Příliš mnoho magie

 „To sotva,“ odvětila Nalie a otočila se zpět ke svým přítelkyním. Jedna cosi poznamenala a všechny se začaly smát. Zklamaně jsem se otočil. Tohle je beznadějný. Jako všechno.

 Vzdorně jsem zatřásl hlavou a zamířil ke knihovně. Ano, já, velký mág Vlatta, překousnu své ponížení a nedám nic znát.

 I přes to, co se stalo, tahle myšlenka mě pobavila.

 Velký mág nebyl ten pravý titul. Byl jsem studentem univerzity magie na Ostrově větrů a už jsem se svými schopnostmi vyrovnal leckterému kouzelníkovi, ale stále jsem byl jen učedník. Přišel jsem sem v deseti letech z Er’hartu, poté co mi zemřeli rodiče na mor.

 Asi nedokážu myslet na nic pozitivního, napadlo mě chmurně.

 Budu na to hledět z jiného úhlu.

 Měl jsem tenkrát štěstí v neštěstí. Ujal se mě putující mág a přivedl mě sem. Nějakou dobu jsem pracoval jako sluha, ale poté mě jeden z vysoce postavených mágů, mistr Eridanis, přijal v dobrém rozmaru za svého učedníka. V hodně dobrém rozmaru. Asi se tenkrát opil, protože jinak by ten starej kostlivec něco takového neudělal. Studuju pod ním už sedm let, ale i když mi zaklínadla problémy nedělají, pořád se mnou není spokojený. Zjevně si na někom musí vybít vztek, když mě trestá kvůli hloupostem.

 Ano, opět velmi pozitivní pohled.

 Na druhou stranu, naučil mě jak ovládat magii a za to jsem mu neskonale vděčný. Škoda, že nemám s kým trávit volný čas. Přátele nemám. Všichni ostatní učedníci jsou ze šlechtických rodin a mnou opovrhují, protože jsem jen syn vesničana. Tak ať, já si vystačím se sebou a s knihami. Ještě tři roky a budu plně kvalifikovaný mág. Do té doby…

 Z chodby přede mnou se ozval nádherný melodický smích a já zase uviděl Nalii.

 Do té doby pojdu.

 Nalie sem přišla před nedávnem. Byla asi stejně stará jako já, ale s magií neměla žádné zkušenosti. Normálně by ji v tomto věku na univerzitu nepřijali, ale ona pocházela z vlivné a bohaté rodiny a její rodiče jí už přijetí zařídili. Když se tu poprvé objevila, byla vyděšená a nevěděla co dělat. Všichni se od ní drželi dál. Proč by se přece zahazovali s někým, kdo neumí kouzlit?

 Já jsem byl jediný kdo se nabídl, že jí tady provede. Konec konců, byli jsme na tom podobně. Když překonala ostych, výborně jsme se bavili. Ve všem mi rozuměla a byla tak krásná…

 Rychle jsem jí úplně propadl, ale na to abych udělal další krok jsem neměl dost odvahy. Jsem beznadějnej hlupák.

 Ona si zatím našla další přátele a mě víceméně pustila z hlavy. Už jsme se tolik nevídali a teď už mi nevěnovala jediný pohled, když jsme na sebe náhodou narazili. Ale já jsem na ni nemohl přestat myslet. O jejich dlouhých zlatých vlasech se mi zdávalo v noci i ve dne. Proč jsem jen takový hlupák?!

 Pozitivně! Mysli pozitivně! přikázal jsem si v duchu.

 Pak ale moje myšlenky přerušil nepříjemný hlas.

 „Vlatto! Ty pse!“

 No, tak teď jde všechno pozitivní do háje.

 Otočil jsem se a spatřil svého spolužáka Drase. Byl to zakrslík, který si ale s magickou mocí dobře rozuměl. Asi líp než já.

 Chtěl jsem se dát na útěk, ale nohy se mi najednou přilepily k podlaze.

 Určitě si s magií rozuměl líp než já.

 Dras k mě došel a napřáhl ruku. Neviditelná síla mi sevřela krk a jsem se začal dusit. Vznesl jsem se do vzduchu a protože jsem měl hrdlo stisknuté drtivou silou, nezmohl jsem se na protikouzlo.

 „To si odskáčeš!“ zasyčel Dras.

 „A co?“ zachroptěl jsem. Najednou jsem si nemohl vybavit jediné zaklínadlo. Žádnou formuli, kterou bych toho pitomce rozmázl o podlahu. Před očima se mi objevily mžitky z nedostatku vzduchu.

 „Dneska jsi prý o mě řekl, že jsem nemehlo!“

 Byla to pravda. Při jednom magickém experimentu jsem prohlásil, že to zvládnu, že nejsem takový nemehlo jako Dras. Den předtím totiž zkazil jakési jednoduché zaklínadlo.

 Kvůli takové hlouposti se mě snaží zabít. Asi má problémy se sebekontrolou. No co? Pokud mi doopravdy ublíží, tak ho z univerzity vyrazí.

 To je aspoň pozitivní myšlení, pousmál jsem se v duchu. Ale to už mi bude víceméně jedno.

 „Já …to… tak… nemyslel…,“ zasýpal jsem. Dras máchl rukou a se mnou ta síla praštila o zeď. Rána by mi jistě vyrazila z plic veškerý vzduch, ale já už tam stejně žádný neměl. Bolest mě na chvíli ochromila a já se svalil na zem. Zhluboka jsem se nadechl a zamlženým zrakem pohlédl nad sebe, kde se tyčil zakrslík Dras.

 „Ještě jednou a bude to bolet daleko víc,“ řekl nenávistně a ztratil se mi z očí.

 Na chvíli mě ovládl nekontrolovaný vztek. Co z toho mám, že se učím magii?! Stejně si se mnou každej zametá! Ale to už skončilo! Teď už…

 Okolo prošla Nalie se svými přítelkyněmi. Když mě uviděly, jak ležím na zemi uprostřed svých rozházených věcí, začaly se znovu smát. To bylo jako ledová sprcha. Vztek zmizel a vystřídala ho bezmoc.

 Svět je krutý, pomyslel jsem si chmurně. U slušných to asi platí dvojnásob.

 

*

 

 Zničeně jsem se v knihovně posadil do křesla.

 Má takovýhle život smysl?

 Chvíli jsem se utápěl v sebelítosti a pak jsem se rozhodl na to nemyslet. Vždyť v příbězích se hrdinové vždy seberou a nakonec to dopadne dobře. Došel jsem ke stolu s rozloženými knihami a začal se jimi probírat. Po chvíli jsem našel titul, který mě zaujal.

 „Největší mágové Thadenu od počátku věků až do současnosti,“ přečetl jsem název nahlas.

 Podobné encyklopedie jsem už viděl, ale vždy zachycovaly jen krátké časové úseky a byly plné nudných životopisů. Třeba to tady bude jiné.

 Vzal jsem tlustý svazek a odebral se zpět do křesla. Pohodlně se jsem usadil a začal listovat. Bylo zde napsáno o každém mágovi, který se nějak významněji podepsal do dějin. Kniha skutečně shrnovala celou známou historii Thadenu. Také byl u každého jména rok narození a úmrtí a také číslo od jedné do dvaceti sedmi, které vyjadřovalo mágovu moc.

 Jak to asi měřili? Pochybuju, že na to mají přístroje. Ale aspoň si tak můžu o každém mágovi udělat lepší obraz.

 Otevřel jsem knihu na náhodné straně. Byli tu uvedeni mágové, jejichž jména začínala na N. Žádné z nich jsem neznal a nebo jen z hodin historie. U jména Nathaniel jsem se přesto zastavil. O tomto elfovi se před pár lety hodně mluvilo.

 Elfí čaroděj, narozený roku padesát před Božím soudem v Sae Elnu. Zde prožil dvě stě let svého života a poté připlul do Lesní říše, kde se brzy stal nejvyšším arcimágem. Za války se stal členem elfí rady a po Quevusově smrti jedním z pěti správců Kas sol’es Maru. Během obléhání města byl zabit Arturem Jednookým.

 Následoval popis jeho dalších významných skutků. Číslo udávající mágovu moc bylo dvacet dva, což ukazovalo na velmi mocného mága. Začal jsem znovu listovat. Tentokrát mě upoutalo jméno Undaar.

 Mimoděk jsem pokýval hlavou. Tenhle mág se o sebe aspoň dokázal postarat. Garthamos – to zní pěkně.

 Magický koeficient byl dvacet šest.

 To není překvapení. O Undaarovi se všeobecně vědělo, že to byl jeden z nejmocnějších mágů, kteří kdy spatřili světlo světa. To, že neměl koeficient dvacet sedm, bylo jen proto, že existují proroctví, že na Thaden jednou sestoupí samotní bohové.

 Znovu jsem namátkově projel prstem stránky a otevřel knihu na jiném místě. Byla zde spousta neznámých jmen s krátkými popisky. U hodně z nich bylo datum úmrtí 400 p.b.s. V tom roce nařídil elfí král Quevus V. vyvraždění všech neelfských mágů. Na Ostrov větrů jeho moc samozřejmě nedosahovala, ale i tak jsem byl rád, že byla Lesní říše poražena. Určitě by netrvalo dlouho a elfové by zaútočili i na nás…

 Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že si v duchu říkám na nás. Tenkrát jsem byl malý chlapec a nejspíš jsem o Ostrově větrů v životě neslyšel. Možná to tak bylo lepší…

 Přestal jsem na to myslet a otočil na další stránku. Zde mě zaujalo jméno Lorgan, protože na rozdíl od dalších jmen byl rok úmrtí 399 p.b.s. Pravda, takový rozdíl to nebyl a dost dobře to mohla být jen jedna z prvních Quevusových obětí, ale člověk se vždy zaměří na někoho, kdo vybočuje z davu. Hned první slovo mě ale přesvědčilo, že tohle není Quevusova oběť.

 Další čaroděj se správnými ambicemi. Škoda, že ho nemůžu poznat osobně. Někdy bych chtěl být stejně mocný jako Lorgan.

 Znovu jsem očima prolétl odstavec. Překvapilo mě, že se tady psalo o Maiře. To jméno jsem už několikrát slyšel, ale všichni o něm mluvili šeptem. Prý je neuvěřitelně mocná a navíc šílená. Při tom pomyšlení jsem nervózně polkl a nalistoval knihu na její jméno.

 Dvacet šest! Chvíli jsem nemohl věřit vlastním očím. Maira měla stejně vysoký koeficient jako Garthamos, nejmocnější mág minulosti! Nikdy jsem netušil, že tak mocní mágové ještě existují. A navíc jestli je šílená, tak skutečně představuje obrovské nebezpečí.

 Už chápu, proč se o ní ostatní mágové baví jen šeptem. Na rozdíl od Lorgana, se kterým bych se rád setkal, ale už nemůžu, s ní se tedy rozhodně setkat nechci.

 Zavřel jsem knihu a prohlédl si její zdobenou vazbu. Tu si musím půjčit a pořádně přečíst. Vstal jsem a zamířil ke pokojům učňů. Cestou mě napadlo, jestli se o mě také bude někdy psát.

 V duchu jsem se té myšlence zasmál.

 

*

 

 „V pořádku, Vlatto,“ kývl mistr Eridanis. „Teď můžeš jít.“

 Rychle jsem uložil alchymistické náčiní do polic, posbíral své knihy a opustil místnost. Nehodlal jsem riskovat, že mě mistr dále zaměstná. Dnes ne. Stejně jako ostatní učni jsem chtěl jít na zápas čarodějů. Tyto události byly vzácné, ale když nastaly, všichni je chtěli vidět.

 Včera se dva vysoce postavení mágové pohádali a kdyby je kouzelnická stráž nezadržela, nespíše by se i napadli. Urážky, které si vyměnili, byly ale neodpustitelné a dnes má mezi nimi proběhnout souboj. Souboje kouzelníků probíhaly pod přísným dozorem aby nebyl nikdo jiný zraněn. Ale v samotném souboji nebylo nic zakázáno. Jen jeden z mágů vyjde z arény živý. Tato aréna byla postavena výhradně pro tento účel a díky mocným ochranným zaklínadlům v ní měl vítěz možnost ukázat svou moc před obrovským davem naplno.

 Vyběhl jsem na nádvoří univerzity a pohlédl na sluneční hodiny. Souboj má začínat za pár minut. Mám co dělat.

 Už jsem se nemohl dočkat. Konečně nějaké rozptýlení, které mi na chvíli umožní pustit svoje problémy z hlavy.

 Vždyť sledovat problémy jiných je tak zábavné, pomyslel jsem si ironicky.

 Opustil jsem území univerzity a zamířil širokou ulicí přímo k magické aréně. Byla to vysoká kruhová stavba bez střechy. Měla několik vchodů u kterých se tlačili kouzelníci i prostí lidé, nedočkaví souboje. Připojil jsem se k davu a snažil se procpat dopředu. U vchodu stáli strážní čarodějové. Tato zvláštní třída mágů byla obávaná i mezi ostatními kouzelníky. Především proto, že o nich nikdo nic nevěděl. Nevědělo se ani, ke je jejich sídlo. Ani čarodějná rada na ně nemohla. Jedinou známou informací bylo, že nad nimi má kontrolu samotná vedoucí trojice. Jejich úkolem bylo udržovat pořádek na Ostrově větrů. A to dělali s neuvěřitelnou důkladností. Pokud bylo na ulici města sesláno kouzlo někým neoprávněným nebo pokud někdo provedl zločin, okamžitě se na dané místo přenesli a viníka zadrželi. Pokud kladl odpor, byl dezintegrován.

 Dezintegrace. Na to jsem raději nemyslel. Bylo to mocné kouzlo horší než smrt. Tělo se rozloží na částice a duše zmizí. Je to úplný konec. Žádný posmrtný život. Nic.

 Ale jakkoli byli strážní čarodějové tajuplní nebo děsiví, byli to obyčejní smrtelníci. Oba mágové, kteří strážili vchod do arény se mezi sebou živě bavili a příliš se o ostatní nestarali.

 „Slyšel jsi o tom dnešním incidentu?“ prohodil jeden, zatímco lidé proudili dovnitř arény.

 „Incidentu?“

 „No jo. Kdosi zavraždil mága Loriona. Prý byl horkým kandidátem na křeslo v čarodějné radě.“

 „Kdo to udělal?“ zeptal se překvapeně druhý strážný.

 „Představ si, že to nebyl mág, ale jakási hobití vražedkyně z Thadenu. Naši ji chvíli honili po ulicích a pak se jim ztratila.“

 „No teda… Ještě jsem neslyšel, aby nám unikl někdo, kdo neovládá magii.“

 Zaposlouchal jsem se do rozhovoru. Nepřekvapovalo mě, že z toho je ten čaroděj překvapený. Já jsem taky nechápal, jak se to mohlo stát.

 Jak může někdo kdo neumí kouzlit, zabít čaroděje?

 Kdosi za mnou do mě netrpělivě strčil. Přidal jsem do kroku a vešel do arény.

 

*

 

 Posadil jsem se do jedné z nejnižších řad, abych dobře viděl. Na první pohled to byla obyčejná kruhová aréna, kde na tribunách sedí krvechtivé obecenstvo a sleduje souboje v kruhovém prostoru uprostřed. Byla to víceméně pravda, ale tady neprobíhaly obyčejné souboje. V aréně nebylo zakázáno vůbec nic a boj pak byl nádhernou přehlídkou magických schopností protivníků.

 Celou budovou se rozlehl zvuk gongu a všichni naráz utichli. Teď začne nudné představování obou soupeřů.

 „Prvním účastníkem dnešního souboje je mág Balst, který je také vyzyvatelem…,“ zahřměl magicky zesílený hlas některého ze strážných čarodějů, kteří mají souboje vždy na starost. To mě nezajímalo a raději jsem se rozhlédl po okolí. Kolem mě seděly spousty kouzelníků v dlouhých róbách, které si brali jen na zvláštní příležitosti. Já jsem přišel v obyčejných šatech a bylo to víceméně jedno. Stejně všichni nedočkavě hleděli na plac, kde se za chvíli strhne boj.

 Na kraji řady, ve které jsem seděl, jsem uviděl několik dalších učňů z univerzity a mezi nimi i Nalii. Na žádném souboji zatím nebyla a viděl jsem, jak se třese nedočkavostí. Silou vůle jsem se donutil na ni nezírat. Naštěstí zazněl arénou další úder do gongu. Boj začne co nevidět.

 Na obou koncích arény se otevřely velké železné dveře a dovnitř vešly pomalým krokem dvě postavy. Starý prošedivělý mág a arogantně tvářící se čaroděj s dlouhými černými vlasy. Starší kouzelník se otočil k obecenstvu a lehce se poklonil. Jeho soupeř se zasmál a roztočil nad hlavou svoji hůl.

 Vida! Přece jen tradice čarodějných holí ještě nevymizela, pomyslel jsem si spokojeně. Mág a jeho hůl přece patří neodmyslitelně k sobě. Škoda, že v posledních letech většina mágů usoudila, že je jejich zbraň zbytečně zatěžuje a že to nestojí za nepatrně zvýšenou moc, kterou jim nabízí. Můj mistr mi ale vždy říkal, že kvalitní hůl je daleko mocnější než holé ruce.

 Proto se ten mladší čaroděj hned stal mým favoritem.

 Obecenstvo propuklo v jásot a soupeři zamířili pomalými kroky proti sobě. Asi deset metrů od sebe se zastavili a oba začali pronášet zaklínadla. Nad oběma zazářil namodralý štít, který je částečně chránil proti kouzlům soupeře.

 V duchu jsem si přeříkával stejná zaklínadla, abych zjistil, jestli bych také dokázal obstát. Mladší mág pozvedl hůl a nad jejím koncem se začala tvořit ohnivá koule. Znovu hůl roztočil a planoucí střela vyletěla proti nepříteli. Starý čaroděj ji odrazil napřaženou dlaní a rozeběhl se kupředu. Ruce mu zazářily a najednou se mu v nich objevil nezřetelný, magický meč. Několikrát s ním máchl a skočil po sokovi.

 Docela mě překvapilo, že se dokáže ve svém věku tak ohánět. Mladší mág přesto jeho výpadům snadno uhnul a poslední odrazil svou holí. Pak její hlavicí praštil soupeře do hlavy srazil ho kopnutím k zemi. Vykřikl zaklínadlo a země arény popraskala. Z puklin vytryskly žhavé páry a staršího mága to odhodilo několik metrů dozadu. Téměř do jedné z prasklin spadl, ale povedlo se mu vylézt ven. Obličej měl popálený, ale nevypadal, že by se chtěl vzdát.

 Průrvy se zacelily a já jsem zjistil, že stále všechna zaklínadla zvládám. Asi bych na všechna naráz neměl sílu, ale každé z nich jsem už někdy zkoušel.

 Starý kouzelník zvolal dunivým hlasem další magická slova a bylo vidět, jak se zvedá vítr. Stále sílil a černovlasý mág se musel přikrčil, aby se udržel na nohou. Hůl mu vypadla z rukou a odkutálela se kousek bokem. Když se mu povedlo získat stabilní postoj, seslal jednoduché, ale účinné elementární zaklínadlo. Z dlaní mu při každém máchnutí vyšlehly plameny. Ale protože kvůli větru pořádně neviděl, oheň odlétával na všechny strany a narážel do zdí arény. Diváci pokaždé vyděšeně ucukli, když proti nim letěla koule plamenů, ale ochranná zaklínadla ji vždy bezpečně odvrátila.

 Vítr ustal, mladší mág popadl svou hůl a opřel se o ni. Ve tváři měl vepsaný vztek stejně jako únavu. Kdežto na jeho protivníkovi nebylo znát nic. Popálenou tvář měl stále pevnou. Oba zároveň začali pronášet další kouzlo. Z rukou šedivého mága vylétl zářící srpek, který vzduchem rotoval přes celou arénu. Vyčerpaný protivník zatím vztáhl ruku k jednomu ozdobnému chrliči, který visel na zdi arény, magickou silou ho utrhl a mrštil proti sokovi.

 Měl jsem obtíže všechno sledoval, ale viděl jsem, jak srpek světla rozčísl vzduch a přesekl hůl, o kterou se unavený kouzelník opíral, na dva kusy. Chrlič se zatím roztříštil o napřažené ruce starého čaroděje. Kouzlo dokázalo sesilatele ochránit, ale i tak byla rána tak silná, že ho porazila na zem. Zatímco šedivý mág omráčeně ležel, na obličeji mladého čaroděje se objevil výraz nepříčetného vzteku. Zdrceně hleděl na svou zničenou hůl a pak jsem uviděl, jak si sáhl na dno a uvolnil veškerou svou moc. Dalším zaklínadlem se vznesl do vzduchu a zatímco levitoval, natáhl ruku proti soupeři, který se teprve snažil postavit. To kouzlo jsem dobře poznal. Tímhle mě před pár dny škrtil Dras. V duchu jsem ho proklel.

 Krk starého mága sevřela drtivá síla a také ho zvedla do vzduchu. Soupeř na něj nenávistně hleděl.

 „Vzdávám… se,“ zachroptěl šedivý po chvíli, když viděl, že nemůže nic dělat.

 Část obecenstva se zaradovala a já společně s nimi. Můj oblíbenec vyhrál a potupil svého soka.

 „Život není fér,“ řekl černovlasý mág a udělal něco, co nikdo nečekal. Prudce mávl oběma rukama a roztrhl tělo soupeře v pase. Z hlediště se ozvaly pobouřené i znechucené výkřiky. I já jsem se odvrátil abych se na krvavou scénu nemusel dívat.

 Proč to udělal? Vždyť ten mrtvý mág mu byl důstojným soupeřem a on ho už dost ponížil. Proč ho zabíjel?

 Koutkem oka jsem uviděl, jak levitující vítěz zakolísal. Oči všech se na něj opět upřely. Mágovy ruce vyčerpaně klesly k tělu a on se zhroutil k zemi. Opravdu si sáhl na dno. Nyní ležel bezvládně a mě napadalo, jestli je v bezvědomí nebo jestli vyčerpáním zemřel.

 Koutkem druhého oka jsem zahlédl Nalii, jak s pláčem utíká z tribuny.

 

*

 

 „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě. Nalie se opírala o zeď arény a vzlykala. Když zaslechla můj hlas, překvapeně vzhlédla. Celá se klepala, oči měla zarudlé a po tváři jí stékaly slzy.

 Byla v šoku. To jsem i se svými základními telepatickými schopnostmi cítil. Měla úplně otevřenou mysl a já jsem její pocity téměř cítil.

 „To… to bylo tak strašné,“ vykoktala. „On ho prostě zabil…“ Hlas se jí vytratil.

 „Muselo to tak skončit,“ řekl jsem a hned jsem si zanadával do pitomců. Ale ona najednou udělala dva kroky, pevně mě objala a začala zase vzlykat. Teď jsem byl v šoku pro změnu já.

 „Já jsem nechtěla brečet, ale…,“ pokusila se uklidnit a na chvíli se odmlčela. „Dost mě to rozrušilo.“

 V tom jsem jí rozuměl. Obvykle souboje nebývají tak násilné. I mě šokovalo, jak to dopadlo. Pronesl jsem jednoduché zaklínadlo, abych ji upokojil. Hned přestala vzlykat a ještě pevněji se ke mně přitiskla.

 Uvědomil jsem si, jak moc je mi najednou dobře. V její společnosti a takhle blízko… ale ona mě neměla ráda tak jako já ji.

 „Díky,“ řekla a hlas se jí ještě trochu třásl.

 Ale vždyť by mě mohla mít ráda! pomyslel jsem si s narůstajícím vzdorem proti nepřízni osudu. Život ke mně nikdy nebyl fér, tak aspoň jednou!

 Využil jsem telepatického kouzla, které spojovalo naše mysli a vyslal další podnět. Její objetí se najednou změnilo. Cítil jsem, jak mi přejela rukou po zádech a já jsem blaženě přimhouřil oči.

 Trochu se odtáhla a pohlédla na mě.

 „Možná jsem tě dřív málo poznala…,“ zašeptala a dlouze mě políbila.

 Konečně něco pozitivního, pomyslel jsem si než jsem se opět ztratil v sedmém nebi. Mohl jsem myslet jen na ni. Na ten nekonečný polibek…

 To jsem už úplně ztratil koncentraci a ucítil jsem, jak mi nitě telepatického kouzla utekly. Naše mysli se rozpojily a vzdálily.

 Zarazila se a její stiskl povolil. Pak se odtáhla a udělala krok dozadu.

 „Já…,“ začal jsem, ale ona zkřivila obličej.

 „Co jsem to udělala? Jak jsem mohla políbit zrovna tebe?!“

 Měl jsem co dělat, abych udržel obličej a hlas klidný.

 „Já tě miluju,“ vyhrkl jsem. Vrhla na mě pobavený pohled, kterým mě téměř zabila. Jsem jí jenom pro smích.

 Pak se otočila a rychlými kroky zamířila do ulic města. Cítil jsem, jak mě plní bezmoc a zoufalství. Sotva jsem se dovlekl do svého pokoje, kde jsem padl na postel.

 

 

 Kapitola 2.

 

 „Tak ne!“

 „Promiňte, mistře,“ zamumlal jsem a snažil jsem se zaklínadlo napravit.

 „Pitomče!“

 Mistr Eridanis mě odstrčil a sílu, která se mi vymkla z rukou, ustálil. Posledních pár dnů jsem byl úplně na dně a nedokázal jsem se na nic soustředit. A můj učitel nebyl v nejlepším rozpoložení.

 „Že já hlupák tě vůbec bral do učení!“ zvolal s narůstajícím vztekem. „Děláš mi ostudu před celým městem!“

 Neměl jsem chuť ani sílu něco namítat. Ale nevypadalo to, že by se chtěl mistr uklidnit.

 „Takhle ne, Vlatto! Už toho mám dost!“ zakřičel a praštil mě do obličeje. Poníženě jsem sklonil hlavu.

 Tak do toho. Užij si, ty dědku. Mě je to fuk.

 Mistrova ruka oslnivě zazářila a moje tělo na několik okamžiků naprosto ochromila bolest. Nemá smysl popisovat, co byste museli člověku udělat normálními prostředky, aby zažíval taková muka. Můj křik se musel rozléhat celou budovou.

 „Jdi mi z očí,“ přikázal mi Eridanis, když trýznivé kouzlo pominulo. Hlas se mu třásl vztekem. Odpotácel jsem se ke dveřím a zavřel za sebou. Otřesenou myslí se mi mihla myšlenka, že až se tohle kouzlo také naučím, on bude první na kom ho vyzkouším.

 Zamířil jsem vrávoravým ke schodům, snažíc se vzpamatovat. Dneska musel mít mistr opravdu mizerný den. A já taky. Chytil jsem se zábradlí a pomalu jsem začal sestupovat po úzkém točitém schodišti.

 Jo,Garthame, co bys asi dělal ty? zeptal jsem se v duchu prvního mága. Odpovědi jsem se nedočkal.

 Cestou ze schodů jsem pohlédl z okna, ze kterého byl krásný výhled na útesy, o které se tříštilo moře. Jestli dostanu ještě jediný důvod, tak z nich opravdu skočím, usmyslel jsem si.

 „Uhni,“ ozval se přede mnou nazlobený hlas. Bezva, doufám, že z toho útesu to bude příjemný let…

 Spatřil jsem Nalii, jak stojí proti mně a netrpělivě podupává nohou. Schodiště bylo příliš úzké, než aby mě mohla obejít. Křečovitě jsem sevřel zábradlí.

 „Ahoj, Nal,“ řekl jsem bezbarvým hlasem a znovu prohlížel dokonalé tvary jejího těla. Tak krásná…

 „Tak uhneš, sakra?“

 A ten nádherný hlas… Cítil jsem, že jsem na úplném dně.

 „To co se stalo před arénou….,“ začal jsem. Na dně. Teď je otázka, jestli je to dno rozbahněné.

 „Můžeš se už přestat na mě lepit?!“ zvolala rozhněvaně. „Jestli to nevíš, tak já a Dras jsme…“

 „Drassss!“ zaúpěl jsem. To není pravda! Ne!

 Najednou jsem měl naprosto jasno. Překvapilo mě to. Teď by mě měla přece pohltit ta nejčernější deprese. Ale cosi se ve mně zlomilo. Dno bylo pevné a já se odrazil.

 Ne, z toho útesu skákat nebudu. Skákat budou ostatní.

 Prázdno, které ve mně zbylo, se okamžitě naplnilo zuřivostí. Cítil jsem, jak se mi třesou ruce a najednou jsem viděl rudě.

 Bezmyšlenkovitě jsem natáhl ruku a skrz zuby zatnuté vztekem jsem procedil zaklínadlo. Nalie vyděšeně vytřeštila oči a otevřela pusu, aby ještě cosi řekla, ale blesk, elektrický náboj jí zasáhl do hrudi. Schodištěm se rozlehl její výkřik a já ucítil zápach spáleného masa. Výboj ji odhodil dozadu a moje láska se zřítila ze schodů. Ozvěna jejího výkřiku odezněla a zbylo jen ticho.

 Spokojeně jsem svěsil ruce. Věděl jsem, že jsem udělal ten správný krok. Teď můžu začít žít. Pocítil jsem cosi jako euforii.

 „Udělal bych přesně tohle,“ uslyšel jsem pobavený hlas. Hlas prvního mága Garthama. Nebo se mi to jen zdálo?

 Ucítil jsem zavlnění, jak kdosi porušil magické proudy. Z mžiku oka se přede mnou i nade mnou na schodech objevili dva strážní mágové. Ruce jim žhnuly energií a zjevně byli připravení okamžitě zaútočit.

 „Porušil jsi zákony Ostrova větrů. Budeš postaven před soud!“ oznámil magicky zesíleným hlasem jeden z čarodějů. „Neklaď odpor nebo budeš dezintegrován.“

 Ne. Ten zlom do mého uvažování naštěstí vnesl i pořádnou dávku racionality. Když už se věci začaly konečně vyvíjet v můj prospěch, nenechám se jen tak zabít.

 Pozvedl jsem ruce, aby viděli, že se vzdávám, a s úsměvem jsem kývl.

 

*

 

 „Dva měsíce!“

 Neříkal jsem nic. Jen jsem se otočil za sebe, kde stálo několik strážných mágů a mezi nimi i můj „mistr“. Divil jsem se, že se za mě u soudu tolik přimlouval. Teď na mě vrhl nenávistný pohled, který jasně říkal, že dva měsíce, které mi soud vyměřil, nejsou nic proti tomu, co mi udělá on, až trest skončí.

 Neuhnul jsem pohledem, jen jsem výhrůžně přimhouřil oči. Zkus si to!

 „Máte nějaké námitky, učedníku Vlatto?“ zeptal se strážný mág, který dělal soudce.

 „Ne.“

 „V tom případě se připravte, trest začíná okamžitě.“

 Je to hodně krutý trest. Dva měsíce zůstanu uvězněn v magické kapsli hluboko pod povrchem země. Dočasně přijdu o svou magickou moc i o vládu nad svým tělem. Budu tam ležet neschopen pohybu, zbaven tělesných potřeb jako jídlo a pití, ale plně při vědomí. Často se stává, že vězeň zesílí. Ale já nezešílím. Na to jsem až příliš při smyslech.

 Přítomní strážní mágové mě obstoupili a začali se zaříkáním. Znovu jsem se ohlédl na mračícího se mistra Eridanise, pak jsem ucítil lehké zabrnění a místnost mi zmizela z očí. Hlavou se mi mihla myšlenka, že pokud na mě zapomenou, zůstanu uvězněn na věky.

 

*

 

 Jak to tak bývá, neměl jsem nejmenší ponětí, jak dlouho jsem tam už strávil. Již celou věčnost jsem hleděl na kus skály, osvětlené magickou září vězeňské kapsle, neschopen se jakkoli pohnout. Využil jsem ten čas k meditaci a k rozmyšlení, co budu dělat až se dostanu ven. Společnost mi dělal jen hlas prvního čaroděje Garthama, který mi někdy radil a někdy se mi posmíval. Asi jsem měl halucinace, ale nakonec jsem usoudil, že to nevadí.

 „Abys přežil, musíš mít vše naplánované dopředu. Nic tě nesmí překvapit a když už tě něco překvapí, nesmíš nikomu věřit,“ radil hlas.

 Na halucinaci to nejsou špatné rady, pomyslel jsem si.

 „Mág je moc a moc je mág. Sbírej moc a budeš větším mágem. Moc je magie a magie je moc. Shromažďuj magii a budeš mocný.“

 Až příliš melodramatické, ale pravdivé.

 „Nikdy nepodléhej svým citům!“

 „To mi nemusíš připomínat,“ odpověděl jsem nahlas, trochu překvapený zvukem svého hlasu. „Teď zmiz, chci se vyspat.“

 Garthamos se už znovu neozval.

 

*

 

 Promnul jsem si oči a zívl.

 Pár vteřin mi trvalo, než mi to došlo. Zaradoval jsem se, ale pak jsem se donutil uklidnit. Mág musí být soustředěný.

 „Můžu se hýbat,“ konstatoval jsem nahlas. „Už bylo načase.“

 Rozhlédl jsem se a zjistil, že jsem ve svém pokoji na univerzitě. Vše vypadalo stejně, jako když jsem tu byl naposled.

 Zkusil jsem se zvednout a překvapeně jsem vydechl námahou. Bolelo mě celé tělo, byl jsem vyhublý na kost a kůži jsem měl vybledlou. Pobyt v kapsli člověka dokáže úplně zničit. Protáhlo jsem se a zapraštěly mi snad všechny kosti v těle. S úsilím jsem se postavil a nejistým krokem jsem se dobelhal ke skříni, ve které jsem měl schované různé lektvary z pokusů. Vytáhl jsem odvar z bylin a mazlavou černou tekutinu, které pálila v hrdle, ale rychle navracela sílu. Obojího jsem si řádně zavdal a chvíli se mi chtělo zvracet. Pak se mi ale udělalo lépe a cítil jsem, jak se mi rozproudil krev. Takto posilněn jsem zamířil do univerzitní jídelny. Trochu se najím a pak se dám do práce.

 

*

 

 Téměř měsíc mi trvalo než jsem opět zesílil. Znovu jsem nabral na váze cítil se jako dřív. Ne. Lépe než dřív. S novou chutí jsem se vrhl na učení nových zaklínadel a každý den jsem cvičil až do noci. Najednou pro mě už učení nebylo povinností, ale zábavou. A navíc cestou k moci.

 Někdy se mi zdálo že slyším vzdálený smích prvního mága. Stále jsem si nebyl jistý, zda to byly tenkrát jen halucinace, nebo jestli mi skutečně radil Garthamos. Nejspíš mě na nějakou dobu můj pobyt v kapsli připravil o rozum. Nevadí.

 „Dobrá práce,“ kývl mistr, když se v prázdném rámu, který se vznášel nad stolem, objevil pohled na nádvoří univerzity. „Nahlížení ti jde dobře, Vlatto.“

 Podrážděně jsem sebou trhnul. Vlatta je špatné jméno pro čaroděje. Jméno by mělo vzbuzovat autoritu a říkat něco o jeho majiteli. Nevím, co říká to moje, ale určitě to není nic lichotivého. Všichni by se mi vysmáli. Musím si ho změnit.

 „Od té doby, co sis odpykal svůj trest ses změnil, víš o tom?“ pokračoval mistr. Zjevně byl dnes v dobrém rozpoložení, možná se mu podařilo zesměšnit některého svého rivala.

 Nic jsem neříkal a mávnutím rozptýlil kouzlo v levitujícím rámu.

 „Chtěl bych ti říct, že konečně začínáš být učedníkem, jakého si představuji. Dříve jsi neměl žádné ambice a učení tě nezajímalo. Ale teď, teď se chováš jako správný čaroděj.“

 „Děkuji, mistře,“ přikývl jsem. „Už jsem měl dost toho, jak se ke mně ostatní chovali. Teď už si to s nimi můžu vyřídit.“

 „Na to pozor, Vlatto,“ zvýšil hlas Eridanis a já při tom jméně sebou znovu trhnul. „Víš jak to dopadlo, když jsi se přestal ovládat naposled.“

 „Nepřestal jsem se ovládat, věděl jsem moc dobře, co dělám. Nic jiného si nezasloužila,“ řekl jsem s nechutí a rychle zapudil nepříjemné myšlenky.

 „To je možné, ale jako čaroděj musíš vědět, kdy přestat. Uvědom si, že vládneš daleko větší mocí, než ostatní. Musí to být mág, kdo ovládá magii, nikdy ne naopak.“

 „Magie je jen prostředek k získání moci. Stejně jako obyčejní lidé.“

 „Vidíš to příliš jednoduše,“ zavrtěl hlavou mistr a zamračil se. Neměl rád, když mu někdo odporuje.

 „Vždyť to je jednoduché. Každý mág chce více moci, aby dosáhl svých cílů. Moc je to nejdůležitější.“

 „Třeba jako před třinácti lety v Lesní říši? Plán elfích mágů vyhladit nižší rasy? Tak si představuješ moc?“

 „Třeba i tak.“

 „Ale tomu přece chceme zabránit!“ řekl a praštil do stolu. „Nyní je mimo náš ostrov na Thadenu jen minimum kouzelníků. Všichni zemřeli. Právě při té válce s elfy! Proto právě my neseme odpovědnost za osud lidstva!“

 „Hloupost,“ odsekl jsem. „Každý si nese za svůj osud odpovědnost sám. Kdyby ti kouzelníci měli dost moci, nezemřeli by. A my bychom se z toho měli poučit.“

 „Dávej si pozor na to, co říkáš! Moc musí být využívána s rozvahou!“

 Pobaveně jsem si odfrkl a mistr přimhouřil oči.

 „Že to říkáte zrovna vy. Kam se poděla rozvaha, když jsem mě mořil svými kouzly, div jsem nezešílel?“

 Zřetelně jsem viděl, že Eridanis začíná zuřit. Ale tentokrát mi to bylo jedno.

 „Zjevně jsem byl ještě málo důsledný,“ procedil skrz zuby. Malinko jsem se pousmál a rozhodl se to dovést do konce.

 „Tak snadno se necháváte unášet emocemi. Jste ostuda čarodějů.“

 „Spletl jsem se. Ty jen předstíráš, že jsi kouzelník. Ale jsi obyčejný fracek, Vlatto!“

 Zatnul jsem zuby vztekem. Tak už mi nikdo říkat nebude! Nikdo se mi nebude vysmívat. Nikdo!

 „Já se nejmenuju Vlatta!“ zvolal jsem. „Odteď jsem Garthamos!“

 Eridanis rozzuřeně pozvedl ruku a začal pronášet zaklínadlo, které jsem dobře znal z dřívějška. Byl jsem rychlejší. Ve vzteku mě napadlo jediné kouzlo. Vykřikl jsem formuli, kterou jsem přiměl sílu, aby mě poslouchala. Tlaková odhodila mistra na stěnu a převrhla jednu z polic s knihami. Čekal jsem, co se stane, a udělal krok dozadu.

 Eridanis zaklel a postavil se na nohy.

 „Vlatto, za tohle…!“ Nedořekl. Moje kouzlo, kromě toho, že rozsypalo knihy po celé podlaze, také uvolnilo velký erbovní štít, který byl zavěšený u stropu. Zřítil se přímo na mého mistra a s nepříjemným křupnutím ho srazil k zemi. Eridanis se už nezvedl. Chvíli jsem na něj překvapeně hleděl.

 On je skutečně mrtvý?

 Nehýbe se.

 Přece nemohl tak jednoduše zemřít.

 Došel jsem k ležícímu čaroději, jehož hlava byla zvrácená v nepřirozeném úhlu. Tep na krku jsem necítil. Eridanis byl skutečně mrtvý.

 Rozesmál jsem se. Byl to skvělý pocit. Konečně ta svině dostala, co si zasloužila. Konečně se ukázalo co ve mně je. Jsem to já, Garthamos, už ne Vlatta. Budu nosit jméno mého vzoru.

 Pak mě napadalo, jestli se opět neobjeví strážní mágové. Ale ne. Takováto obyčejná zaklínadla nehlídají. Nikdo neví, co se tu stalo. Stejně ale budu muset zmizet.

 Myšlenky mi letěly strašlivou rychlostí. Přemohl jsem jednoho z vysoko postavených mágů. Zabil jsem mistra magie. Takže teď jsem mistr já.

 Znovu jsem rozesmál.

 Musím zmizet z ostrovů, jinak můžu očekávat, že se moje tělo přičiněním strážných mágů rozptýlí do prostoru. Dezintegrace, co jsem slyšel, nebyla vůbec příjemná. A navíc by to teď byla škoda.

 Vzal jsem Eridanisův amulet mistra magie a pověsil si ho kolem krku. Pak jsem vytáhl z rozsypaných knih několik svazků, o kterých jsem si myslel, že mi můžou být užitečné. Mezi jinými také můj oblíbený lexikon: „Největší mágové Thadenu od počátku věků až do současnosti“

 Pak jsem z mistrovy róby vytáhl klíč od jeho soukromé pracovny. Došel jsem ke dveřím a zarazil se. Dříve jsem ze zvědavosti zkoumal kouzla, která jsou na tomto vchodu umístěna. Po čase jsem usoudil, že bych se dovnitř dokázal nepozorovaně dostat, ale nikdy jsem se neodvážil, vědom si toho, že by se mistr rozzuřil jako nikdy předtím.

 Opatrně jsem přejel rukou přes dřevo. Vycítil jsem tři zaklínadla. Dvě měla za úkol informovat mistra, když dovnitř někdo vstoupil. Vzhledem k Eridanisovu stavu jsem je pustil z hlavy. Třetí kouzlo mělo vetřelce omráčit silným mentálním šokem.

 Primitivní.

 Je s podivem, že se Eridanise už dávno někdo nezbavil, když takto dbal na bezpečnost.

 Rychle jsem zkoncentroval svou mysl a začal rozplétat jednotlivá vlákna magie. Šlo to lehce a za dvě minuty jsem byl hotov. Vzal jsem za kliku a vstoupil dovnitř. Ucítil jsem, že obě varovná zaklínadla se zpustila a pobaveně jsem se zasmál při představě mého mistra, jak mě s hlavou zvrácenou na bok běží zastavit.

 V této místnosti jsem ještě nikdy nebyl. Nevím co jsem čekal, ale pokoj vypadal jako obyčejná pracovna. Rychle jsem prohrabal papíry na stole a jeho zásuvky, ale nenarazil jsem na nic důležitého. Pak jsem otevřel velkou almaru v rohu místnosti. První, co mě v ní zaujalo, byla vyřezávaná hůl, kterou mistr nosil jen výjimečně. Cítil jsem z ní magickou auru. Vzácné dřevo, které bylo nejspíše několik let vystaveno účinkům magie. To už se na něm podepíše.

 Potěžkal jsem hůl v ruce a začal zkoumat další věci ve skříni. Byly tu nejrůznější róby a obleky, které si Eridanis bral na zvláštní příležitosti. Jedna z rób mě zaujala. Byl to lněný cestovní oděv s kápí a dlouhými rukávy, který sahal až pod kolena. Byl nabarvený na červeno a žluto, ale hlavní věc, která mne zaujala bylo několik zakletí, která byla vetkaná do látky. Chránil proti větru a mrazu stejně jako proti dešti i jiným rozmarům počasí. Evidentně tu visel už hodně dlouho. Eridanis ho nevyužil, ale mě se bude hodit. Rychle jsem shodil svoji potrhanou učňovskou róbu a navlékl se do cestovního úboru. Padl mi dobře a já jsem spokojeně došel k mistrově soukromé knihovně, která stála u protější zdi. Doufal jsem, že zde najdu vzácné magické knihy a grimoáry, které se bál nosit ven. K mému znechucení jsem ovšem narazil pouze na několik účetních knih, pár encyklopedií a spoustu románů od mě neznámého autora. Také zde byl výtisk jednoho z nejrozšířenějších cestopisů od Nithaela z Kalmatu.

 Přemýšlel jsem, co zde se mi ještě může hodit a můj zrak se zastavil na velké truhle, která byla přiražená ke skříni s oblečením. Nejdřív jsem se obával ochranného kouzla, ale zjistil jsem, že truhla není ani zamčená. Eridanis byl skutečně hlupák, když si tak chabě hlídal své věci.

 V truhle nebylo téměř nic. Ale to co v ní bylo stálo za to. Našel jsem dva měšce plné mincí a rychle jsem si je schoval do své nové róby. Stejně tak jsem si vzal váček, ve kterém byly mnohobarevné lesknoucí se drahokamy. V pochvě z pevné kůže byla zasunutá krásná ozdobná dýka vyrobená ze nejspíš ze staltu. Připevnil jsem si ji k opasku. Potom tu byla lahvička s průsvitnou tekutinou uvnitř. Přičichl jsem si a poznal, že to je nějaký alkohol. Ta se bude také hodit, pomyslel jsem si s úsměvem. Poslední, co v truhle zbylo, byly dvě knihy. Vzal jsem první z nich a přečetl si název.

 Deník.

 Neodvažoval jsem se ji otevřít v obavě, že bude začínat slovy: Milý deníčku. Hodil jsem svazek za sebe a vzal si druhý.

 Artefakty a zdroje magické moci na Thadenu.

 Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Tohle byla legendární kniha, která popisovala všechny známé, neznáme a ztracené magické výtvory, předměty, zřídla a místa. Většina mágů tvrdí, že poslední exemplář byl zničen někdy za války s elfy nebo při invazi z Ardenie.

 A přitom teď poslední exemplář držím v rukou.

 Jen sekundy mě dělily od jisté smrti. Skoro jsem knihu nedočkavě otevřel, ale přece jen mi hlavou bleskla myšlenka, že ani Eridanis nemohl být tak hloupý. A skutečně. Na knize jsem rozpoznal zaklínadlo, které by mi zastavilo srdce, jen bych listy oddělil od sebe. Chvíli jsem ho zkoumal a pak jsem usoudil, že tohle rozhodně není práce mého mistra. Něco tak komplikovaného a efektního, by nedokázal. Nejspíše ho na knihu seslal její dřívější majitel. Asi některý z mocných elfích mágů, možná sám arcimág Nathaniel, pokud je toto ten svazek, který se ztratil v Lesní říši.

 Nedokázal jsem kouzlo zrušit ani obejít. A pochyboval jsem, že to dokázal Eridanis. To znamenalo, že on do knihy také nenahlédl.

 Zaslechl jsem tlumené hlasy a kroky. Na chvíli jsem strnul a vyčkával. Zvuky zase utichly. To je někdo procházel kolem našich pokojů po chodbě. Ale stejně je čas zmizet. Strážní mágové mě nesmí chytit.

 

*

 

 S brašnou přes rameno a holí v ruce jsem opatrně vyhlédl na chodbu. Nikdo nebyl v dohledu a tak jsem zamířil ke schodišti. Nebude dlouho trvat, než najdou mistrovo tělo, takže musím hned zmizet z ostrova. Váhal jsem, jestli bude lepší utéci na Thaden nebo někam dále. Nakonec jsem usoudil, že na Thadenu se vyznám nejlépe.

 Dal jsem se po točitých schodech dolů a násilím zapudil vzpomínky. Tady jsem zabil Nalii. Opatrně jsem sestupoval po příkrých schodech a mimoděk pohlédl z okna. Na rozeklanými útesy létali rackové a jejich křik se rozléhal po okolí.

 „To seš ty, ty hajzle? Uhni!“ ozvalo se přede mnou. Deja vu.

 „Ahoj, Drasi,“ pronesl jsem mrazivě a spokojeně se usmál. „Jdeš jako na zavolanou.“

 Učeň zalapal po dechu, jak mu moje kouzlo sevřelo krk. Tak je to správně, hezky pomalu. Lehkým pohybem ruky jsem donutil aby se Drasovo zmítající se tělo vzneslo.

 „Víš, kdesi jsem četl moc pěknou hlášku, která se sem hodí. Měl jsi mě zabít, když jsi k tomu měl příležitost.“

 Prudce jsem máchl rukou. Okno bylo dost velké. Zoufalý křik padajícího Drase za pár chvil náhle utichl a opět byli slyšet jen rackové a údery vln do útesů.

 Spokojeně jsem si oprášil dlaně a pokračoval ze schodů.

 

*

 

 I když v našem městě nebyli procházející se kouzelníci nic neobvyklého, raději jsem přes sebe ještě přehodil hnědý plášť, který jsem také vytáhl z mistrovy skříně. Teď jsem nechtěl upoutávat pozornost ani potkávat staré známé. S kápí staženou hluboko do obličeje jsem si razil cestu davem, jež se shromáždil na náměstí, aby si vyslechl nařízení starosty. Vyvolávač stál na podstavci velké mramorové sochy čaroděje a křičel z plných plic, aby ho slyšeli i lidé vzadu.

 Opět jen samé nezajímavé informace o zdražení cel na Ardenské lodě a o zvýšení odměny za dopadení vraha mága Loriona.

 Až se dozví, že to mají dva další čarodějové za sebou, asi je trefí, pomyslel jsem si pobaveně.

 Konečně jsem se dostal z davu, vyhnul se hromádce koňských koblih, a zamířil rušnou ulicí plnou stánků k přístavu. Minul jsem kluka, který stál na rohu a prodával noviny.

 „Vyostření vztahů s Ardeny! Císařství hrozí námořní blokádou Ostrova větrů!“

 Ostrovní deník, jak se listy nazývaly, byly první noviny, které se začaly tisknout mimo území Jižního království. Trpaslíci před pěti lety vynalezli tiskařský lis, který neuvěřitelně usnadnil přepisovaní knih. Pravda, mimo Dálné hory neměl příliš velký úspěch, protože většina obyvatel Thadenu je stále negramotná a knihy či noviny jsou jim k ničemu. Jen tady, na Ostrově větrů, jsme si ho rychle osvojili. Každé dva týdny novinky z celého světa.

 Už by brzo mělo vyjít další číslo.

 Zvuk přístavního zvonu mi oznámil, že jsem na místě. Kotvilo zde mnoho lodí, z nichž, i přes hádky mezi Ardenií a Ostrovem, bylo mnoho z císařství.

 Uviděl jsem spolehlivý způsob, jak si zjistit, která z nich by mě mohla odvést na pevninu. Došel jsem k otrhanému dudákovi, který seděl u nízké zídky. Když mě uviděl, rychle popostrčil svou misku s několika mincemi provokativně dopředu. Nezklamal jsem ho, vylovil ve své nové róbě několik mincí a hodil mu je.

 „Tisíceré díky, ó čarodějný kníže. Ať ti tvá magie dobře slouží,“ zvolal radostně a rychle moje peníze strčil do kapsy své ošoupané kazajky. „Pán kouzelník je moc laskav.“

 Evidentně věděl, jak zacházet s čaroději. Většina místních mágů si na podobné pochlebování potrpěla.

 „Tak jakou byste za tu almužnu chtěl?“ zeptal a sáhl po svých dudách. Zadržel jsem ho pohybem ruky.

 „Není třeba. Stačí, když mi poradíš, která z těch lodí mě co nejdřív dopraví na Thaden.“

 „No, velkomožný pane,“ řekl a poškrábal se za uchem. Zjevně byl zklamaný, že nestojím o jeho muziku. „Támhle Poryv, ten by mě odplouvat za takový dvě tři hodiny do Kaienu. Ale cestu na něm nedoporučuju. Kromě toho, že kapitán je mizernej ardenskej bastard, je loď na prd. Táhne se pomaleji trpasličí vojsko a při poslední větší bouři se jí div nezlomil stěžeň. Jo támhle Sépie, to je jiný kafe. Kapitán je zkušenej námořník, veterán z er’hartskýho loďstva a loď klouže vlnama jako nůž máslem. Ale do Dálavy má odplouvat až zítra večer.“

 „Nemám tolik času. Jiná volba není?“

 „Snad támhle Kocovina. Odplouvá za pár hodin taky do Dálavy. Slušná kocábka, ale dost drahá. Na druhou stranu rychlá a spolehlivá.“

 Na pár vteřin jsem se zamyslel, jestli bude lepší Poryv nebo Kocovina. Nakonec jsem zvolil druhou možnost. Cenu si dovolit můžu a hlavně mě víc lákala Dálava, než neustálými vzpourami zmítaný Kaien.

 „Díky,“ kývl jsem na dudáka a zamířil k lodi. Muž na mě zavolal slova díků. Už ale nebyla tak nadšená jako poprvé. Asi čekal ještě další mince.

 

*

 

 Kocovina byla menší karavela, jaké se vyrábějí v Ardenii. Ovšem její posádka, která se poflakovala po palubě, z Ardenie evidentně nebyla. U stěžně dokonce seděl trpaslík a spolu s dalším námořníkem popíjel kořalku z láhve. Na stěžni vlála kaienská vlajka.

 „Vida koho kočka přinesla,“ poznamenal jeden z námořníků, který se opíral o zábradlí, když jsem začal stoupat po lávce na palubu. „Kapitáne, máme pasažéra!“

 Odkudsi z podpalubí se ozvala několik tlumených úderů a zaklení.

 „Do hajzlu!“

 Několik námořníků se začalo smát a ten, který se opíral o zábradlí, jen pokrčil rameny. Z úst si vyndal třísku, kterou se doteď šťáral v zubech.

 „No tak to zatím vyřídím sám. Co bys rád?“

 „Místo na lodi. Potřebuji na Thaden.“

 Námořník se zašklebil a odplivl si do vody.

 „Copak velcí páni čarodějové nemají vlastní dopravu?“

 „Po tom ti nic není.“

 „A pročpak potřebuješ tak rychle z Ostrova, co?“

 „Jsem tu kvůli cestě, ne aby mě zpovídala nasolená lůza.“

 Námořník se zamračil a zašermoval mi před obličejem třískou. Pak si ji strčil mezi zuby.

 „Kušuj zmetku. Navlečenej seš v pěkně barevným mundůru, ale ještě ti teče mlíko po bradě.“

 „Stenare!“ Na palubě se objevil elf, kterému se táhle přes obličej táhle dlouhá jizva. Částečně ji maskovaly jeho dlouhé stříbrné vlasy. „Ty prasečí hlavo, přestaň se flákat a blbě mlít pantem. Naběhni s ostatníma do podpalubí. Sudy s vodou a vínem se rozkutálely po celým skladu.“

 „Ano, kapitáne,“ řekl muž bez zaváhání a okamžitě s ostatními zmizel v podpalubí, aniž by mi věnoval jediný pohled. Kapitán si pro sebe ještě cosi zaklel a otočil se ke mně.

 „Já jsem kapitán Mor’remmir. Co byste rád?“

 Elf si mě zkoumavě prohlížel a škrábal se na neoholené bradě. Jizva, která se mu táhle od ucha až k bradě, každému jasně říkala, že tenhle elf už něco zažil. Přinejmenším pořádnou hospodskou rvačku.

 „Já jsem Garthamos. Potřebuji na Thaden. Rychle,“ oznámil jsem krátce, protože jsem neměl chuť se s ním dohadovat jako s tím námořníkem před tím. Kapitán naštěstí hned přikývl.

 „No, proč by ne? Čekáme, až nám přivezou zbytek zásob na cestu a pak můžeme vyplout. I když, po pravdě, nejradši bych tu pár dní zůstal. Vypadá to, že se brzo přižene bouřka. No, ale zboží čeká na doručení a pokud nebude v Dálavě včas, nedostanu zaplaceno. A vy taky vypadáte, že máte naspěch.“

 „To mám. Za jak dlouho se stihneme dostat do Dálavy?“

 „Za pět, šest dnů. Když nám bude přát počastí. Plavba přes Moře útesů není snadná. V bouři už vůbec ne.“

 „Pojďme se tedy domluvit na ceně.“

 

*

 

 Slunce právě zapadalo za obzor, od jihu foukal teplý vítr, loď se rytmicky pohupovala ve vlnách a já seděl ve své kajutě skloněný nad kouzlem zapečetěnou knihou. Důkladně jsem zkoumal nitky zakletí, ale nedokázal jsem v nich najít žádnou skulinu, kterou bych mohl zaklínadlo rozrušit nebo alespoň na chvíli deaktivovat.

 Unaveně jsem si promnul oči. Dnes se toho stalo hodně.

 Kulatým oknem jsem zahlédl bílé stěny hradu na Lintistanu, které se leskly v mizícím slunci. Tvrz na Lintistanu postavili elfové ještě před Božím soudem. Poté byla dlouhou dobu opuštěná a před třemi sty lety do ní přišel jeden z čarodějů, který byl vyhoštěn z Ostrova větrů. Chtěl se v ní nerušeně věnovat studiu, ale za čas se k němu připojilo několik dalších, kteří upadli na Ostrově v nemilost. Všichni si sebou přivezli své sbírky a knihy. Během let své cennosti hromadili a nyní je Lintistan největší knihovou ve známém světě. Sjíždějí se sem největší učenci, aby mohli za nemalý poplatek nahlédnout do zaprášených svitků a svazků.

 Ale jednu knihu nemají.

 Vzal jsem Artefakty a zdroje magické moci na Thadenu do ruky a prohlédl si vazbu. Do kůže byly vyraženy trpasličí runy. Tento svazek asi přepisoval nějaký trpasličí písař.

 Položil jsem knihu na stůl a vstal. Měl bych se vyspat, dnešek byl náročný.

   Nakonec jsem se rozhodl, že se ještě projdu po palubě a nadýchám se trochu mořského vzduchu.

 Venku foukal silný vítr a na jihu jsem uviděl černá mračna. Kapitán se nemýlil, blíží se bouře.

 „Brej večír,“ kývl na mě námořník, který právě drhnul podlahu. Poznal jsem v něm Stenara, toho, který si na mě předtím vyskakoval.

 Neodpověděl jsem a ubránil se pokušení mu ukázat, komu tady teče mlíko po bradě. Zhluboka jsem se nadechl a znovu pohlédl na hrozivá tvary na jižní obloze. Když se něco takového hnalo na Ostrov, byl vždy hrozný liják. Na moři to bude určitě ještě horší. Ale vypadalo to, že jsme připraveni. Posádka měla plno práce a hlas kapitána Mor’remmira přehlušoval vlny.

 „Pořádně upevněte ty lana a buďte připravení stáhnout plachty. Hlídejte kormidlo ať se příliš nepřibližujeme k Lintistanu. Je tam útesů jak mrcha. A někdo už sakra zajistěte ty sudy v podpalubí, slyším, že se zase převrhly!“

 Došel jsem na příď a zahleděl se na moře před sebou. V takovýchto chvílích pronášejí hrdinové příběhů monology o dálkách a dobrodružstvích, které je čekají.

 Rychle jsem podobné patetické nápady zahnal.

 Přestože byl vítr od jihu poměrně teplý, přitáhl jsem si svůj plášť těsněji k tělu, abych se ochránil před slanou vodou. Ale ani to nebylo potřeba, protože moje róba mě chránila dokonale.

 „Tak co, zatím spokojen?“

 Namísto odpovědi jsem kývl. Kapitán se opřel o stěžeň a odkudsi ze své kožené vesty vytáhl šňupací tabák. Nasál ho a pak se vysmrkal do vody.

 „Unikneme té bouři?“ zeptal jsem se a ohlédl se k západu, kde právě zmizelo slunce.

 „Bouři se nedá uniknout. Bouře se dá jen přestát.“

 „A přestojíme ji?“

 „Ne nadarmo je kocovina nejdražší loď od Kaienu po Souostroví ozvěn. Bude to trochu houpat, ale už jsem zažil i horší bouře.“

 „Až po Souostroví ozvěn? Znamená to, že plujete i na východ Thadenu?“

 „No to bych prosil. Obchodujeme v Sae Elnu i ve Vaetu. Jednou jsme dokonce dopluli až ke břehům Vězení bohů. Prokletej ostrov, fujtajksl.“

 „Vaet? Není to jen nějaké malé barbarské městečko?“

 „No tak před deseti lety bylo. Ale od té doby, co půlku Thadenu okupujou ty jižanský svině, tam uteklo mnoho obyvatel. Včetně vědců, písařů, řemeslníků. Naposled jsem tam byl před půl rokem a vypadá jim to tam moc pěkně. Široký výstavní ulice, silný hradby proti orkskejm nájezdníkům… prostě to nejlepší z Er’hartu, Lesní říše a Ottasolu.“

 „A kdo tam vládne?“ zeptal jsem se zaujatě.

 „Počkejte, jak on se jmenoval…“

 Kapitána vytrhl ze zamyšlení překvapený výkřik. Oba jsme se překvapeně otočili.

 „Co se sakra zase děje? Zase ty sudy?“ zakřičel kapitán a zavrčel jakousi kletbu v elfštině. Rozeběhl se ke schůdkům do podpalubí a já jsem se vydal pomalejším krokem za ním.

 Námořníci se shromáždili u vchodu do mé kajuty a nechápavě hleděli dovnitř.

 „Co se děje?“ zeptal jsem se a několik jich odstrčil, abych se dostal ke dveřím. Uviděl jsem, že na podlaze leží ten Stenar a nad ním se sklání kapitán.

 „Je mrtvý,“ konstatoval Mor’remmir. „Jak se to stalo, Garthame?“ otočil se na mě. Přelétl jsem pokoj a uviděl, že na zemi kousek od námořníkova těla leží otevřená kniha.

 To je neuvěřitelné štěstí, zaradoval jsem se.

 „Chlapec se hrabal v mých věcech, tak se to stalo. Spustil jedno z ochranných zaklínadel. Zastavilo se mu srdce.“

 Elf na mě chvíli hleděl.

 „V tom případě si nic lepšího nezasloužil,“ přikývl nakonec. „Zloděje v posádce nepotřebujeme. Hoďte ho přes palubu.“

 „Ano. A nechte mě o samotě, musím všechno zkontrolovat,“ dodal jsem, a vrhl pohled na ležící svazek.

 „Slyšeli jste, bando? Ven!“

 Kapitán námořníky vyhnal, pak mi věnoval ještě jeden podezíravý pohled a zavřel za sebou dveře.

 Opatrně jsem poklekl ke knize a začal zkoumat strukturu zaklínadla, které právě zabilo námořníka. Ne, nezmizelo. Ale nebylo aktivní. A chvíli bude trvat, než se opět spustí.

 Rychle jsem se začal probírat magickými svazky, kterými byla kniha opředená. Byla to zdlouhavá práce, ale nakonec jsem našel jedno slabé místo, které se otevřelo při spuštění kouzla. Vrhl jsem do něj svou mysl jako kopí a pokusil se do zaklínadla proniknout. Chvíli se mi zdálo, že se mi rozskočí hlava. Pak najednou bolest přestala a téměř jsem měl pocit, že slyším, jak se kouzlo trhá.

 Znaveně jsem si přitáhl židli a sedl si na ni. Sebral jsem knihu z podlahy a otevřel ji. Konečně budu moci nahlédnout do jejich stránek.

 Na první straně byl zdobený název knihy.

 Hlava mi klesla a já usnul v půli věty.

 

*

 

 „Mág je moc a moc je mág, zapamatuj si to. Bez moci se opravdovým mágem nikdy nestaneš. Moc je to, co nás děla nadřazené ostatním. Nemusíme používat moc k jejich ochraně, oni se o sebe postarají sami. Mocí je musíme donutit k poslušnosti a řídit jejich kroky. Musíme je donutit, aby nás milovali, aby nás obdivovali, aby se nás báli. Pokud ne, budou nás nenávidět a pronásledovat. Ale my máme moc a proto budou trpět.“

 Jsi to skutečně ty, Garthame, kdo ke mně promlouvá ve snech? Nebo pouze přicházím o rozum? Nevím. Dnešek byl příliš náročný a já jsem příliš unavený i na snění. Nech mě spát, Garthame.

 První mág se už znovu nepromluvil.

 

*

 

 „Držte to lano někdo!“

 Překvapeně jsem sebou trhnul. Křik posádky mě vytrhl z bezesného spánku. Trvalo mi pár vteřin, než jsem se zorientoval. Loď se zběsile houpala a podle rámusu zvenčí musela zuřit strašlivá bouře. Pod dveřmi vtékala dovnitř stružka vody. Postavil jsem se na nohy a zaklel. Po noci strávené na židli mě strašlivě bolelo za krkem. Sehnul jsem se pro drahocenný svazek, který mi vypadl z rukou na zem, a položil ho na stůl. Pak jsem otevřel dveře své kajuty a hluk ještě zesílil. Z paluby sem po schodech stříkala voda. Do toho se přidaly zvuky hromů.

 Opatrně jsem začal stoupat po kluzkých schodech a chránil si rukou obličej proti slané vodě. Nahoře zuřilo skutečné peklo. Vítr mě div nesmetl z paluby a já jsem se musel chytit zábradlí. I přes svou okouzlenou róbu jsem byl za chvíli mokrý až na kůži. Posádka pobíhala od jednoho lana k druhému a snažila se udržet loď v pořádku. Kapitán stál na zádi a zuřivě zápasil s kormidlem. Když si mě všiml, zavolal na svého zástupce a kormidlo mu svěřil.

 „Řeknu vám, pane čaroději, to je sakra silná bouře,“ zakřičel když se ke mně dostal. I když řval z plných plic, v hučení větru a bouření vln ho nebylo téměř slyšet.

 „Zvládnete to?“

 „Jo, ale dá to práci!“ zakřičel v odpověď. „Lépe by se nám plulo, kdybyste použil svoje čáry! Nemůžete ty živly zmírnit?“

 „Ne! Počasí je jedna z věcí, které nedokáží zkrotit ani mágové. Na to je až příliš silné. Zmírnil bych bouři na půl minuty než bych padl vyčerpáním.“

 „Cože? Nerozumím!“

 V další chvíli mě oslepil blesk a za pár okamžiků ohlušil hrom. Kapitán zaklel, ale pořádně jsem mu nerozuměl.

 „Prostě to nezvládnu!“ zopakoval jsem.

 „A nedokážete alespoň určit, kde je sever? Už jsme určitě mimo kurz.“

 „Sever? Maličkost!“

 Určování světových stran pomocí bylo primitivní. Proudy magie vždy tekly k severu, takže stačilo vytvořit jednoduchý kouzelný maják.

 Začal jsem spřádat magická vlákna a dávat jim potřebný tvar. Za pár momentů se přede mnou objevila zářící rudá šipka ukazující na pravobok. Mávnutím ruky jsem ji poslal doprostřed paluby a tam ji ukotvil.

 „Hotovo!“ zakřičel jsem na kapitána. „Vydrží několik hodin.“

 „Výborně! Teď se běžte schovat, my už se tím nějak probijeme!“

 

*

 

 Z bouře jsme se dostali až k večeru a já měl dost času prostudovat moji nejcennější knihu. Než jsem ji otevřel, pro jistotu znovu zkontroloval, jestli na ní nejsou nějaká další ochranná zaklínadla. Když jsem žádná neobjevil, uzavřel jsem kajutu magií a konečně nahlédl do stránek. Listoval jsem svazkem a rychle přelétával popisy a nákresy nejrůznějších předmětů. Byly tu i artefakty nesmírné moci, které ovšem byly zničeny nebo na dobro ztraceny, i slabší magické předměty, které autor knihy považoval za hodné zmínky.

 Pod textem byl vykreslený kovový kroužek v podobně hada, který se obtáčel okolo větve. Bylo by jistě užitečné, takový prsten získat, ale na stránkách byly záznamy i o daleko mocnějších věcech.

 Fontána moci je prastaré místo ležící kdesi v…

 

*

 

 „Garthame,“ ozval se hlas kapitána po tom, co zaklepal na dveře mé kajuty.

 „Pojďte dál,“ zavolal jsem a schoval svoji knihu do jedné z kapes róby. Elf vešel a pohledem přelétl místnost.

 „Blížíme se k Dálavě, do večera tam budeme,“ oznámil mi, když spatřil můj tázavý pohled.

 „Výborně.“

 „Ale máme společnost. Míří k nám Ardenská celní loď. Nemám nejmenší chuť ty bastardy pouštět na palubu, ale nevím v co se to zvrhne.“

 „Najdou tu něco?“

 „Ne, nic nepašujeme.“ Zdálo se mi, že kapitán chtěl ještě dodat „tentokrát“, ale nakonec nic neřekl. „Ovšem na vás, by mohli mít nepříjemné otázky.“

 „Díky za varování, dám si pozor.“

 

*

 

 „Tady máme povolení,“ odsekl Mor’remmir a strčil Ardenovi do ruky kus papíru. „V Dálavě nás očekávají a už máme zpoždění, tak nás nezdržujte.“

 „Ticho,“ okřikl ho snědý celník a začal si pročítat povolení. Po chvíli zamračeně přikývl a vrátil ho kapitánovi. „Dobrá. V tom případě nebudete mít nic proti tomu, když prohledáme loď.“

 „To teda budu. Tady nejseš v Ardenii, mizero, ani na Thadenu.“

 „Jste v Gryfím zálivu, který patří do pobřežních vod Jižního Ottasolu. A jestli mi budeš bránit ve výkonu povinnosti, tak zabavím loď a zkonfiskuju náklad. Navíc bych se mohl začít zajímat, kde jsi přišel k ardenské karavele. Co mi řekneš teď?“

 „Aby sis to zkusil, hovado!“

 „To už stačí,“ zvolal jsem a vystoupil ze stínu, který vrhal hlavní stěžeň. Obě posádky na mě upřely zrak. Mezi celníky nebyl nikdo, kdo by měl magické schopnosti, a proto nemohli prohlédnout moje maskování. Seslal jsem na sebe jednoduchou iluzi, takže jsem vypadal jako rodilý Arden. Snědá pleť, černé vlasy, dokonce jsem lehce pozměnil svůj hlas, abych mluvil s jižanským přízvukem. V ruce jsem držel kus papíru s falešnou císařskou pečetí. Všechno to byly ty nejjednodušší iluze, ale dal jsem si záležet, aby byly přesvědčivé.

 „Já jsem Garthamos, pobočník císařského velvyslance na Ostrově větrů. Nesu důležitou zprávu pro maršála Bruena. Chcete mařit císařovu vůli tím, že nás zdržujete?“

 Celník rychle ochabl a jeho sebedůvěra zmizela. Přesto se pokusil protestovat.

 „Moc se omlouvám, ale proč v tom případě cestujete na kaienské lodi? Vždyť…“

 „Je to ardenská karavela, jste slepý? Pluje pod kaienskou vlajkou z důvodu utajení. To vám nic neříká?“

 „Samozřejmě, je mi to moc líto. Můžete pokračovat.“

 Celní loď rychle zvedla můstek a vzdálila se. Kapitán se rozesmál.

 „Výborná práce, Garthame! Díky vám, teď budeme mít od ardenských úřadů na nějakou dobu pokoj. Jak se vám to povedlo?“

 „Iluze,“ pokrčil jsem rameny a mávnutím ruky kouzlo rozptýlil. Pleť mi rychle vybledla a hlas se vrátil do normálu. Listina s pečetí se změnila na prázdný papír.

 „Rozhodoval jsem se mezi dvěma alternativami,“ vysvětlil jsem. „Buď jsem je mohl takto ošálit nebo je všechny naházet do vody a tu jejich kocábku potopit. Normálně bych zvolil druhou možnost, ale zdrželo by nás to a máme přece na spěch.“

 

*

 

 Když se Kocovina dostala do dálavského přístavu, měl jsem už poměrně jasnou představu, kam povedou moje další kroky. Po prostudování svazku jsem si vybral několik nadějných míst, která by stála za prozkoumání. Jedno z nich leželo pár dní cesty proti proudu Dlouhé řeky. I když jsem měl důvěru ve své schopnosti, rozhodl jsem se, že nebudu cestovat sám. Zbraň navíc se hodí a Ottasol není právě bezpečné místo. Vzbouřená knížectví na severu, která se často dostávají do potyček s ardenskými vojsky, partyzáni, bandité a stále častější útoky divokých orků z pustin rozhodně nepřispívají k bezpečnosti cest. Nepokoje zmítají touto zemí už od ardenské invaze před dvanácti lety. Dobyvatelům se ji nikdy nepovedlo obsadit celou a některá knížectví zůstávají nezávislá. Mezi ty nejvýznamnější patří Zamarie, Ottapolsko a Solnobrodí. Jejich spojená vojska už několikrát dosáhla slavného vítězství, především díky štědrým zásilkám zásob, zbraní a také posilám z Jižního království. Trpaslíci si nemohli dovolit, aby celý Ottasol připadl Ardenům, protože pak by byli obklíčeni ze všech stran. A tak válka pokračovala a obě strany dosahovaly střídavých úspěchů, vítězství i porážek.

 Dálava bylo asi jediné město Jižního Ottasolu, které se nemuselo obávat přímého útoku. Doufal jsem, že narazím na nějaké žoldáky, které bych si mohl najmout na svou ochranu při cestě přes Ottasol. Zamířil jsem proto do krčmy v přístavu, abych zjistil, jak se věci mají.

    Když jsem překročil práh a rozhlédl se, zjistil jsem, že zde asi nebudu mít úspěch. Byla to typická přístavní putyka, plná námořníků a vandráků. Nikdo kdo by vypadal na zkušeného bojovníka.

 Ale nakonec jsem zamířil k baru a posadil se vedle trpaslíka, který se hlasitě bavil s krčmářem.

 „To je dobrý, Bjarne!“ smál se hostinský. „Vydrž chvíli, musím nalít ostatním.“

 „Jasně, já počkám,“ odpověděl vesele trpaslík a napil se piva. Muž za pultem se neměl k tomu, aby mě obsloužil, tak jsem si odkašlal a začal nervózně bubnovat prsty do stolu. Krčmář se na mě konečně otočil.

 „Co si dáte, ó mocný mágu?“ zeptal se s přehnanou zdvořilostí. Neměl jsem na podobné posměšky náladu, takže jsem luskl prsty a aktivoval jednoduché kouzlo. Sprška jisker zkropila pult a se syčením se uhasila v rozlitém pivu. Muž pobledl.

 „Omlouvám se. Co si dáte?“

 „Pálenku z ohnivých semen,“ odpověděl jsem bez rozmýšlení. Na tuhle kořalku jsem měl už několik dní chuť.

 Hospodský kývl a natáhl se pro láhev. Nalil malou skleničku a podal mi ji. Trochu jsem usrkl a vychutnal si ostrou pálivou chuť, která se mi rozlila po jazyku. Když krčmář uviděl, že mu nevěnuji pozornost, odešel obsloužit jiné zákazníky. Znovu jsem se napil a rozhlédl se po místnosti. Byla plná zpívajících ožralů. Aspoň se zeptám, kde by se dala nějaká ochranka najmout.

 „To musíte mít dost prachů, když si kupujete takovou kořalku,“ ozval se trpaslík sedící vedle mě. Přejel jsem ho pohledem, ale nezjistil jsem nic zajímavého. Trpaslíci mi připadali všichni stejní. Fousatí, zakrslí a sprostí.

 „Jo, jo. Já ale raději Kamennou vodu,“ pokračoval a nedbal na to, že jsem neodpověděl. „Dal bych si, naposledy jsem ji totiž měl, než jsem odplul do Vaetu. Mimochodem, já su Bjarne.“

 Vaet. Není to to město, o kterém mi říkal kapitán Kocoviny? Nic jsem o něm nevěděl a bylo by dobré, rozšířit si znalosti.

 „Vy jste navštívil Vaet?“ zeptal jsem se. „Jaké to tam je?“

 „Skvělý. Krásný město a úplně nový. Eště nedávno to byla pouhá vesnice. A já jsem ho pomohl vybudovat. Představte si, že jsme s králem Daarem přátelé.“

 „Opravdu?“

 „Ano, když jsem tam před pár letama připlul, spřátelil jsem s Daarem. A teprve později jsem se dozvěděl, že to je král. Sranda, co?“

 „Rozhodně. Řekněte mi, máte tam nějaké knihovny? Čarodějné školy?“

 „Ne, kouzelníci tam moc nejezdí. Myslí si, že to je pustá divočina. A elfové přijíždějí jen na chvílu a pak se zase vrací do lesa. Měli jsme tam starého šamana. Gao se jmenoval, ale před půl rokem zemřel. Chudák. Ale měl svůj věk…“

 „Takže žádní mágové?“

 „No… neměl bych vám to říkat, ale žije tam Maira. Víte kdo to je?“

 „Ne. Kdo?“ zalhal jsem a v duchu zalapal po dechu. Maira, podle encyklopedie nejmocnější čarodějka na Thadenu.

 „Mocná ženská,“ vysvětlil zasvěceně Bjarne. „To bylo tenkrát v Solnohradu, když bylo město zničeno démony. Prý to byla ona, kdo je zastavil. A sama se přitom taky změnila napůl v démona. Kdyby jste viděl ty její křídla…“

 „A nevyprávěla vám o tom, jak porazila démony, něco? Znám běžnou verzi příběhu, ale předpokládám, že ona by mohla vědět víc.“

 „No, ono se s ní moc mluvit nedá. Trochu jí hrabe, jestli mi rozumíte. Ale jednou to vyprávěla mě a Daarovi. Řeknu vám, to je ale příběh.“

 „Tak vyprávějte.“

 „To tenkrát Lorgan, králův čaroděj, získal knihu posledního nekromanta. V ní se dočetl, jak otevřít portál pro ty démony. Ale neměl na to dostatečnou moc. A brzy se mu naskytla příležitost. Král si najal Mairu, aby zabila jednoho banditu, který vlastnil artefakt Ohnivý strážce. Podařilo se jí ho získat a donesla ho Lorganovi. Ten potom zabil krále Zachariáše a generála Fistina, nechal vsadit do vězení.“

 Garthamos kývl. O generálu Fistinovi už také slyšel. Bojoval proti Ardenům v Bitvě o Qwai a teď vede vojska z Nového Solnohradu v Dálných horách.

 „Tak, a když takto uchopil moc, připravil rituál, kterým chtěl vyvolat démony. V tom se tam ale objevila Maira, které se předtím podařilo uniknout. Lorgan ji přemohl a chtěl ji obětovat démonům. Ona ale rituál přežila a sama se částečně změnila v démona. Získala obrovskou moc a Lorgana zabila. Tím ovšem uvolnila démony, kteří potom zničili město.“

 „Takže to vlastně způsobila ona?“

 „V zásadě ano. Každopádně potom vyrazila spolu s Fistinem a jakýmsi Markusem do Černého lesa. Tam se napila z Fontány moci. To ještě znásobilo její sílu a takto dokázala Pána démonů zabít a zavřít portál do jejich světa. Bohužel, jak jsem říkal, trochu z toho zcvokla.“

 „To je neuvěřitelné,“ řekl jsem s předstíraným úžasem v obličeji. Fontána moci! Místo z mojí knihy, kam mám právě namířeno. Bjarne se znovu napil piva.

 „Jo, to teda je. Chudák ženská.“

 „Ano, ano…,“ přikývl jsem a přemýšlel nad tím, co jsem se právě dozvěděl.

 „No nic, já už budu muset jít. Za chvíli mi odplouvá loď do Tor’a Dur. Jedu zpátky do Západního království, víte? Chvíli se tam zdržím a pak se vrátím do Vaetu.“

 Ještě cosi říkal, ale už jsem ho neposlouchal. Bjarne se ve dveřích hospody otočil a mávl na hospodského. Ten se otočil ke mně.

 „Chcete další, nebo už budete platit?“ zeptal se.

 „Kde by se tu dali najmou žoldáci nebo ochranka?“ ignoroval jsem jeho otázku.

 „Nó,“ začal krčmář a poškrábal se na hlavě, „možná v hospodě Pod zlomeným mečem, tam se scházejí podobné živly. Nebo u městské arény, tam na někoho narazíte určitě.“

 „Díky,“ přikývl jsem a zvedl se

 „Platit,“ připomněl hospodský. Neměl jsem náladu, aby ze mě někdo dělal hlupáka, tak jsem jen výhružně zvedl ruku a mezi prsty mi přeběhly jiskry.

 „Bylo to na účet podniku,“ řekl rychle hospodský.

 „Správně,“ přikývl jsem a otočil se k odchodu.

 „Nesnáším čaroděje!“ zaslechl jsem ho poznamenat, když jsem překračoval práh.