Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte selistopad
07. 11. 2006
0
0
735
Autor
kolobezka
listopad
Proč podzim na psychiku tolik působí, proč nevole v nás v tuto dobu roste? Je to snad tím, jak je vše omšelé a ospalé, nebo tím, že blíží se zima, chlad, jež nevěstí nic dobrého, pole zahalené bílou peřinou a kaluže, jež mění se v zrcadla?
To nás děsí? Teď když barev přibývá? Tak koukni se kolem sebe, zavaď očima o spadané listí, tolik jasu a záře se v nich odráží, tolik touhy žít, ač jsou odsouzeni k zániku. Nehybně leží, jen vánek si s ním pohrává, než objeví se na hrábě, jež z cesty je odstraní, jež ukončí jejich pouť, která započala již v brzkých jarních měsících. Teď, téměř o půl roku později, by se měli vzdát svého bytí?! Jak kruté a nemilosrdné, přesto nikde známka smutku či pohoršení. Jen jemný šepot, když vítr zvedne je do výše snažíc dát jim ještě naději, ba marně.
A co my, všimneme si jich vůbec, stojí nám vůbec za zmínku, takové malé pouhé nic? Postřehneme jejich loučení, které barvami nešetří, tu duhu, jež je tak výmluvná, přesto jen lidi ochuzeni o sluch mohou jí porozumět, vcítit se do ní a vzdát jim tak holt, jež jim náleží.
Jak málo po nás chtějí, jak skromné jsou. Jen letmý pohled, soucit s jejich osudem, nic víc. Co stojí nás taková poklona, co je to s porovnáním s celým životem, jen mírné zaváhání nad spadaným listím, jen ubohá myšlenka, jež v mžiku prolétne hlavou a člověk již ji nespatří, nevrátí se k ní, proč taky.
Vždyť je to jen pouhé listí…