Co asi skrývá budoucnost?

Už je to dlouho, co můj bratr zemřel a nechal dokončení našeho vynálezu na mně. Když s tím začínal, vůbec jsem tomu nerozuměla a všechny ty fyzikální vzorečky a výpočty pro mě byly jako španělská vesnice, ale postupně jsem se do toho dostávala a nakonec jsem věděla a chápala vše, co jsem vědět a chápat potřebovala. Společně jsme naplánovali sestrojení přístroje, kterým by se dali posílat zprávy do budoucnosti a minulosti. Dokončovala jsem ho už sama a nebyla jsem si jistá, že bude fungovat správně, přece jenom tomu bratr rozuměl lépe. Taky jsem nevěděla, jestli bude na druhé straně někdo, kdo mi odepíše, protože bez toho to pochopitelně nejde.

Přišel čas na první zkoušku. Zkontrolovala jsem nastavení, napsala na papír své jméno, datum a o co mi vlastně jde a stisklo tlačítko pro odeslání. Okamžitě přišla odpověď. „Jako kdyby to někdo čekal..Jako kdyby o mně už někdo předem věděl..“ Trochu mi z toho mrazilo v zádech. Nejen z rychlé odpovědi, ale z celého přístroje, moc dobře jsem věděla, co by se mohlo stát, kdybych se v čase hrabala jako v hlíně na zahrádce.Ale musela jsem to vědět. Tak otázka mi už dlouho běhala hlavou.Coa si skrývá budoucnost? Už nevím, co jsem čekala, že se mi vrátí za odpověď, ale tu, co přišla, určitě ne. Byly to noviny z 29.11.2031. Papír jsem nepoznávala a písmo jako by se pohybovalo, i když tohle mě na první pohled nezaujalo. To spíš velká fotka ženy a něčeho, co se zdánlivě podobalo dnešní soudní síni. V článku pod tím se psalo o ženě, která po dvaceti letech manželství zjistila, že její manžel má milenku a oba zabila. Vypadala docela děsivě, krátká jizva nad pravým okem, dlouhé rozcuchané vlasy, pohled jako štvaná zvěř, lícní kosti jí vystupovaly do vyhublého obličeje. Jako by mi někoho připomínala, ale nemohla jsem si vzpomenout koho, tak jsem tenhle pocit připsala nervům a dál se tím nezabívala. Po chvíli přemýšlení jsem poslala druhou zprávu. Tentokrát obsahovala pouze jednu větu: Proč? Čekala jsem na odpověď, pohledem jsem skoro hypnotizovala přístroj, ale ten by mi přístroj výsměšně říkal: Jednou pochopíš…Neklidně jsem chodila po pokoji sem a tam, až mi nakonec podjela noha, spadla jsem a bouchla se hlavou do roku stolu.

Když mi v nemocnici dělali stehy na kůži nad okem, setkala jsem se tam s něčím, co zabralo mou pozornost na hodně dlouho dobu. Na přístroj jsem si už ani nevzpomněla. Jmenoval se George a byl tím nejúžasnějším mužem, jakého jsem kdy potkala...