Adam a Eva na dovolené

Adam a Eva na dovolené

Kdesi v Tunisu, v jedné malé chatičce, za deště....

„Adame!“

Nic.

„Adame!“

Opět žádná odpověď.

Von snad celou dovolenou prospí. To je hrůza! Eva odtrhla svůj pohled od okna a vrátila se do ložnice, kde ležel její mažel a spokojeně spal.

„Jako šedesátiletý mimino.“ řekla Eva a pořádně Adamem zacloumala. „Vstávej, dědku! Na nohy, Trosko!“

Adam spal lehkým spánkem. Měl tendenci se probouzet každý den v šest hodin ráno a i zde se v tu dobu probudil, ale příjemné bubnování kapek deště na parapet ho znovu uspalo. Tyto nádherné momenty (nestávalo se to totiž často, že by si přispal) si vychutnával beze zbytku, dokud ho Eva nevrátila zpět do reality.

Pomalu a neochotně otevřel oči. „Co je?“ zeptal se Evy.

„Trosko, venku prší.“

Tady někdo objevil Ameriku. „No, a kůli tomu mě jako budíš?“ chtěl vědět Adam.

„No. Já abys to jako věděl. Že prší.“

Omyl, nebyla objevena Amerika, ale rovnou Ameriky dvě! „Prosimtě, Evičko, to nemůžeš myslet vážně. Já po dlouhý době zase jednou usnu, a ty mě potom takhle probudíš. To je potom na prd.“

„No, ale přece si nemůžeš myslet, že prospíš celou naši dovolenou! Sme na Džerbě, tak si to taky musíme užít. Musíme furt chodit po tržištích, na vobědy, zkoumat ty pamětihodnosti a večer se vožírat na báru!“

„Aha.“ řekl Adam a podle výrazu tváře se zdálo, že usilovně přemýšlí. Tak todle vona si na mě naplánovala.... Furt něgde courat a užitek žádnej. A prachy utrácet, to by se jí líbilo! No počkej, já ti to vynahradim, jen se neboj!

„Jo,“ zeptal se Adam, „Proč bylo tak ukrutně důležitý, abych se dozvěděl, že venku chčije?“

„No, já jsem chtěla, abychom už někam vyrazili, a si vono prší. Tak sem chtěla, abys to věděl a aby ses teďkonc vztyčil a zvolal: 'Evičko, neboj se! Na nákupy vyrazíme! A já ti koupim ten nejkrásnější dárek, co ve městě uvidíme, protože tě, Evičko, moje ze všech nejmilejší, i po těch třiceti letech furt hrozně miluju!' “

„To je teda pěkná hovadina, to ti povim. Co ty si nenavymejšlíš...“

„No tak Adámku, potřebovala bych nový hrníčky, ty starý se mi roztloukly...“

„Seš jak kolotoč, tak se nediv, že ti všecko padá!“ reagoval Adam, přesně si vědom protireakce.

Eva se dle očekávání urazila. Vstala z postele a šla k zrcadlu, kde si začala rozčesávat vlasy.

„Ty seš taky hnusnej!“ pravila směrem k Adamovi. „Si nemysli, furt mě jenom kritizuješ a urážíš,ale s tebou to taky není žádná sranda. Už seš starej dědek – najednou v tobě něco hrkne, tudle něco škytne, támhle něco prdne a seš kaput, dědku! A co já pak s tebou tady?“

Adam se jen zasmál a pokusil se znovu usnout. Neúspěšně. Z příjemného pocitu malátnosti ho vždy vytrhl jakýsi neurčitý zvuk, vycházející zpoza dveří jejich chatičky.

„Evo! Běž se poďvat, co to je za dveřma.“

„Prosím by ti taky ublížilo, ty jeden....“

Navzdory svým nenávistným myšlenkám a pocitům se šla za ty dveře podívat. Vrátila se po chvíli s nádhernou kočkou v náručí.

„Jé, hele, chodící konzerva!“ ožil náhle Adam, když Eva položila kočku na postel.

„Nech kočičku bejt, Adame! Koukni na ni, jak je roztomilá.“ Kočka se velmi ráda nechala hladit a drbat pod krkem a přebytečnou vlhkost svého kožíšku hbitě otřela do Adamovy deky.

„Ta přede, zrovna jako náš Maxík.“ radostně okomentovala spokojené mručení Eva a nechtěně tím vnukla Adamovi nápad, jak se pomstít kočce za mokrou deku a Evě za časné probuzení.

„Tak schválně, jestli je taky tak odolná, jako Max.“ řekl Adam, a než se kdokoli nadál, už držel kočku za ocas a nechal ji chvíli viset hlavou dolů. Kočka vřeštěla a prskala na všechny strany a Eva křičela. Konečně kočku pustil, a ta hbitě utekla kamsi do neznáma. Zato Eva neutekla, ale vypěnila.

„Trosko, ty debile jeden! Takle tejrat zvířátka! Že se nestydíš! Takhle hnusnej. Já už s tebou dneska nepromluvim!“

Adam se usmál a pohodlně se natáhl. Měl přesně co chtěl. Mohl si dáchnout. Bohužel, aby ještě zvýšil svůj pocit vítěztví, neodpustil si vítěznou řeč.

„To víš, Evičko, to my starý dědci už sme takový. Támhle něco hrkne, tudle něco škytne, v hlavě nám prdne a hnedka sme takový hnusný a nepříčetný. Dobře děláš, že s takovejma lidma nemluvíš.“

Adam spokojeně zavřel oči a zívl.

Eva však vycítila odkud vítr vane a počkala si, než Adam zavře oči. V tom momentě udeřila:

„Vstávej, Trosko, vstávej! Venku prší!“