Femina

Lekce druhá: strach

Pokud bychom chtěli Libordu k někomu připodobnit, jeho popis by nebyl dalek Alexejovi - jednomu z bratrů Karamazových. Jednoduše to byl chlapec dobrého srdce, snad jen příliš důvěřivý. A když miloval, miloval cele. A vůbec si nepřipouštěl, že tento stav, který mu činil život místy až pěkný, může přestat. Nebylo večera, kdy by se neopíjel svou láskou! Dívku velebil tak, že se před ním doslova vznášela a okolo hlavy jí kvetla svatozář. Ach, říkal si, je překrásná! A ona překrásná byla! A jak miloval její krásu, zapomínal, že ta vnější slupka ještě nezaručuje, že krása se bude nacházet i pod ní. Krásy tam sice bylo, ale byla celá ulepená a snad i zkažená. Místy dokonce nazelenala – to jak její majitelka dychtivě propadala materiálnímu shromažďování, vztahy k lidem vážila podle toho, co jí mohou nabídnout a ve svém snění byla jak vystřižená z románu Madam Bovary, když v duchu stála po boku všech celebrit, jejichž tváře k ní promlouvaly svými zkaženými jazyky z televize a časopisů. Nic z toho si Liborda neuvědomoval a miloval svého anděla, jak ji nazýval pro světlé kudrnaté vlasy, naprosto a s neutuchávající oddaností. Kdybyste například řekli, že musí před ženou, kterou miluje, rozvinout červený koberec vždy, když schází ze schodů, šel by a ten koberec by koupil. A nerozvíjel by jej před ní poníženě. Naopak! Činilo by mu to tu největší radost! Možná si myslíte, že to byl hlupák. Jenže: potkali jste někdy člověka, který opravdu miloval? Myslím opravdu miloval! Stačil by jeden pohled na Libordu, když byl v přítomnosti té dívky a pochopili byste, že to nebyla hloupost, ale Libordovo vnitřní přesvědčení, že takhle je to jedině správně. Byl nedělní večer a Liborda se zrovna dozvěděl, že jeho lásce chybí zaměření. Bylo tomu čtyřicet dní, co jeho milovaná odjela do zahraničí a jak se v životě stává, několik dní před návratem mu zavolala, že si našla přítele a že se zpátky nevrátí. Její řeč byla klidná a krátká. Téměř jako byste četli telegram. Až ho napadlo, že to nemluví ona, ale nějaká telegrafistka, která mu tlumočí nedobrou zprávu. A když chtěl konečně něco říct, už nebylo komu. Chvíli trvalo, než pochopil. Hystericky se usmál. Čím déle večer postupoval, tím více si uvědomoval, že již není anděla. A postupně ho přepadal strach. Byl zmaten, špatně se mu dýchalo. Ruce mu vypovídaly službu, dokonce převrhl sklenici s vodou. Pravačka i levačka, jako by chtěly dosvědčit ten fakt. Obrátil je dlaněmi k obličeji a řekl: „Že to není pravda?!“ Ruce se v odpověď přemístily na jeho tváře a prsty překryly oči. Pak se od sebe prsty trochu oddálily a nechaly slzy stékat rygolky mezi klouby k zápěstí. A Libordův strach rostl! „Co mám teď kurva dělat, he?“ ptal se. A zuřil! Z úst mu odkapávaly sliny, potil se. A neustále byl v pohybu. Přecházel po pokoji a nevěděl coby. Doslova švihal hlavou ze strany na strany, někdy uchopil své vlasy a chvíli to vypadalo, že si je vyrve. To se však jen uklidňoval. Pak otevřel lednici a vytáhl z ní láhev slivovice. Pořádně si přihnul. A pak ještě jednou. A znovu a znovu. Když byl úplně namol, svalil se do křesla. Jedním úderem rozflákl prázdnou sklenici o stůl. Pak si vyhrnul tričko až k bradavkám a zabořil si torzo sklenice do břicha. Tehdy se mu poměrně dost ulevilo. Z kruhu na kůži se vyvalila krev. Prýštěla, stříkala - prostě nádhera! Liborda dění na břiše udiveně sledoval a usmíval se. Pak vzal z pod zad polštář a přitiskl ho na ránu. Vzápětí vytáhl z kapsy telefon a zavolal záchranku. Víte, byl to sice vůl, ale život měl před sebou.

---