Pijavice

I.

      „Nikdy!!!“
     Trhl jsem sebou. Ta žena vypadala  klidně a náhle se vše zvrátilo. Třásla se a od úst jí šla pěna.
     „Nikdy, nikdy, nikdy,“ šeptala stále dokola. Prsty se jí zkroutily v křeči a oči obrátily v sloup. Věděl jsem, že v tuto chvíli nemá cenu cokoliv podnikat. Šeptání přešlo v chrčení a žena sebou trhla. Pak se na mě dlouze zadívala.
     „Věříte mi, doktore?“
     Věděl jsem, že další záchvat by se dostavil okamžitě po mém nesouhlasu.
     „Jistě, že vám věřím,“ odvětil jsem tiše.
     Usmála se a při tom kývala hlavou. Doleva, doprava. Doleva, doprava.
     Vzal jsem si svůj diář. A začal si pročítat anamnézu - pacientka trpí stihomamem. Před třemi měsíci se dostavilo dočasné zlepšení. Následoval záchvat a opět halucinace. Pokus o sebevraždu.
     Otočil jsem list a pohlédl na trosku, sedící na pohovce v mé ordinaci. Na trosku, která bývala před pár lety atraktivní ženou. Vyhaslý pohled, vrásčitá tvář a třas rukou měl spíše patřit sedmdesátileté stařeně.
     Opět jsem se začetl do svých zápisků. Na žádost manžela nebyla hospitalizována. Následovalo opětné zlepšení.
     Odložil jsem své poznámky a pohlédl ven z okna. Proč? Proč se náhle tak zhoršila?
     „Vím to, doktore,“ usmívala se a propichovala mě pohledem.
     „Ano?“ upřel jsem svůj pohled směrem k ženě.
     „Vím, jak to je. Odhalila jsem to,“ z koutka úst jí vytékala slina. Táhla se pomalu, jakoby  čas pro ní neexistoval. Jako ve zpomaleném filmu. Natahovala se, až se dotkla bílé košile a vytvořila na ní zdálky znatelný flek.
     „Pijavice!“ sykla.
     „Už jste mi to říkala,“ povzdychl jsem si. Věděl jsem, co bude následovat. Přednáška o tom, jak jí vysává pijavice. Marné bylo mé přesvědčování, že pijavice jí nemůže vysávat pokud není ve vodě.
     „Vím kdo je ta pijavice! Nikdy!“ vykřikla náhle.
     Za dveřmi ordinace byly slyšet blížící se kroky. Zaklepání na dveře zapůsobilo jako švihnutí bičem. Zkroutila se na pohovce a přitáhla si kolena k bradě. Pak prudce vstala a rychle ke mně přistoupila.
     „Nikdy! Nikdy! Proboha! Nikdy se jim nedívejte do očí!“ zašeptala energicky.

II.

      Horká voda mi stékala po zádech. Zavřel jsem oči a nechal se masírovat jejím vřelým proudem.
     „Lásko, jsi v pořádku?“ ozvalo se ode dveří.
      Musel jsem se pousmát. No jistě. Manželka měla vždycky strach. Ať už jsem se potápěl, či jel někam autem.
     „Už půjdu. Jenom jsem si trošku odfrknul!“ snažil jsem se přehlušit proud vody.
     Asi deset minut poté jsem se usadil v županu k televizi a pohlédl na svou ženu. Mlčky si mě prohlížela. Neunikl mi její ustaraný pohled.
     „Dneska jsem měl perný den,“ snažil jsem se jí vysvětlit mé nervózní chování.
     „Víš, lásko, zase problém se stihomamem. Zase ty pijavice,“ mé zasmání znělo trochu křečovitě.
      Žena na mě zvědavě pohlédla. Její velké tmavé oči se vpily do mých.
     „Jaký problém, miláčku?“ nepřestávala mě rentgenovat svým uhrančivým pohledem. Miloval jsem její oči. Celé hodiny jsem vydržel sledovat její hluboký pohled.  Někdy jsme si jen tak sedli a dívali se do očí. Bylo to vyjádření největší upřímnosti. Alespoň takto mi to vysvětlovala.
     Dlouho do noci jsme leželi a povídali si o svých problémech a starostech. Při tom jsme se objímali se a líbali.

III.
 

     Další den v ordinaci. Vložil jsem si hlavu do dlaní. Už nemůžu. Je to strašné. Poslouchat lidské problémy a osudy. Kolikrát jsem se s nimi ztotožnil. Mnohokrát jsem se cítil stejně jako mí pacienti.
     Vstal jsem z křesla a šel k zrcadlu. Mlčky jsem sledoval mou vrásčitou tvář. Je mi třicet devět. Ano. Opravdu. Pár let praxe mě poznamenaly tak, že dnes hledím do zrcadla na starého vrásčitého muže.
    Můj pohled zamířil směrem k pohovce. Zahlédl jsem něco bílého. Snad kus papíru, možná kus novin. Ohnul jsem se a zvedl dopis. Ležel zastrčený pod pohovkou a nebylo divu, že jsem si ho všimnul až dnes.. Jak jsem vzápětí zjistil, napsala ho má včerejší pacientka. Musela ho tam schovat chvíli před tím, než zaklepal její manžel, aby jí vyzvedl z mé ordinace.
     Zkoumal jsem zamaštěnou obálku a pomalu četl zřetelné  písmo psané pevnou rukou.

     Vážený pane doktore,
omlouvám se, že jsem pohodila můj dopis na zem a nepředala vám jej osobně. Není však jiná možnost. Myslíte si, že jsem nemocná. Nezlobím se na Vás proto a chápu Vás. Až postupem času jsem zjistila, co se zde děje. Až postupem času, jsem si uvědomila, jakému nebezpečí je lidstvo vystaveno.
     Věřte mi, pane doktore, že vím, o čem píši. Jistě si vzpomenete na pijavici o které jsem vám říkala. Tou pijavicí,  pane doktore, je můj manžel. Ne, nevyhazujte můj dopis. Prosím, velmi Vás prosím, přečtěte si jej, až do konce.
     Je to již pár měsíců nazpět, co jsem zjistila, že příčina všech mých nesnází je můj manžel. Vysává, pane doktore, mou životní sílu. Jsem již na konci své cesty. Cítím to! Již mě víc nepotřebuje. Bojím se o svůj život, pane doktore!
     Je to tak, pane doktore, bere mou energii a tím posiluje svou. To on ze mě udělal vrásčitou mumii, pane doktore.
     Vím, pane doktore, že se blíží můj konec a mám na Vás jenom jednu prosbu.
     Prosím, ať se děje, co se děje, nedívejte se mu do očí!!!
Nikdy se mu nedívejte do očí!!!

     Odložil jsem nevěřícně dopis. Znal jsem svou pacientku dost dlouho na to, abych věděl, že dopis, který jsem našel napsala ve stavu naprosté duševní střízlivosti.
     Zvonící telefon mě vytrhl z mých myšlenek.
     „Ordinace doktora Brauna, co si přejete?“
     „To jsem já, miláčku. Je všechno v pořádku?“ hlas mé ženy zněl nervózně a neklidně.
     „Jistě! Proč by nemělo být?“ nechápal jsem, proč mi žena volá.
     „Já jenom …“
     „Promiň, musím končit!“ přerušil jsem ji.
     Vstal jsem a šel k zrcadlu. Motala se mi hlava. Co se to děje? Je mi sotva čtyřicet, ale mám vrásky, jako sedmdesátiletý chlap! Jakoby někdo vysával mou životní sílu!
     Před očima jsem měl černé oči mé ženy. Její hluboký pohled.
Slyšel jsem její slova: „Upřímnost se pozná podle pohledu. Dívej se mi do očí, pokud nemáš co skrývat!“    

IV.
 

     Seděl jsem u pracovního stolu a přestože klapnutí dveří bylo víc než zřetelné, neotočil jsem se. Proč taky.
     „Lásko, jsi v pořádku?“ zvolala ode dveří.
     Věděl jsem, že přijde. Nechtěl jsem se na ní koukat. Nechtěl jsem se podívat do těch hlubokých tmavých očí. Nemohl jsem se do nich podívat!
     „Lásko?“
     Znělo to trochu výhružně.
     „Co to máš v ruce za dopis?“
      Až nyní jsem si uvědomil, že stále svírám dopis pacientky ve své dlani. No nic. Pozdě!
     Cítil jsem její dech. Cítil jsem její parfém. Cítil jsem tep jejího srdce.

V.

   
     „Poručíku, co máte?“
     „Nic moc, kapitáne! Vypadá to na jasnou sebevraždu. Jenom nechápu, proč tak úspěšný doktor, jako byl Braun, skočil z okna. Měli bychom to ještě důkladně prověřit.“
     Oba policisti se na sebe zašklebili. Znali se už asi deset let a oslovení kapitáne, či poručíku považovali pouze za zpestření služby.
     „Zbytečná práce, Franku!“ usmál se kapitán. „Tady stejně nic nenajdeme. Chudák felčar si moc bral problémy svých pacientů.“
     „Asi jo, Johne!“ ušklíbl se poručík Frank a nasoukal se za volant služebního vozu. Venku začínalo pršet a nechtěl promoknou na kost.
     Pak nastartoval vůz a čekal na svého kolegu. Při tom sklopil zpětné zrcátko a ustaraně se podíval na svou vrásčitou tvář.
     „Asi toho Johne nechám,“ pravil kapitánovi, který mezitím zaujal místo spolujezdce.
     „Co máš na mysli Franku?“
     Vždyť se na mě podívej. Vypadám na sedmdesát!“ usmál se čtyřicetiletý poručík.
     Usmál se a pak pohlédl do tmavých a hlubokých očí svého kolegy.