarantulí). Schoulil se pod peři-

nu, klepající se jako ratlík. Zdálo se mu, že ho pozorují tisíce očí. To jsme my, Francisi, přij- mi nás, přijmi nás s otevřenou náručí. Ach, Bože, proč, proč? Však ty víš proč. Ano, vím. Fran-

cis se rozplakal.

 

   O pět dní později. Obývací pokoj. Muž sedící na vínově červené semišové pohovce. Revol-    

ver na stolku. Zaklepání na dveře...

     

   
    

 

---