Erkel

Když jsem si předevčírem četl Scimitarovu sérii povídek o Trnovi, a když jsem posléze slezl z komína, kterým jsem vyletěl, usedl jsem k počítači a sesmolil tohle. Je to mírně upravený záznam skutečné události a asi nestojí za moc, protože povídky mi obzvlášť nejdou, doufám ale, že svůj účel i tak splní.

„Erkele! Počkej, Erkele! Erkel se otočil a smutně se usmál. „Proč jsi nezůstala u nich? „Já se moc omlouvám. Nechápu to, jsou úplně blbí. „Nejsou, Sirmé, jsou to vynikající bojovníci, trénovaní k zabíjení takových, jako jsem já. Nemůžeš jim mít za zlé, že se řídí svým výcvikem. Já jsem přece stvůra. Zabiják nevinných a zloděj kuřat. V nejbližší době tě patrně roztrhám a sežeru." V Erkelově hlasu se mísil sarkasmus se smutkem. „Běž Sirmé, vrať se ke svým nebo tě ještě začnou podezřívat. Půjdu za vámi a občas se v noci zastavím. „Ale Erkele... „Běž už, běž," Erkel vzal útlou elfku jemně za ramena a otočil ji směrem, ze kterého přišla. Když odcházela, nesouhlasně potřásala hlavou. Likam na hlídce jako obvykle pospával. Sirmé bude ráno zase křičet, ale v těhle prokletých bažinách stejně nebylo nic jiného než hmyz a odporně skřehotající žáby. Kolikrát jim říkal, že hlídky jsou blbost, a oni... co to bylo? Likam byl okamžitě na nohou, meč vylétl z pochvy. „Poplach! Lezou sem nějaký bestie!" Postavy, které se pomalu vynořovaly z bažin skutečně nebudily důvěru. Zářící oči, klátivá chůze... nebylo potřeba mnoho zkušeností, aby člověk poznal nemrtvé a Likam měl zkušeností spoustu. Naštěstí se pohybovaly pomalu. Než dorazily na ostrůvek, na kterém měla družinka ležení, byli už ostatní na nohou. Dlogiram máchnul holí a ostrůvek zalilo modré světlo, které konečně ukázalo pravý vzhled útočníků. Tváře utopenců, hnijící maso, hadry a kůže visící v cárech z páchnoucích těl. Sirmé a Anderiel už neváhaly. Zadrnčela tětiva, vzduchem zasvištěly dvě dýky a dvě zombie se pozpátku svalily zpět do bažin. Likamův meč usekl vtahující se pařáty další nestvůry a Yerlamova sekera ji v zápětí přesekla v pase. Trpaslík vztekle zachrochtal a ohnal se sekerou po dalším útočníkovi. Zasvištěly další šípy a vzduchem zarachotil zářící blesk. Celá skupina se soustředila na příval zombií, které se hrnuly z bažiny a zdálo se, že jich neubývá. Sirmé sáhla do toulce pro další šíp, ale na ruce se jí sevřel studený pařát a strhl ji dozadu. Ve výkřiku zaniklo hluboké zavrčení, přes Sirmé se přenesl stín a zombie zakolísala pod vahou jakéhosi těla. Yerlam se otočil za výkřikem a když uviděl zombii sklánět se nad elfkou, hodil sekerou s neomylnou přesností. Nestvůra padla k zemi, ale ve stejném okamžiku nocí zaznělo bolestné zakňučení. Zombie se sekerou v hrudníku zmizela v bažině. Zářící blesky smetly další dva útočníky a Likamův meč záhy zjednal pořádek mezi dalšími stvůrami. Trvalo ještě několik minut, než poslední nemrtvý konečně klesl a další hodinu, než Sirmé vyčistila a zašila všechna poranění, která skupina utržila. Teď měl hlídku pro změnu Yelram. Pomalu se potuloval kolem tábora a občas obtahoval sekeru brouskem. Zvuk brusu taženého po ostří se mu nesmírně líbil, i když si uvědomoval, že by měl zůstat zticha. Okolní temnotu ovšem sledoval pečlivě a díky tomu si všiml stínu, který se plížil k ležení. Nevypadal na zombii, byl nízký a podsaditý, ale když ho trpaslík chvíli pozoroval zjistil, že jeho pohyb je také nepravidelný a spíš než plížil se stín pomalu vlekl. A pokud Yerlam viděl, byl sám. Na to je poplachu škoda, usoudil, stačí když vzbudím Likama a nějak se s ním vypořádáme. Tiše došel k chrápajícímu válečníkovi a jemně do něj štouchnul nohou. Pak se zamyslel a pořádně ho nakopl. Likam něco zamumlal a otočil se na druhý bok. Trpaslík obrátil oči v sloup a nakopl ho citelněji. „Poplach, útočí, vidíte já vám říkal, že na hlídkách nespím!\ zaječel Likam dřív, než otevřel oči. Když to udělal začal se zmateně rozhlížet po setmělém táboře. Sotva uslyšel křik, stín sebou se zakňučením škubl a zmizel v temnotě, jen šplouchání vody v bažině prozrazovalo směr, kterým prchal. Dlogriam osvětlit tábor svým modrým světlem a celá skupina stála ve střehu. „Co se děje, Likame, vždyť tu nikdo není? Trpaslík si znechuceně odplivl. „Když má hlídku spí, když spí, tak vyhlašuje poplach. Byl tu nějakej stín, ale utekl. A vůbec, já jdu spát, za chvíli máš stejně hlídku, Sirmé, tak můžeš začít už teď. Likam pokrčil rameny a stejně jako ostatní se s mumláním vrátil do pelechu, který si družina upravila na stanové plachtě. Sirmé zůstala vzhůru a chvíli přemýšlela. Pak zapálila pochodeň a šla se podívat směrem, kterým měl stín utéct. Na zemi našla loužičku krve a vlčí stopu. Přestože se Sirmé snažila nedělat hluk, bažina pod jejíma nohama bublala a šplouchala. Byla zoufalá. Přestože použila kouzlo ke zviditelnění stop, sledovat prchajícího vlka vodou a řídkým bahnem bylo prakticky nemožné. Nebýt krve, kterou tu a tam nacházela na vodních rostlinách, dávno by stopu ztratila. A pak praskající plamen pochodně ozářil ostrůvek pevné země, podobný tomu, na kterém měla tábor jejich družina. Na něm, opřen o zčernalý pahýl stromu ležel mohutný šedý vlk s rozseknutým bokem. „Erkele!" Sirmé vyběhla k vlkovi a zběžně prohlédla zranění. Rána byla hluboká a pocukávaly s ní křeče. Vlk ztratil mnoho krve a zdálo se, že je v bezvědomí. Sebrala zbytky svého magického potenciálu a pokoušela se mu do těla přenést trochu léčivé energie. Vlk otevřel oči a zakňučel. „Pane bože, Erkele, jak se ti to stalo?" Vlk znovu zakňučel a oči zase zavřel. Sirmé mu položila ruce na hlavu a pokusila se o telepatický kontakt. „Erkele, snaž se zůstat vzhůru! A proměň se zpátky v člověka, v ošetřováním vlků nemám skoro žádnou praxi. „Už ne, Sirmé. Nemám dost sil a pak - chci zemřít jako vlk." „Neblázni, z toho tě dostanu. Už jsem vyléčila horší zranění. Jak se ti to vlastně stalo?" „Ten váš trpaslík má zatraceně doboru mušku a postříbřenou sekeru. Nemá to smysl, Sirmé. Za chvíli tady budou kráčející mrtví. Pokud do té doby nezemřu, zabijí mě oni. Ty a tví přátelé jsou v nebezpečí." „Postavím se jim!" „Ne, Sirmé. Sotva jste na ně stačili v pěti a sama bys neměla naději. Jestli vás zabijí, tak umírám zbytečně. Teď mě poslouchej. Uprostřed bažin stojí věž. Ta věž je klíč k cestě odtud. Jiná cesta z bažin není. Já už ji hledám víc než dva roky. Jděte do věže a najděte způsob jak rozbít stěnu, která bažiny uzavírá." „Nemůžu tě tady nechat. Odnesu tě..." „Sirmé, mrtví přicházejí. Utíkej, dokud je čas. Měl jsem tě rád. Vlk se s námahou zašklebil a Sirmé pochopila, že to měl být úsměv. „Běž!" Myšlenka jí v hlavě zapulzovala s takovou silou, že od ležícího vlka odskočila. Zoufale zatřásla hlavou a obrátila se směrem, ze kterého přišla. Když utíkala bažinou k táboru, tekly jí po tvářích slzy.

---